DMD č. 24. pro 24. 4. 2012. Téma: Sledují tě

„Tohle nemůžeme řešit po telefonu, určitě ho napíchli.“
„Napíchli? Kdo?“ nechápu.
„Přece oni,“ zašeptá konspirativně.
„Aha… oni,“ s obtížemi potlačím povzdych.
„Čekej na konečné autobusu. Přesně za deset minut.“
Ani se neptám, jak může vědět, že to stihnu - neřekla jsem mu, že jsem v kanceláři. Místo toho nenápadně shodím nohy ze stolu a vypnu monitor. Kam jen tu kameru umístil?
V určeném čase stojím na určeném místě. Připadám si jako pitomec. Ten pocit zesílí, když si uvědomím, že se podvědomě rozhlížím ve snaze objevit skrytého nepřítele…
„To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou,“ ozve se za mnou.

Jack v poslední vteřině stáhl Ianta za rukáv. Přirazil ho ke zdi.
„Tohle bylo o fous,“ zašeptal, když konečně popadl dech.
„To teda. Málem nás dostaly.“
Chvíli stáli, báli se pohnout. Velšan nenápadně nahlédl za roh. Vzduch se zdál čistý. Přeběhli na druhou stranu ulice.
„Sakra,“ zasyčel Jack, „Támhle!“
Byly tam. Zrzka v kostkované sukni vykoukla zpoza foťáku. Hnědovláska se zatvářila nebezpečně.
„Sledují tě,“ řekl Jack.
„Spíš tebe,“ ohradil se Ianto, „Na mně není nic zajímavého. “
„Mně připadáš velice zajímavý,“ zašeptal provokativně Jack.
Políbili se. Dívky nadšeně zavřeštěly.
Ianto zamumlal Jackovi do rtů: „Mam pocit, že sledují nás oba.“

a se žvýkačkou na své levé botě,
po pláži si vykračoval za slunce i v slotě.
Jen hodinky oblizoval, neboť Tic-Tac osvěží
a počítač v jeho hlavě zatím snímal pobřeží.
Že nevíte, co se chystá? Sledují nás Marťani,
mají totiž shora Zemi před sebou jak na dlani.
Jednou sbalí saky paky, ve svém UFU přiletí,
podrobí si lidský národ, ještě v tomto století.
Říkám vám to, jak to vidím, zahazujte telefony,
signál, to je jak feromon na lidi i na Ufony.
Nejsem blázen, stačí sečíst jedna a dvě, což jsou tři,
konec světa, už se blíží, je tím cítit povětří!

Pohledy. V očích ostatních.
Žasnoucí. Obdivné.
Viděli jste to? Ona ho... To není možné!
Vyčítavý.
Neměla jsi to dělat.
Nechápavý. Překvapený.
Co jsem...? Vždyť přece... Nebyl mrtvý!
Blažený. Vděčný.
Tati, ty... Díky! Nikdy vám to nezapomeneme.
Zvědavé.
Slyšeli jste to? On prý... Je to pravda?
(Není.)
Pokradmé. Opatrné.
To není přirozené. Nikdo nemůže... Určitě...
Vyhýbavé. Podezřívavé.
Je to vůbec ještě on? Co když...
Pozorné. Číhající.
Jednou musí... Jenom otázka času. Nic jiného
Zářící uspokojením. Sebejisté.
Viděli jste, jak...? A vzpomínáte na...? Říkal jsem to.
Odsuzující.
Zrůda. Démon.
Odtahující se. Vyděšený.
Tati?
Nenávistný. Pomstychtivý. Ve vlastních očích.
Nikdy vám to nezapomenu.

Poznámka: Minerva. Navazuje na Nebe nad Yorkem II. Jo a ještě pro připomenutí určité drobnosti Mary McGonagallová.
Cesta se leskla. Barevné střepy z okna kostela odrážely požár lesa. Nedostávalo se jí dechu. Zatnula zuby a běžela dál. Všude byl kouř.
„Homenum revelio!” Byl tam a ještě žil!
„Sonorus!“
„Thomasi!“ Žádná odpověď.
Vydala se do ohně. Kouř ji pálil v očích.
„Thomas videatur!“ Hůlka ji vedla. Doutnala jí sukně.
Ležel zaklíněný pod stromem. Dýchal. Potichu naříkal.
„Wingardium leviosa!“
Mrštila stromem pryč. Thomas vykřikl. Docházely jí síly, nadýchala se moc kouře. Kašlala.
Poklekla k němu. Upadl do bezvědomí.
Chtělo se jí usnout.
„Aqua erupto!“ Malý pramínek vody. Už neměla sílu. Zavřela oči.
Sledovala ji matka. Pomocí magie uhasila oheň.

Sledují tě. Poslouchají šuškandu. Spřádají strategické plány hodné generálů armád.
Vějíře se jen klepotají.
Matinky, tetičky, dívenky, slečny. Pasou po tobě, malují si vzdušné zámky, špitají, poskakují.
Chocholy, jemné vyšívané mušelíny, záplava kudrlinek na jejich potměšilých hlavách. Jemný smích, šum tisícovky hovorů, vrzající smyčce ladících muzikantů.
Pod zlatým povrchem plesů vře očekávání. V elegantních řadových tancích se proplétají vypočítavost a sympatie.
Sledují tě, hlídají tě, loví tě. Snaží se zjistit, která tě má v tanečním pořádku na příští tanec, která tě má vícekrát. Červenají se, když jdeš kolem.
Nesejde na tom, jaký jsi, co chceš.
Máš patnáct tisíc liber ročně.

Pomalu a opatrně přešel k oknu, našlapoval velmi lehce, aby podlaha poznala z jeho kroků co nejméně. Vyhlédl z okna; věděl, že riskuje zvědavý pohled smrků a javorů v zahradě, a ti jsou schopni prostřednictvím kořenů v zemi donést informace o něm až do nejvzdálenějších lesů v horách, ale nedalo se nic dělat. Potřeboval se podívat, co dělají mraky. Podezření ho nezklamalo. Mluvili o jeho nejtajnějších myšlenkách.
Doktoři nazývají jeho nemoc referenční mánií, ale to proto, že jsou slepí.
Nevšiml si svých rodičů, kteří se unaveně vlekli k autobusové zastávce. Dnes je na návštěvu nepustili.
Večer u nich zazvoní telefon.

Bušení srdce neustávalo. Uklidni se, nebo ti z těla vyskočí, umravňovala sama sebe. Ale moc to nezabíralo. Nakonec nezbývalo, než prosit Boha, aby nikdo nepoznal, jak je nervózní. Kdyby se alespoň loď tak nekývala.
Kdosi jí podával ruku, aby mohla bez úrazu vystoupit. Směřovaly k ní desítky zvědavých očí. Sledovaly každý její krok. Hrdě vystrčila bradu. Co na tom, že přijíždí jako zajatec své nevlastní sestry. Co na tom, že je křehká a skoro ztracená ve svých přehnaně zdobených šatech. A co na tom, že v očích některých byla jenom bastard.
Jen se dívejte. Opětovala jejich pohled. Přijela vaše budoucnost.

Jen co ráno přijdeš do práce, cítíš v zátylku, jak se na tebe upírají desítky očí. Když se ohlédneš, všichni jsou ponořeni do svých papírů, ale hned jak skloníš hlavu, už ti zase stojí chlupy na krku. Toho pocitu se nezbavíš, celé dopoledne odpočítáváš minuty do polední pauzy, aby ses mohla na chvilku schovat v šatně. Víš, že jsi pod drobnohledem, potí se ti ruce a cítíš, že to dlouho nevydržíš. Ale nemáš na výběr. Jednou jsi tu práci v dvacetičlenném mužském kolektivu hned po absolvování školy přijala, tak si teď zvykni, že tě sledují. Nebo aspoň nenos tu minisukni.

Bylo mu už líp.
Celá rozmluva úžasně uklidňovala.
Klidná místnost. Přátelský tón.
Vysvětlení.
Při odchodu se usmíval.
Výborně naladěný.
Lehká úklona a upřímné poděkování.
Lékař a pacient.¨
Oba ve skvělé náladě.
Vyléčen...
Výborná zpráva.
Domů si zašel. Vzal to přes nábřeží a koupil láhev výborného vína. Zákusky.
Večer oslavovali.
Zdravý...
Skvělá zpráva.
Povídali si dlouho do noci.
***
Probírali tu diagnózu ještě mnohokrát. Už ne jako lékař a pacient. Přátelé. A povídali si dlouho. Občas se tomu dokonce zasmáli. Trochu trpce. Celé tři měsíce.
Vláček jel pomalu. Pomalu přicházelo léto.
Sibiř měla v létě jisté půvaby.
A MUSELI si je užít...