Příběhy z Rakasi

„Jsou přivyklé volnosti.“
„Chápu. Pořád na cestách,“ přikývl Ašen.
V očích měl touhu člověka, pro kterého všechny cesty skončily.
Smutek vězně.
„Pořád na ulici, to spíš. Nic záviděníhodného!“
„Jistě, pane,“ přitakal nepřesvědčeně.
Vévoda ho chvíli mlčky pozoroval.
„Mimo dobu vyučování se smíš pohybovat po celém Paláci.“
Palác, velký jako malé město!
Ašenovi se rozbušilo srdce.
„Díky, můj pane.“
„Jestli vkročíš za hradby nebo budeš krást, nechám z tebe sedřít kůži!“ dodal vévoda varovně. „A co se týče tvých žáků, rákosku používej střídmě! Učitel nemá být krvelačná bestie, kterou těší bolest druhých.“
„Takoví učitelé nejsou,“ namítl Ašen.
„Myslíš? Já takového měl.“

Vévodovo prohlášení Tima neupokojilo. Pokračoval v úpěnlivých prosbách, vytrvale, ale s rostoucí beznadějí. Vévoda ho očividně nevnímal. Až poslední věta upoutala jeho pozornost.
„Říká se o vás, že jste milosrdný!“
„Opravdu?“ podivil se panovník. „To sis vymyslel!“
„No… někteří to říkají…,“ znejistěl Tim.
„A mnozí říkají pravý opak, není to tak?“
Tim neochotně přikývl.
„Uklidni se. Lidi toho napovídají!“
Z nádvoří přispěchal strážce, aby vyslechl vévodovy rozkazy.
„Zavřít, umýt, odvšivit, obléknout do něčeho slušného. Nakrmit. Ať je prohlédne některý z hojitelů. Učitele jim vyberu sám.“
„Učitele!“ vyjekl Tim překvapeně.
„Ano, učitele,“ řekl vévoda. „Zvěsti o mém milosrdenství jsou značně přehnané.“

Žil v okovech, v kobce, ve tmě.
Zdávalo se mu, že znovu svírá zdobený jílec dýky, kterou uchopil jenom ze zvědavosti. Padla mu do ruky, jako by byla stvořena pro něj. Dokonale tvarovaná.
Tak jako jeho paklíče.
Nikdy nenosil zbraň, nikdy nebyl polapen.
Jen jednou. S dýkou v ruce.
V Paláci.
Pár kroků od komnat panovníka.
Po roce dostal celu. Knihy. Výhled do vězeňské zahrady. Těšil se z tvarů oblázků, listů, motýlích křídel. Z dokonalosti stvoření, která byla očím na čas odepřena.
Ruce zapomínaly.
Byl si jist, že jeho lupičský život skončil.
A ten druhý také.
Vévodovo rozhodnutí ho zaskočilo.

Hleděl oknem na nádvoří, kde strážci prohledávali malé zloděje.
„Neměli sem chodit,“ povzdychl.
„Nepředstírej, že ti na nich záleží,“ utrousil vévoda. „Kradli pro tebe, ne snad?“
Tim byl příliš skleslý, než aby se hájil.
„Pane, nechte je jít, prosím! Jsou to ještě děti.“
„Vidím. Mimochodem, tobě je kolik? Třináct? Jak to, že ses dal chytit?“
Tim pokrčil rameny.
„Měl jsem hlad a byl jsem unavený.“
„Zlodějina nevynáší?“
„Ti malí toho moc nepřinesou. Ale jíst musí.“
„Nemají rodiče?“
„Nemají nikoho.“
Někoho přece jen měli, pomyslel si vévoda.
Tima.
„Přestaň si dělat starosti,“ řekl konejšivě. „Tvé lupičské chásce teď budu velet já!“

V Rakasi se šeptanda šíří rychleji než úplavice.
Tomu mladýmu kapsáři nechá vévoda useknout ruce.
Zvlášť když ji kradmo rozšiřuje městská stráž.
Pak ho nechá zašít do volský kůže a hodit do řeky, zmetka zlodějskýho!
Ten den nestál za nic.
Proč? Protože odmítl prásknout svý kumpány, proto.
Byli příliš neklidní, než aby se odvážili sahat do cizích kapes.
Dobře mu tak! Vévoda město od tý nenechavý pakáže vyčistí!
Stáhli se z tržiště a sešli se v rozvalinách, kde spávali.
Kdyby se ti ostatní sami vydali spravedlnosti, snad by ho vévoda ušetřil.
V podvečer stál na nádvoří Paláce hlouček otrhaných dětí.

Vévoda nevěřil v metodu cukru a biče; věřil na bič a prvotřídní stejk. Timova záda chladila léčitelova mast a v břiše ho hřála dvojitá porce hovězího.
„První úkol,“ prohlásil vévoda. „Přivedeš mi tu svou kapsářskou bandu.“
Tim polkl.
„Nemám žádnou…“
„Nezkoušej mi lhát, chlapče!“
Strach se usadil Timovi v krku jako dusivý uzel. Sevřel rozklepané ruce v pěst.
Jednou vyvázl, ale jestli teď odmítne panovníkův požadavek…
Zítra už možná ruce mít nebude.
„To neudělám, můj pane,“ zašeptal.
„Na něčem jsme se dohodli,“ připomněl vévoda ledově.
„Vím, ale… nemůžu je zradit.“
„Odvést!“ poručil vévoda stroze strážci.
Když osaměl, zamyšleně se usmál.

Pro zrádce panovníka nebyla obyčejná poprava dostatečným trestem. Kati je udržovali naživu týdny, v dlouhém a trýznivém umírání.
Mysleli na to oba: vévoda, jemuž čepel zrádného strážce projela stehnem a přišpendlila ho k podlaze, i útočník, který ležel vedle něho s Janisovým mečem na krku.
"Zabij ho!“ přikázal Wilhelm Janisovi.
Mužovy oči se naplnily nejprve nevírou a vzápětí vděčností.
Janis zaváhal.
Z chodby se ozývaly výkřiky.
„Prosím!“ Strážcův hlas úpěnlivě žadonil. „Udělej to. Rychle!“
Janis pochopil.
Krev vévody a zrádce se smísila na podlaze.
To dřevo se může rovnou vytrhat a vyhodit, pomyslel si Wilhelm těsně před tím, než omdlel.

Miluji Vás, Naomi.
Spokojeně přečetl krátký řádek. Bylo to dobré. Stručné, výstižné, pravdivé. Slova omšelá tím, jak je tisíce lidí již stovky let opakují, ale těžko by hledal lepší.
Zapečetil list, neurčitě přemítaje, co s ním udělá. Na jaře se už v Paláci nezatápělo. Mimoděk pohlédl ke krbu, o kterém si byl jist, že je vymetený a prázdný, jenže s údivem zjistil, že v něm plápolá velmi malý, nenápadný ohýnek.
Přesunul svůj zrak na Janisovu tvář. Mladý strážce snesl jeho zkoumavý pohled bez jediného mrknutí.
Pán Rakasi podal strážci dopis.
Oba se zaujatě dívali, jak se mění v šedivý popel.

Tekutina slabě světélkovala.
„Vzácnost. Dárek od chórských čarodějů,“ řekl Akras.
„Za pašování čarodějných substancí je trest smrti,“ poznamenal vévoda Wilhelm.
„Doufám, že mě ušetříte, můj pane.“
„Možná,“ ušklíbl se Wilhelm. „Co s tím?“
„Vetře se do jizev. Hojí i staré rány. Ovšem poněkud… bolestivě.“
„Zkoušel jste to?“
„Samozřejmě.“
„Ne na nějakých nebohých vězních, doufám.“
„Na jednom ano. Kdysi.“
Vévoda pochopil.
„Ach ano. Vzpomínám si.“
„Tentokrát vás mohu uspat,“ nabídl Akras.
„To nebude nutné.“
Když vévoda odešel – s úsměvem, snad jen trochu bledší než obvykle – sňal Akras rukavice. Opatrně se dotkl prstem zbytku tekutiny.
Křídlem hojitelů se rozlehl jeho bolestný výkřik.

Byl to klidný den.
Den, kdy se rány hojily.
Na chvíli.
Gero přinesl Wilhelmovi svazek divadelních her a za svou ochotu se nechal odměnit: trval na předčítání. Miloval příběhy, ale sám četl nerad.
Literární vkus vězně a jeho strážce se však rozcházely.
„Tohle je smutné,“ protestoval Gero.
„Smutné,“ opakoval po něm Wilhelm s hořkou ironií v hlase. „Připadá vám snad život nějak veselý?“
Gero na něj vrhl zamračený pohled.
Wilhelm ho odškodnil veselou jednoaktovkou o mlynáři, který napálil svou žárlivou ženu, a pak si dočetl načatou tragédii.
Smrt jako vyústění příběhu, pravděpodobná, či dokonce nevyhnutelná.
Pokoušel se s ní smířit.