Příběhy z Rakasi

Nezřetelná překotná slova, výkřiky, úpění.
Položil chlapci ruku na zpocené čelo a konejšivě zamumlal:
„No tak! Prober se, hochu. To je jen zlý sen.“
„Gero?“ vydechl rozespale Wilhelm a vzápětí znova usnul.
Strážce ho pečlivě přikryl a vzdychl.
On byl příčinou jeho nočních můr.
A jediný, kdo je uměl utišit.
Půldrabble to je, slova ve tmě taky, ale do soutěže není. Tohle je jen pro vás. A příběh strážce a vězně už je na blogu

Stala se z toho hra pro tři strany.
Vládce zkoušel, za jak dlouho dovede dennodenní trýznění jeho vězně ke smrti.
Strážce vynakládal zoufalé úsilí, aby chlapce udržel naživu.
Úkolem palácových hojitelů bylo prodloužit život oběma: vládci i oběti.
Akras, vrchní hojitel, držel v ruce miniaturní lahvičku. Poslední kapka nejlepšího Chórského lektvaru.
Namíchal posilující nápoj pro vládce a připravil mast na vězňovy rány.
Jediná kapka v masti mohla obnovit pokožku na vězňových zádech. Mast nevydrží věčně, ale na pár týdnů přinese vězni nemalou úlevu. Potřeboval ji.
Jediná kapka navíc v silném nápoji ho mohla proměnit v jed.
Nevěděl, jak se rozhodnout.

„Tak nástup, mladej!“ zavelel žalářník. Timovi se sevřelo srdce.
Utětí ruky : tradiční trest za krádež. Pocházel z kapsářské rodiny. Otec přišel o jednu ruku, dědeček o obě.
Vévoda tradice nectil. Vynášel vlastní tresty. Nebyly bezbolestné, ale kromě poučné vzpomínky nezanechávaly trvalé následky.
Jenomže Tim se nepoučil. Navzdory talentu byl zadržen potřetí . Tušil, že tentokrát už nevyvázne.
Samozřejmě to zkoušel. Škemral, sliboval nápravu, prosil o bič místo sekery a uhýbal očima před vévodovým ironickým pohledem.
Obratný. Nenápadný, chytrý. Všímavý a troufalý.
„Tentokrát tě potrestám jinak, Time.“
Mladík zbledl.
„Budeš pracovat pro mě.“
V nové kariéře vévodova špióna byl Tim neobyčejně úspěšný.
Více o vévodovi z Rakasi se můžete dočíst od května na http://liskovyorisek.blogspot.com/ ,
případně následovat tam uložený odkaz.

Míjel jakousi služebnou. Zpívala si. Poslední slova písně mu zazněla v uších jako poplašný zvon.
Petrklíč. Srdce klíč.
Klíč zapomenutý v zámku byl tragickou chybou. Z Paláce vězeň uniknout nemohl; pokusí-li se přesto o zoufalý útěk, bude to stát život i jeho strážce.
Dveře byly zamčené. Dech se mu zastavil. Pak zkusil tiše zaklepat.
Chlapec mu otevřel, bledší než obvykle.
„Nevystavujte mě takovému pokušení,“ zasípal. „Nikdy!“
Tím, že zůstal, nechránil svůj život. Dávno o něj nestál. Myslel na Gera, na jeho tři děti. Věděli to oba.
Strážce litoval, že se chlapec tolik bojí dotyku jeho rukou.
Rád by ho objal.
Ctěným čtenářům, kteří projevili laskavý zájem o fandom: Více z Rakasi se můžete dočíst v květnu (protože v dubnu je co číst) na http://liskovyorisek.blogspot.com/ - nebo tam bude odkaz, kde hledat.

Předchází drabblatům Voda a slzy a
Konec hry
Kdysi se před ním třásly strachy Město, říše i sousední země. Sytil se pohledem na krev mučených zajatců, znásilňovaných žen. Život ho bavil.
Teď byl starý a nemocný.
Poslední spiknutí vnímal téměř jako poctu své moci.
Popravy už proběhly. Zbýval patnáctiletý syn vůdce spiknutí. Rakasi nepopravovalo děti – většinou.
Zdálo se mu, že v chlapcových zděšených očích zahlédl odbojnou jiskru.
„Zbičovat,“ rozkázal.
Strážce přikývl a chystal se vězně odvést.
„Tady!“ dodal vládce.
Strážce s chladnýma šedýma očima měl pevnou ruku. Zoufalý nářek trestaného vězně zněl neobyčejně poutavě.
Vládce se usmál. Takové potěšení si může dopřát každý den.
Život byl zase hezký.
Ctěným čtenářům, kteří projevili laskavý zájem o fandom: Více z Rakasi se můžete dočíst v květnu (protože v dubnu je co číst) na http://liskovyorisek.blogspot.com/ - nebo tam bude odkaz, kde hledat.

nesoutěžní kousek typu "nemohu si pomoci"
Velitel stráže měl dobrý pocit: ochránil svého pána před nákazou. Nikdo neprověřený se do jeho blízkosti nedostane.
Jenže vévoda v Paláci nebyl. Od svítání pomáhal ve čtvrti služebníků.
Po poledni chvíli odpočíval, když na jeho obličej padl stín.
„Myslíte, že umřu, pane?“
Kloučkovi bylo asi sedm. Ruce i tváře měl poseté černočervenými vředy. Nemoc postupovala.
„Budeš v pořádku, Tami,“ ujistil ho.
Chlapec natáhl ruku. Na dlani plné boláků leželo zelené jablko: dar vděčnosti.
Vévoda ho bez váhání uchopil a zakousl se do něj.
Smrť, který držel hošíka za rameno, jen nevěřícně zavrtěl hlavou.
Pak kluka pustil.
JÁ MOHU POČKAT.

Vévoda shlížel na vězně, který klečel před ním, a přemýšlel o jeho požadavku. Vidět stromy? Nebyla to tak nepochopitelná prosba. Muž nebyl venku po desetiletí a neměl žalář nikdy opustit.
„Pojďte se mnou,“ zavrčel a vedl spoutaného vězně doprovázeného strážci na neudržovaný dvůr u vězeňského křídla. Palác se honosil mnoha půvabnými vnitřními zahradami, ale tohle byl zapomenutý plácek s několika trsy trávy.
„Dostaneš semena a nářadí. Dovolím ti tu strávit pár hodin denně. Jsi mladý. Uvidíš vzrostlé stromy, ještě než zemřeš.“
Práce.To je trest, ne dar, pomyslil si jeden strážce.
Vězeň ale vděčně přikývl.
Jeho život měl zase smysl.

Podlaha byla tvořena drobnými dlaždičkami, tvořícími mozaiku: řasy, kamínky, pestrobarevné rybky. Půvabné.
Na vyhublém ztýraném těle ležícím na dlaždičkách nic půvabného nebylo. Studená voda vymývala krev z ran, dlouhých a hlubokých. Chlapec se nehýbal a strážce propadal zoufalství.
Vylil na vězně další vědro vody a modlil se k Bohu, ve kterého nevěřil, aby chlad přivedl chlapce k vědomí, jako už tolikrát před tím. Ještě stále mu v uších zněl zoufalý nářek bezmocné oběti, když se strážcova ruka s bičem napřahovala znova a znova. Jeho ruka. Sevřel pravici v pěst a upřel na ni pohled, který neměl daleko k nenávisti.
On sám ale nebyl víc, než prodlouženou rukou vládce. Toho vládce, který dnes otálel příliš dlouho, než mučení ukončil. Možná si tím svou hračku zničil.
Gerovo srdce bylo těžké zoufalstvím. Usedl na mokrou podlahu a položil si chlapcovu hlavu na klín. Kůže byla chladná, tělo stále nehybné a obličej pokojný. Mladého vězně teď nic nebolelo.
Strážce unaveně zavřel oči a uvěznil slzy za víčky.
Pak vstal a zkusil to ještě jednou. Bez naděje a bez víry.
Na chlapcovu tvář dopadl proud ledové vody a několik horkých slz.
„Nechte toho, prosím vás,“ ozval se sotva slyšitelným hlasem. „Nebo tu vodu alespoň ohřejte.“

Vévoda vždycky přemýšlel o odsouzencích.
Obzvláště o těch, kteří riskovali svůj život tím, že se pokoušeli ukončit ten jeho.
Co mohl tenhle chlapec vědět? Že vévoda je vrahem jeho pětiletého bratra, že kvůli němu má matka oči vyplakané do krve a otec přestal mluvit?
Toužil po šanci se obhájit, vysvětlit, že by se zabil sám – rád – kdyby nemusel chránit životy tisíců jiných.
Třináctiletý kluk. Nejmladší atentátník v Rakasi. Neúspěšný – jako všichni před ním.
Shromáždění čekalo na jeho slova.
„Nedopustil se žádného zločinu,“ prohlásil vévoda Wilhelm.
Shromáždění zahučelo a chlapec se na něj ohromeně podíval.
Ještě že diktátoři nemusí nic vysvětlovat.

Holgar, pěvec Města Rakasi, váhavě hrábl do strun své cistry. Už se poučil, že když učiní neslavným hrdinou svých balad někoho z mocných, musí být opatrný; dočkal se již zmrskání, skoro přišel o jazyk. Ale přece jen...
„Lebka se mu blyští,
zbraň mu v ruce sviští.
Ti, kteří ho zažili,
vědí, co je násilí.“
Jestli se urazí ten, o kom zpívá, jsou jeho dny sečteny. Pokud dotyčný nemá smysl pro humor, a na to nespoléhal. Prostě doufal, že v tu chvíli na tržišti není.
Jenomže byl. Smrť stál uprostřed davu a tam, kde jiní mají oči, se mu pobaveně blýskalo.