Příběhy z Rakasi

Pohoří Aman.
Shluk rozeklaných vrchů, mezi nimi hluboké propasti, v té nejtemnější skrytá svatyně Etrisu.
Cesta se dělí, obchází Aman uctivým obloukem. Místní do lesů nechodí. Nežije tam zvěř, jenom havěť. Hejna bodavých komárů, kteří přenášejí nemoci. Svinky, které nechají na kůži drobnou krvavou ranku, ale rozloží tělo zevnitř.
Šaretas nevěnoval Amanu jediný pohled.
Projel nevelkou osadou, ve které kdysi s Tayrou bydleli.
Nenašel ani vzpomínku.
Může být ještě naživu?
Byla mladičká a vědmy žijí dlouho.
On ji v Rakasi vypátrat nedokáže.
Vévoda ano.
Určí si cenu. Tayru, nebo její hrob.
Ruce se mu třásly, když stočil koně k horám.

Strážci se chovali ostražitě, ale zdvořile. Pokud to bylo možné, vycházeli vstříc Šaretasovým podivným rozmarům. Nesnažili se ho ponižovat.
Čaroděj byl spokojen.
Třetí den lehce ohmatal jejich mysli.
Šestý den vyzkoušel vůli.
Dvanáctý den věděl o každém víc, než věděli o sobě navzájem.
Byli to jednoduší muži. Měli prosté touhy a skromná přání. I jejich neřesti připadaly čaroději nevinné.
Patnáctý den je dokázal hníst jako vláčné těsto.
Mohl je nechat, aby zmateně bloudili po kraji, nebo přimět, aby se pozabíjeli navzájem.
Mohl si pohrát, vyzkoušet vzkříšenou moc.
Dvacátého dne dospěli k úpatí pohoří Aman.
Už je nepotřeboval.
Poslal je domů.

Čaroděj vyrazil na cestu obklopen třiceti ozbrojenci.
Pro tvoji ochranu, vysvětlil vévoda. Tentokrát lhal – přinejmenším z poloviny – a věděli to oba.
Ostré meče sloužily k Šaretasově ochraně. Ovšem výmluvné záblesky v tornách, kapsách a sedlových brašnách vojáků pocházely od jiného kovu.
Stříbro.
Bylo ho dost na to, aby znemožnilo čaroději uniknout z obklíčení strážců.
Bylo ho málo na to, aby se nemohl dotknout jejich myslí.
Šaretas vděčně vdechoval voňavý jarní vzduch. Nastavoval tělo slunci i dešti. Spal na holé zemi, zarýval ruce do hlíny, laskal trávu, modlil se k větru, zpíval bouři, dotýkal se skal.
Magie v jeho nitru pookřívala.

Čaroděj uznale přikývl.
„Nesnažíš se mě koupit lží. Téměř to svádí, abych ti důvěřoval, můj pane.“
„Poznal bys, kdybych lhal?“
„Kdybys své lži věřil, pak možná ne.“
„Nemohu porušit zákony země, ale dám ti…“
„Šetři svými sliby, pane Rakasi. Nechci být svázán opratí vděčnosti. Dopřej mi milosrdenství iluze, že toto rozhodnutí učiním z vlastní vůle.“
Vévoda podrážděně stiskl rty. Nečekal, že mu vězeň bude odporovat.
„Nevyslechneš mou nabídku?“
„Přinesu ti kámen Etrisu. Pak si promluvíme o ceně.“
Tu noc vévoda neusnul. Hleděl do tmy, dokud se na východě neobjevil první záblesk svítání, váhavý a nesmělý jako naděje v jeho srdci.

„Nebojím se smrti,“ pokračoval vévoda, „ale nechci zemřít s vidinou, že se říše utopí v krvi. Navíc zbytečně, když existuje lék. Slyšel jsi o kameni Etrisu?“
„Kámen Etrisu,“ hlesl Šaretas. „Jen ruka mága se ho může dotknout.“
„Pokud uspěješ…“
Vévoda se zarazil. Čaroděj ho neposlouchal; jeho oči hleděly do prázdna, ruce se mu třásly.
„Co se děje, Šaretasi? Nechce se ti opustit palác?“
Chvilková slabost pominula. Čaroděj se jízlivě pousmál.
„Nejsem dvořan ani lilie z tvého skleníku, pane vévodo. Jsem tvůj vězeň. Po ničem netoužím víc než dostat se ven. Pokud kámen najdu a donesu ti ho, propustíš mě?“
„Ne.“

„To vím.“
„Je to snad vidět?“
„Ne, pane. Ovšem já…“
„Jsi vševědoucí. Chápu," utrousil vévoda. "A tvá diagnóza?“
„Snad… lví nemoc?“
„Příliš vznešený název pro takovou ohavnost. Ale máš pravdu. Zbývají mi nanejvýš tři měsíce.“
„To ne,“ odporoval Šaretas. „Nejméně rok.“
Vévoda se nevesele usmál. „Pár týdnů, než bude nemoc zřejmá. Záchvaty vzteku, období malátnosti, neovladatelný třas. Myslíš si, že šlechta strpí oslabeného panovníka? Pokusí se mě sesadit. Nebo zavraždit. Možná obojí. A budou mít dobrý důvod.“
Unaveně se sesunul do křesla.
„Jenomže mezi rody je příliš nevraživosti. Nebudou spolupracovat, ale soupeřit. Co nastane pak, jasnozřivý čaroději?“
„Válka," odpověděl Šaretas.

Oficiálně neexistoval.
Desetiletí žil v řetězech. Vévoda zdědil nepohodlného vězně po svém předchůdci; umírnil jeho utrpení, ale ne příliš. Jednou si však vyžádal čarodějovu pomoc a poté ho odměnil přepychem.
Vězeňským přepychem.
Nyní stanul Šaretas před vévodou znovu.
„Jak se žije bez pout, čaroději?“
„Už jsem je ani nevnímal,“ zavtipkoval Šaretas. „Byly jako druhé šaty.“
„Vskutku?“ prohodil vévoda. „Mohu tě zas nechat obléknout, přeješ-li si.“
„Raději zůstanu… nalehko,“ polkl čaroděj.
Zkoumavý pohled ho svíral jako okovy.
Přesto se odvážil zeptat.
„Můj pane, proč jsi pro mě poslal?“
Vévodovy oči sklouzly ke kvetoucím stromům za okny.
„Protože umírám, Šaretasi,“ řekl tiše.

Gero řekl Wilhelmovi pěkně od plic, že je manipulativní zmetek.
Neomluvil se.
Nic se mu nestalo.
Ainur prohlásili, že se na nějaký pitomý karaoke můžou vykašlat. Na zpěv (ale ani na kašel) plíce zkrátka neměli.
Limonádový Joe se vloupal do Perníkové chaloupky a vylil pracovníkovi všechny zásoby alkoholu. I ty schované ve sklípku. Nikoli plicním.
Na trhu se objevil dodavatel třpytek. Z Transylvánie. Pokud jste třpytky nedopatřením vdechli, považovali jste upíry za blábolící romantiky. Jako oběť jste byli mnohem přístupnější.
Bitka mezi červenými tričky a stormtroopery vyrazila dech i samotnému vesmíru. Nevěděl si s tím rady, a tak prostě vybuchl.

Dali jsme jí jméno Lahúda, Ptáče. Od rána do soumraku zněl dům jejím jasným hláskem.
Ženská jako ženská. Malá nebo velká. Jestli ti to vadí, chrapoune, nech příště doma starší dceru.
Byli tři. Když jsme přišli z pole, právě odjížděli. Smáli se. Lahúda ležela na podlaze, tichá, s vytřeštěnýma očima.
Malá nebo velká. Ženská jako ženská. Však se jí nic nestalo.
Lahúda už nezpívá. Ani nemluví.
Chceš si stěžovat na urozené pány, sedláku?
Starostovy oči jsou studené. Nepomůže.
Ženská jako ženská. Měli si vybrat jinou.
Jsem sedlák, ne bojovník. Zabil jsem je zbaběle. Ve spánku.
Ten den bylo Lahúdě sedm.

Kdysi se mu zdávalo o hostinách v otcově domě, o křepelkách, polévkách, o čerstvě upečeném chlebu. Teď už se s hladem smířil, dokonce ho vítal jako starého přítele. Slabost těla rozostřovala vnímání. Mdloba přinášela okamžiky slastného zapomnění. Blízkost smrti slibovala brzký únik. Wilhelm byl připraven, ale Gero se odmítal vzdát.
„Ovesná kaše s jablky,“ šeptal, když tahal zpod kabátce misku.
„Jaký je trest za porušování příkazů vládce?“ zeptal se Wilhelm.
„Tvoje starosti bych chtěl mít,“ odsekl Gero.
„Opravdu?“
Gero se rozpačitě odvrátil. Wilhelm se ušklíbl, než se nenadšeně chopil lžíce. Malicherné vítězství, ale chutnalo sladce.
Stejně jako kaše s jablky.