Příběhy z Rakasi

Čarodějníci, též čarodějové či zlokouzelníci: zplozenci pekla, nepřátelé Rakasi, kteří dlouhá staletí zemi vysávali a šlechtu i lid utlačovali.
Způsobem vzniku se jedná o předělance, z ukradených dětí lidských vykovaných za pomoci hnusných lektvarů, temné magie a strašlivých muk.
Moc čarodějná jest podporovaná vším, co ze země roste, vodou, sluncem a vzduchem. Bez denního světla ztrácí čarodějník své schopnosti a může být přemožen či trýzněn jako obyčejný člověk. Též stříbro moc čarodějníků umenšuje.
Za Poslední války byli čarodějníci dílem vyhubeni, dílem vyhnáni. Podle Zákona Rakasi nesmí v zemi žít žádný, leda po dobu nutnou k výslechu a mučení před popravou.

Na patře chuť meduňky, na kůži něžné doteky závěje spadaných kvítků a vzpomínky na pečující ruce.
Probudil se blažený.
Tělo měl zesláblé, ale mysl jasnou.
Někdo měl tolik rozumu, že ho nenechal zemřít pod střechou.
Někomu dlužil poděkování.
Špetka obnovené magie stačila právě na jednoduché zastírací kouzlo.
Přece nebude pobíhat po Paláci nahý.
Dveře do vévodovy pracovny se pomalu otevřely. Vévoda pozdvihl obočí. Strážci zpozorněli.
Z křesla se ladným pohybem vznesl brokátový přehoz a obtočil se jako plášť kolem... ničeho.
Ruce strážných zajely k jílcům mečů, paže se napjaly, patero mečů se zasvištěním proťalo vzduch, aby probodly prázdnotu pod brokátem.

Tak je Tayra našla; vévodu v hlubokém spánku, Šaretase na zemi jako věrného psa, který splnil svůj úkol a smí odpočívat.
Přikázala služebníkům sesbírat odštěpky kamene.
Svlékla z Šaretase páchnoucí oblečení, pečlivě ho omyla, namazala zbědované tělo mastmi, pravici zavinula do pelyňkového obkladu.
S pomocí stráží uložila čaroděje k patě posledního kvetoucího stromu v zahradě.
Usedla do trávy, nachystala srdce k dlouhému čekání.
Slzy padaly na ruce sepjaté v klíně. Činorodé ruce, nezvyklé zahálce, teď spoutané bezmocí.
Uprostřed noci ji kdosi pohladil po rameni.
„Odpočiň si. Budu u něho.“
Zavrtěla hlavou.
Vévoda se posadil k ní.
Mlčeli.
Nebylo co říci.

Nůž držel v levačce; prsty pravice ztratily cit. Nařízl zápěstí sobě i vévodovi. Rozdrtil úlomek Etrisu na prach, vsypal špetku. Čpící nápoj vzkypěl.
„Lehni si,“ pokynul k pohovce. „Okamžitě usneš.“
Vévoda vypil obsah poháru jediným douškem.
„Kúra se opakuje každý měsíc,“ upozornil Šaretas.
Pozdě. Už spal.
Měl bych to někomu říct, pomyslel si čaroděj. Nebo napsat.
V pravačce cukala tupá bolest.
Také to, že k výrobě elixíru nepotřebují nutně čarodějovo živé tělo.
Sesunul se k zemi.
Jak nechutné bude vévodovi připadat tohle?
Zavřel oči.
Temnota se znova blížila.
Přestal se bránit.
Otevřel jí dokořán, přivítal ji jako vzácného hosta.
Odpočinutí.

Tayra se sklonila nad bezvládným tělem a nalila do pootevřených úst obsah lahvičky.
„Buďte rychlí. Probere se jen na chvíli a kamene se musí zbavit co nejdřív.“
„Nezůstaneš?“
„Rozptýlila bych ho.“
Čaroděj se prudce posadil.
Oči se mu nepřirozeně leskly.
„Olej, víno, kladivo. Vévoda,“ zamumlal divoce. „Kámen! Rozbít! Společně!“
Dvě ruce na rukojeti. Etrisu se rozlétl na stovku úlomků.
„Ať to pak seberou,“ mávl Šaretas rukou. „Už není nebezpečný. Teď – tvou moč, tvé sliny, tvou krev.“
„Nechutné,“ sykl vévoda.
„Taky mou krev.“
Vévoda se otřásl.
„Nebo kteroukoliv jinou tělní tekutinu. Cokoliv budeš chtít,“ nabídl čaroděj pohostinně.
„Krev,“ odpověděl vévoda rychle.

Šaretas rozevřel prsty. Pohlédl na kámen, aby si připomněl, proč se ještě plahočí dál.
Žilky pestré jako dětská čmáranice nabarvenými dřívky.
Barvy se roztančily.
Hnědá.
Cesta, kterou klopýtá pěšky, protože se neudrží v sedle.
Červená.
Krev, kterou vykašlává.
Žlutá.
Řídké zvratky.
Modrá.
Opuchlá ruka, která nese kámen.
Šedá.
Oblak prachu na cestě.
Vínová.
Vévodův znak na kočáru.
Stříbrná.
Zbroj vévodových mužů.
Drželi se v uctivé vzdálenosti.
"Dovezeme tě do Paláce, pane."
Varovně zvedl paži.
"Nesmíte se dotknout...," zachrčel.
"Víme."
Ještě pár kroků.
Bílá.
Mlha před očima.
Černá.
Opatrně čaroděje naložili do kočáru.
Přivést ho k vědomí se jim už nepodařilo.

Šaretas spěchal. Často měnil koně. Nejprve si o ně říkal, když z něj kámen vysál moc, začal krást.
V půli cesty se na něj nalepili dva lapkové.
„Otrhanec, a na slušném koni.“
„Co tak pevně držíš, žebráku?“
Strhli ho na zem a pokusili se mu kámen vyrvat.
Se zájmem naslouchal chroptění toho, který se Etrisu dotkl.
Pak vstal.
„Nezabíjej mě,“ vzlykal druhý.
„Pojedeš za mnou a budeš mi sloužit. Jinak dopadneš takhle,“ ukázal na zkroucenou mrtvolu.
Vydržel to tři dny, než se mu společnost ubrečené trosky zhnusila.
Sebral lapkovi všechno, co měl, rozloučil se důkladným výpraskem a nechal ho jít.

Když Tayra znova nahlédla do Oka, neubránila se výkřiku.
Čaroděj se potácel z lesa, stěží podobný živému člověku. Šedavá tvář, oči podlité krví, rty rozkousané na cáry.
„Co se mu stalo?“
„Ten kámen,“ vzlykla Tayra.
„Je přece čaroděj!“
„Slyšel jsi o lidech, kteří onemocní, když kvetou jívy, nebo zemřou po včelím bodnutí? Někteří čarodějové zase nesnesou určité magické předměty.“
„Vědělas to?“
„Kdybych to věděla, myslíš, že bych ti o Etrisu řekla?“
„A on?“
„V době zasvěcování projdou děti zkouškami. Jsou odolné a pomoc je nablízku. Většina přežije. Ano, vévodo. Věděl.“
„Takže jako dítě přežil, ale jako dospělého…“
„… ho Etrisu zabíjí."

Šaretas nechal koně jít. To moudré zvíře by stejně nedonutil vstoupit do hor.
Ani jemu se nechtělo.
Les ještě nezdivočel, poznal jednoho ze svých pánů. Trnité šlahouny se odtahovaly z cesty, hejna komárů se rozestupovala.
Dveře okrouhlé svatyně zely dokořán.
Pestře žilkované kameny na oltáři vypadaly jako dětské hračky.
Kterýkoliv jiný čaroděj by se kamenu zmocnil bez sebemenšího úsilí.
On zaplatí plnou cenu. Možná tu nejvyšší.
Zaváhal. Ještě mohl couvnout, nechat vévodu osudu, vzdát se svého bláhového snu.
Nadechl se.
Uchopil jeden z kamenů.
Bolest ho srazila na kolena.
Stočil se do roztřeseného klubka a pokoušel se na ni zvyknout.

Tayra ztěžka dýchala. Netrpělivě ohrnula prošedivělé vlasy a zabořila prsty do čarodějovy staré haleny.
Krev, pot, slzy – mocné stopy, ač staré a vyschlé.
Druhou rukou obemkla misku plnou světélkující tekutiny. Hladina se rozechvěla.
„Je sám,“ oznámila.
Vévoda se naklonil nad misku. Nejraději by do ní udeřil pěstí, kdyby tak mohl vymazat čaroděje ze světa.
„Kde?“
Tayra opatrně naklonila misku. Malé domky, náves...
Hladinu rozčeřily slzy.
Vévoda se nezeptal, proč pláče. Sám byl plný smutku. Truchlil pro třicet ztracených životů.
Pomstí je, a krutě!
„Vrací se!“
Napjatě sledovali každý Šaretasův krok.
Když čaroděj dospěl k lesu, hladina zavířila a obraz zmizel.