Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Update: Původní nápad byl takový vtip a hec. Rozhodně to nevzniklo za účelem vyzdvihování ideologie.
„Namaluj mi svět,“ požádal jej tenkrát s očekáváním v očích.
Miloval, když maloval. Byla hanba, že se jeho milenec nedostal do Vídeňské školy. Koho zajímal Schiele a jeho obscénní kurvy? Nebyla tam žádná líbezná nevinnost krajinek, které tak miloval.
On sám nad těmi krajinami žasnul. Jak by nemohl?
Technika. Ty barvy!
Nikdo neviděl svět tak jako jeho nejoblíbenější malíř. Jeho vůdce. Vždyť jeho ideologie byla jistým způsobem umění. Musel ji následovat. Musel ji propagovat.
Kdysi jej požádal o malbu, ale jeho láska toužila přetvořit mapy Evropy a celé planety.
Tím, že jej Dolfi tenkrát políbil, přemaloval Josephu Goebbelsovi celý svět.
Zbožňoval jeho plnovous.
Nikdo neměl nádhernější vousy než Karl. Občas se stalo, že v nich uvízl drobek jídla.
Nesměle se natáhl, aby ten ždibíček vytáhl – odolal pokušení sníst ho sám – nasměroval jej do úst budoucí legendy. Cítil letmý dotek jazyka na svých prstech, když ho krmil.
Projela jím vlna slasti. Udělal by pro něj cokoliv. Dělal pro něj cokoliv.
Možná byl Karl závislý na jeho finanční podpoře a jemu to dávalo pocit moci.
Nikdy nežádal víc, jen letmý dotek vousů.
Nemohl se nechat unést chtíčem. Chtěli spolu vybudovat lepší společnost. Lepší budoucnost.
Engels toužil s Marxem po svobodném duchu proletariátu.
Tentokrát atlas nehodil Báru doprostřed řeky, ale doprostřed nádvoří.
Naštěstí byla hluboká noc.
Naneštěstí byl majitel paláce ještě vzhůru, stál na balkóně a zkoušel si nahlas deklamovat monolog ze své nové hry. Momentálně se mu vzpouzel král, protestanti i metrum, a tak prokládal umění nadávkami, které Bára neznala ani ze soukromých lekcí francouzštiny, ani od hraběnky von Katzenburg – a atlas jí je nepřetlumočil.
V Báře hrklo jak ve starých hodinách. Překládací obvod se zaseknul nebo francouzštinu nebude potřebovat nebo...
„Garçon que fais-tu là?“ přerušil přemety její mysli kardinál.
Tomuhle rozuměla až moc dobře. Záložní krizový systém si tentokrát zase mákne.
Jejich vůdce zemřel. Teď byla řada na něm. Všichni si mysleli, že jako lepší sekretářka, ničeho nedosáhne. I s malou mocí se daly dělat zázraky. Světu teprve ukáže, co dokáže s velkou mocí, kterou si zasloužil a takřka svíral v dlani.
Lev ještě zaplatí za ten večer plný vodky, cigaret a skvělého sexu, po kterém pro něj neměl žádná slova kromě: „Buď zdráv, soudruhu.“ Jako kdyby to pro něj nic neznamenalo.
Konal se státní pohřeb s doprovodem fanfár. Bylo snadné ho takhle zdiskreditovat. Už troubějí, pomyslel si pomstychtivě. A Trockij tam nebyl.
Jenomže v srdci Josifa Vissarionoviče Stalina zůstával nadále.
A protože si potřebuji nahradit ještě jedno téma, na které jsem už ale zaklínačké drabble napsala, rozhodla jsem se napsat i letos aspoň jedno vangoghovské, ať je tradici učiněno za dost :)
Do tmavé místnosti dopadalo světlo úzkým vysokým oknem a ozařovalo mladou ženu s dítětem v náručí. Něžně ho chovala na rukou, láskyplně na něj hleděla, zatímco ho kojila.
Kontrast mezi světlem a tmou, mezi ženou a nemluvnětem, mezi tíhou světa a čistou naivitou.
Sien si kostnatou rukou sáhla k prameni vlasů, zastrčila ho za ucho a smutně se na Vincenta usmála.
„Už zase mě kreslíš?“ zeptala se a vrátila se pohledem zpět k holčičce.
Zvážněla. Zasmušila se. Najednou byl celý svět jen mezi ní a jejím miminkem, které tak hladově hltalo mateřské mléko.
Láska proudící mezi nimi byla doslova hmatatelná.
Když se Virginia vrátila domů, Leonard četl a pokuřoval v křesle, jak bylo jeho zvykem.
A jak bylo zvykem Virginiiným, zatvářila se překvapeně, že ho zastihla vzhůru.
“Jaká byla večeře?” zeptal se Leonard.
Virginia si rozvázala šátek, tváře zrůžovělé, v očích lesk.
“Rozjívenější, než bych si přála,” zasmála se.
“Nic jiného jsem od Vitina večírku nečekal."
“Celý večer obcházela kolem jako šelma a brousila si na mě zuby. Snad se jí zastesklo po skandálech."
Leonard přes okraj rozečteného manuskriptu pozoroval svou ženu. Nevěřil na žárlivost, věřil ve Virginiin talent. A talent nejvíc rozkvétal, když bylo jeho nositeli dobře.
Pousmál se.
Vždycky mi přišlo, že Leonard Woolf musel mít svatou trpělivost. Jeho žena Virginia se v životě hodně natrápila a (duševně) nastonala, zatímco on se jí vždy snažil být oporou, byť to občas s tou starostlivostí trochu přeháněl. Teprve nedávno jsem se ale dozvěděla víc o Virginiině aféře s Vitou Sackwille-West. Leonardův osud mi přijde o to víc hořkosladký – aféra, nebo spíš vztah, nebyla žádným tajemstvím, a Virginiin román "Orlando", inspirovaný Vitou, je nazýván nejdelším milostným dopisem v literatuře. Manželství Leonarda a Virginie to ustálo.
Drabble se odehrává předtím, než aféra vypukla.
A kdybyste rádi více, dejte si film Vita & Virginia: https://www.imdb.com/title/tt5859882/reviews?ref_=tt_urv
Dnes jedno salesiánské drable. Do příběhu, kde jsou všechny postavy muži, fanynku totiž nenacpu. Naštěstí měl sv. Jan Bosco maminku, která mu moc pomáhala.
Jestli zbohatneš, nepřekročím práh tvého domu. Při vzpomínce na slova, která pronesla ke svému synovi na počátku jeho kněžské kariéry, se Markéta usměje. Vzhlédne od necek, v nichž pere skromné svršky Janových hochů, a spočine očima na muži u stolu. Ve světle lampy sepisuje další knížku z Lidového čtení.
Její syn je všechno, jen ne bohatý velebníček. Kleriku má prošoupanou, zašívanou tolikrát, že by to Markéta ani nespočítala. Nezbohatl a ona s ním zůstala.
Markétin syn vzhlédne od psaní. Promne si unavené oči a usměje se na matku. Ve své lásce byla tou největší lidskou oporou, jakou si mohl přát.
Věci jsou tu jinak.
Chatrče se staví jedna na druhou, voda v zimě ztvrdne, že se po ní dá chodit, o strom zvaný dub ztupíš každý tomahawk, ale taky je tu lék, který uzdraví všechny neduhy, protože vyžene červa z břicha.
A když je toho prostě moc, oblečeš si správný kroj, tělo ozdobíš peřím a hlinkou, to divné tvrdé dřevo hodíš na (stejně divné) ohniště ze železa, díváš se do plamenů a víš, že kouř poletí přes Velkou vodu, až tam, kde každý pozná, že Čerwuiš Piošád Mendoza, statečný bojovník a největší cestovatel svého kmene, po větru posílá pozdrav domů.
Dub tam je a červ dokonce 2x, ale pochopím, když to bude bez bodu. Jenže mě prostě k červíkovi napadl Čerwuiš a už jsem se nedokázala posunout někam jinam :).
Pojala jsem bonusové zadání doslovně, protože jsem potřebovala napsat něco šťastného, pozitivního. A moc mi to pomohlo :) Slunečnice, 1888, Arles.
Žlutá je barva štěstí.
Je tak zářivá jako pšeničná pole v létě, hřejivá jako první dny zamilování, veselá jako smích nevinného batolete.
Je to barva slunečnic.
Vincent jich v euforii natrhal na zahradě domu patnáct a pak jejich zvědavé hlavy naaranžoval do vázy a postavil je na stůl před připravené plátno.
Byl šťastný, když je maloval. Radostné obličeje květin, které se nakláněly jedna k druhé a šeptaly si tajemství říše přírody.
Ty dny byly naplněny čirým štěstím. Nemyslel na nic, na potíže, na bolest, na chudobu.
Jen na to, že za krátko bude mít Gauguin jeho slunečnice pověšené v ložnici.
Varování: jde o historicky popsaný zločin, takže to není pro slabší povahy.
Gilles de Rais byl vzrušením stále bez sebe. Právě znásilnil malého kluka a usekl mu vlastnoručně hlavu. Prelati si může vzít, co uzná za vhodné, zamyslel se – mluvil o srdci a játrech jako o nezbytných ingrediencích pro satanský rituál.
Potřísněn krví položil hlavičku k ostatním seřazeným na stole.
„A pak budu mít hrsti zlata, abych dokončil mé veledílo!“ zvolal nahlas.
Utřel si špinavé ruce a jal se přepracovávat jednu ze scén obléhání Orleánsu.
Když vtom vrazila do místnosti ozbrojená eskorta. Bylo mu sděleno, že je zatčen. Dva muži ho obstoupili z každé strany, zahákli paže pod podpaždím a odvlekli pryč.
Baron Gilles de Rais bojoval po boku Johanky z Arku, a dokonce se ji snažil vykoupit, když ji zajali. Po jejím upálení u něj došlo k rozpadu osobnosti a převládly temnější pudy.
Zážitky z boje chtěl promítnout do gigantické divadelní produkce líčící vítězství u Orleánsu. Aby měl diváky, tak představení spojil s opulentními hostinami. Byť byl jedním z nejbohatších lidí v Evropě, tak brzy zbankrotoval a byl nucen odprodávat svůj majetek.
I když se mučení dětí, hlavně chlapců, věnoval už dříve, tak celé vraždění nabralo na obrátkách ve chvíli, kdy mu jeho věrný kněz Eustache Blanchet přivedl do sídla duchovního Françoisa Prelatiho, který se věnoval černé magii a okultním vědám. Ten baronovy slabosti využil a žádal po několika neúspěšných pokusech dětské oběti a ingredience z jejich těl. De Rais se snažil vymanit z dluhů paktem s ďáblem, který mu měl vyčarovat zlato, jež by sloužilo na produkci divadla a základní výdaje.
Maršál se dále věnoval přepisu své výpravné hry a rozmlouval údajně s hlavičkami nejhezčích chlapců, které si nechával.
De Rais byl nakonec zatčen, souzen a oběšen. V dnešní době se historici přou, jestli zvěrstva nebyla vykonstruována kvůli jeho bohatství, podobně jako tomu snad bylo i u Alžběty Báthory na Slovensku. Důkazy o zvěrstvech se doposud totiž žádné nenašly - čerpá se pouze z dobových svědectví a soudních přepisů.
Sloužil jako námět pro drastickou pohádku o Modrovousovi.
#/media/Bestand:Vincent_Willem_van_Gogh_128.jpg){kind=link}