Historické RPF

"Romeo, Romeo, proč jsi Romeo!" lká zoufale krasavice.
"Co já vim," zavrčel, "se zeptej našich, proč mi dali tak blbý méno."
"Do hrobu kvítek pad, kdo slzami ho vykropil, kdo má ho tolik rád?" pláče Ofélie.
"Neřvi, budeš mít červený voči," drcne do ní Claudius. "Si ho prostě nevšímej, ne?"
"Desdemono, má Desdemono! Mrtvá!" řve Othello.
"Apríl, osle, apríl!" zvedá se Desdemona a mlátí ho po hlavě pánví.
"Tak. To máš za to, že se mi vůbec nevěnuješ, "ušklíbl se spokojeně desetiletý Hamnet, zahodil přepsané tátovy rukopisy pod postel, brk do krbu a šel si zase nevinně hrát na dvorek.

Plavili jsme se příliš dlouho. Nikoho cesta za poklady Orientu pranic netěšila.
Námořníci se potáceli se po palubě, živé mátohy.
Bezzubých bylo víc, než plachet na stěžních!
Při každém zvolání z dásní stříkala krev.
Hejna much bzučela nad převázanými balíky mrtvých.
Náš lodní lékař sám trpěl krvotokem.
A pak - zázrak, pane, učiněný zázrak! - se přišoural k našemu nemocnému doktorovi neznámý námořník. Široce se usmál a vložil mu něco do ruky.
"Banány jsou cool," pronesl prý mírně, a ztratil se v podpalubí.
Našli jsme tam toho pak ještě kolik kop!
A pak jsme konečně dopluli do - eh, dnes tomu říkají Amerika.

Když Vincent zjistil, že jeho plán s výstavou v kavárně nevyšel, potřeboval si vytyčit jiný cíl, náhradní směr, kterým se vydá. Nakonec se rozhodl odjet na jih.
Venkovské ovzduší mu prospěje.
Zabalil si své malířské náčiní a s příslibem finanční pomoci od Thea odjel vlakem do Arles.
Nizozemce zvyklého na zlatavé duny a zelené pláně polderů nával barev Provence téměř oslepil. Do zad mu dul mistrál, který dokázal mnohé přivést k šílenství.
Okamžitě si to místo oblíbil. Každý den chodil malovat do plenéru a nikdy neměl dost.
Znovu se zamiloval.
Tentokrát do krásy všech barev, kterými příroda na jihu hrála.

Bublalo to. Někde uvnitř. Snažila se to ovládnout, uklidnit, ale dělalo si to, co chtělo. Křičelo to na ni. Ona křičela nazpět. A potom otec křičel na ni a ona brečela, protože to prostě nebylo fér.
Byla tu nuda. Učila se, jak mohla. Ale bylo to těžké. Ostatní nedělali skoro nic a chvála byla jejich. Copak ji nikdo nevidí? Snaží se. Prý ne dost.
Usmívá se a je krásná. Chlapci z města jsou hezcí a taky se usmívají. Znovu vyklouzne večer z kláštera.
Chytili ji. Ztratili trpělivost.
Jako poslední viděla obličej doktora, který s ní mluvil. Pak už nedokázala říct.

Vincent horečnatě přecházel pokojem, v těle patrný neklid, usilovně přemýšlel o svém plánu.
"Představ si to, Theo, jaký to bude mít pro místní umělce význam. Zviditelníme se, prodáme svá díla, obyčejným lidem představíme nové umění, bude to úspěch," vykládal a popotahoval z dýmky.
"Vincente, to není jen tak, musíš to pořádně promyslet," snažil se ho Theo zklidnit, bez účinku. Vincent se pro svou ideu nadchl. Nebyl schopný svůj plán kriticky zhodnotit.
"Mám to promyšlené. Najdeme kavárnu, která vystaví naše obrazy. Lidé nezkažení uměleckým snobstvím určitě něco koupí."
Už nechtěl být na bratrovi závislý.
Nakonec musel uznat, že bratr měl pravdu.

Když se narodili dva silní chlapečkové, byla to v rodině miletínského ševce radost nad radosti. Dostali jméno Jan a Karel, po otci a po dědovi, ale dlouho se rodiče netěšili. Uplynul měsíc a starší z dvojčat náhle zemřel. Pro mladšího se rychle konaly křtiny, neb churavěl. Po kmotrovi dostal do vínku jméno Jaromír.
Karlík prostonal celé dětství, často plakal a silně koktal. Snad kdyby se někdo přímo jeho zeptal, co ho trápí, mohl by prozradit, že ještě vídá Jana. Vždycky před spaním šeptal jeho jméno.
Jako dospělý se ho snažil neslyšet. Neslušelo se, aby se muž bál svého mrtvého bratra.

Předtím.
Dvouleté batole pospává, stočeno v rohu postele.
Občas zakňourá, sen se mění ve skutečnost, skutečnost v sen.
Tvářičky zrudlé pláčem a vyrážkou.
Celou noc nemohli ho utišit, celou noc oplakával - ani snad neví co a proč. Maličký.
Zlatem se bleskne v okně, ranní slunce proniká dovnitř.
Modré očko se zaleskne novou slzou.
Sůl slz nad zlato šperků a třpyt klenotů.
Klapnou dveře.
Přicházejí.
"Tak pojď, vstávej," šeptá maminka do ouška. "Musíš se připraviti."
"Musím?" přetahuje si přes hlavu houni.
"Nezlob mě."
Potom.
Dvouletý král Václav, toho jména Čtvrtý, se batolí na trůn, dřevěného koníka pevně svírá v ruce.
Vzlyk.

Rychlé črty uhlem na papíře. Zapadlé oči, křivý nos, hranatá brada. Stín ve tváři. Prázdné oči.
Další. Bílý čepec, sklopená víčka. Mozolnaté ruce položené na zástěře.
Strhané výrazy předčasně zestárlých lidí. Byl to život. Zachycoval ho na papír pořád dokola.
To bylo před tím. Studoval jejich tváře a těla, aby je co nejvěrněji zachytil.
Ne takové, jak doopravdy vypadali, ale takové, jací doopravdy byli. Tam uvnitř, vonící zeminou a severním větrem.
Po mnoha hodinách příprav se dal do práce.
Napnul plátno na rám a na paletu nanesl barvy. Do zemitých tónů záblesk světla.
To bylo potom.
Jeho úplně první obraz.

Vincent seděl u stolu malé kavárny. Místností ozářenou svícemi prostupoval modrý dým z cigaret. V očích se mu leskla zelená světýlka, která odrážela sklenice na stole před ním.
Pomalu upíjel a propadal se do čím dál většího opojení, jako mnoho večerů před tím. Bylo v módě pít absinth, ale on měl pocit, že jemu dělá obzvlášť dobře. Zbystřoval jeho smysly, viděl věci, kterých si předtím nevšímal.
Ale ve skutečnosti se jeho psychický stav zhoršoval. Zelená víla, nápoj pařížských bohémů, vyšší civilizované společnosti, ho ničil postupně čím dál tím víc. Byl ničivější víc než zbraň, kterou si nakonec přiložil k hrudníku.

Bloudí tmou, cesta trnitá, rudne krví ústa stesk vzdech v žilách chlad...
První kruh. otevírají se vrata. Neznámé tváře ho viní z žití. Nemá se jak hájit, nechce se kát. Pes. Josefe.
Druhý kruh. Překrásné panství, pevně uzamčené v listech papíru. Sex. Všechno je Klam.
Třetí kruh. Usíná a probouzí se cizí. Odpor. Hnus. Prach a bezmoc. Zborcené harfy tón.
Čtvrtý kruh -
Ne! Svět! Žena. Klenot. Diamant.
"Neruš mé kruhy!" vzkřikne Kafka zoufale, odhazuje pero, nevěda, že takto volali již jiný před ním a jiní po něm volati budou, dokud nebude objeven lék.
Dora odchází.
Poslední kruh - smrt povodeň krve.