Příběhy z Rakasi

Gero byl vycvičený k sebeovládání, ale všechno má své meze.
„Měl by ses snažit vycházet s urozenými, a ne s chátrou! Taháš z žaláře zločince, bratříčkuješ se s odsouzenci! Co z toho?“
Zmlkl, když se jeho oči zarazily na Wilhelmově zamyšlené tváři.
Oceány bolesti, pouště ponížení.
Všechno, čeho se dopustil na bezbranném dítěti.
Rozsudek smrti, nikdy nezrušený.
„Přátelím se s odsouzenci,“ souhlasil vévoda. „Dělá ti potíže respektovat má rozhodnutí?“
„Jak kdy,“ odpověděl Gero bez rozmýšlení.
„To je očividné. Ale nedostatek respektu se dá řešit.“
Gero ztuhl.
„V tvém případě, Gero, by možná stačilo pár dní volna. Připadáš mi nějaký přetažený.“

Rakasi je zdivočelý kůň. Země zkažená generacemi špatných vládců. Šlechta jedná svévolně, úředníci liknavě, u brány stojí stovky prosebníků, kteří si myslí, že jsem všemocný.
Nebo přinejmenším téměř všemocný.
Buď si toho koně osedlám, nebo mě rozdrtí.
Kdo ví?
Svítá. Otupěle zírám do zahrady. V keřích švitoří stehlíci.
Přes zeď se přehoupne drobné tělo. Jak se té všetečce podařilo utéct rodičům? Jak proklouzla mezi strážnými? Copak už nikdo neví, co je jeho povinnost?
Bezstarostně poskakuje mezi květinami a pak se rozezpívá jasným hláskem.
Lahúda, ptáče mezi ptáčaty.
Narovnám se. Únava mi klouže z ramen.
Někdy není špatné být téměř všemocný.

„Zařadíš Hasena k posádce, veliteli.“
Chlapa, který se chvěje jako děcko, co se bojí tmy?
„S nejvyšší pravomocí.“
Ustrašený nováček, a bude smět trestat zločiny okamžitě, bez soudu?
„Cože?!“ neudržím se.
Vévoda po mně střelí káravým pohledem.
„Se zpětnou platností. Od... kdy se to stalo, Hasene?“
„O žních,“ hlesne.
„Od začátku žní.“
Nechám zmateného muže odříkat přísahu.
„Veliteli, Hasen svou pravomoc překročil. Jaký trest navrhuješ?“
„Eééé... okamžité propuštění?“
„To je přiměřené. Propouštím tě ze stráže, Hasene. Vrátíš se k sedlačení.“
Hasen omámeně pomrkává, jako kdyby náhle vyšel z temnoty na světlo.
A Janis se kdovíproč zubí od ucha k uchu.

Na stráži u vévody je moje tvář kamenná. Tak mě to naučili.
Bez výrazu shlížím na vraha, který ubil tři lidi ve spánku. Nepohnutě naslouchám ztrápenému hlasu.
Hluboko v hrdle mě škrábe uzel lítosti. Vím, proč zabíjel, a nedivím se mu.
„Tvoje dcerka mluví, ale ti tři jsou pořád mrtví, Hasene,“ povzdechne vévoda. „Co čekáš, že s tebou udělám?“
Hasen sklopí hlavu.
„Šel jsi za starostou, ale za soudcem už ne.“
„Neodsoudil by je,“ zašeptá Hasen.
„Tys soudil rychle a popravoval zbrkle,“ odpoví vévoda přísně. „Janisi, pošli pro velitele stráže!“
Učili mě říkat ano, můj pane.
Ale tentokrát poslechnu mlčky.

Máme bejt za co vděčný. Lahúda mluví, zatím málo, ale pan Akras říká, že to bude jenom lepší.
Všechno ostatní půjde k horšímu. Zejtra má Hasen soud. Jestli bude vévoda milosrdnej, čeká ho žalář nadosmrti, a jestli nebude... na to nechci ani pomyslet.
Radši myslím na domov. Na to, jak těžkej návrat nás čeká.
Žije u nás jeden, říká se mu slaměnej vdovec. Tu jeho poslali do vyhnanství, odnesla děcko k Hranici. Každej si ho váží, každej pomáhá.
Ale žena vraha? Plivnou po mně, nebo jenom odvrátí oči?
Na tom nesejde.
Ať se nám vyhejbají! Aspoň se Lahúda nic nedozví.

Krk se mi svírá. Brzo přestanu dejchat. Asi umřu.
V pokoji jsou dva muži. Jeden mi připomíná tátu. Taky má svázaný ruce.
Prst druhýho mi krouží před očima jako káně nad paloukem.
Všechno se točí. Padám dolů.
Nechci!
Křičím, ale nikdo mě neslyší.
Na dně propasti je brána.
Vejdu a veřeje za mnou zapadnou.
Rozbrečím se.
Jsem ve svý hlavě, zavřená s nima .
Jsem sama.
A pak nejsem.
Je to ten svázanej, ale už nemá pouta. Zato má velikej meč.
„Půjdeme, maličká.“
„Kam?“
„Zabíjet netvory.“
Bojím se o trošku míň.
Vezmu ho za ruku.
„Povedu tě.“
Vím, kde netvoři bydlí.

Vévoda má mnoho tajemství, ale jen jedno skrývá v kobkách.
Mě.
Nechal mě přivést, spoutaného, s meči strážců za zády. Myslí si, že budu poslušný.
„Ptám se, jestli to dokážeš, ne jestli to uděláš.“
„Dokážu. Ale nedonutíš mě!“
„Mohl bych,“ odpoví klidně. „Nejsi jen čaroděj, jsi člověk. Lidské tělo je... zranitelné. Ale nutit tě nechci.“
Vypráví mi o tom dítěti. A pak mě pošle zpátky do tmy.
Nemohu spát.
Užírají mě výčitky, koušou do masa, pálí pod víčky.
Malé dobro neodčiní velké zlo; a přece se ho toužím dopustit.
K ránu zavolám stráž.
Vévoda měl pravdu.
Jsem – mimo jiného – člověk.

Znal jsem vévodu už jako chlapce. Nejméně dvakrát jsem mu zachránil život. Několikrát jsem uzdravil jeho bolesti. Mnohokrát se mi to nepodařilo.
Proč si myslí, že dokážu nemožné?
„Možná dovedu té malé vrátit řeč. Ale zbavit ji zlých vzpomínek neumím. Děti vyrostou i s nimi, to víš, můj pane.“
Kysele se zašklebí. „Vím. Proto jí to nepřeji.“
„K tomu, co žádáš, nepotřebuješ jen hojitele, ale také čaroděje. A čarodějové, ti proklatí ďáblovi sluhové, už v Rakasi naštěstí nejsou."
Vévoda si zamyšleně hryže ret. Pak pošle stráž ven.
„Důvěřuji ti, Arkasi,“ začne šeptem. „Nikdy nepromluvíš o muži, se kterým se setkáš.“

Týden na cestě. Čtyři dny v řadě prosebníků. Lidé se strkají, občas padne rána. Po těle mám modřiny, ale udržel jsem svý místo.
Strážci zavírají bránu.
„Přijď zítra.“
Vrhnu se proti nim.
Svírají mě pevné ruce, o hrdlo se opřela dýka.
„Pusťte ho,“ poručí strohý hlas.
„Mohli tě na místě zabít,“ oboří se na mě.
Roztřeseně koktám. „Každý se může v nouzi obrátit na pána Rakasi...“
„Je mi to známo,“ odpoví suše. „Buď stručný.“
Stačí mi pár vět.
Vévodovy oči jsou temné, rozhněvané.
„Pošlu stráž pro tvou rodinu.“
„Proč?“ vyděsím se.
Strážci mě vyvádějí ven.
Co jsem to jen udělal?

Dneska jsem Lahúdu uhodila.
Stydím se, ale ulevilo se mi.
Moje srdce prosáklo smutkem a ztvrdlo na kámen.
Už nepláču. Mám vztek. Na tátu, kterej se nechal odvést v řetězech, bez odporu a pokorně jako jehně na jatka. Na mámu, na její rozklepanou bradu a ubrečený oči.
Na Lahúdu, která zarputile mlčí a která pokousala Gerta, když ji chtěl na rozloučenou obejmout.
Na Gerta, mýho povedenýho bratříčka, mám vztek nejvíc.
Protože nás opustil. Prej že jde do velkýho města hledat spravedlnost.
Spravedlnost není, Gerte, rozumíš?!
Je jenom vztek a tichá chalupa. Děcko, který mlčí, jakoby mu vyřízli jazyk.
Anebo duši.