Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Ještě když měl v hlavě ideu komunity malířů žijících v jeho Žlutém domě, horečně obstarával všechno, aby se na příjezd umělců z Paříže připravil. V první řadě neustále psal Gauguinovi. Ten odpovídal sporadicky, ale čím méně od něj dopisy chodily, tím více jich Vincent napsal.
V druhé řadě pořizoval nábytek, který bylo potřeba opravit, vybavoval pokoje, uklízel, do toho stále intenzivně maloval. Skoro nevařil, jen se odbýval kusem chleba, jeho žaludek proti pestřejší stravě protestoval.
Činorodé naplnění dne ho uspokojovalo. Cítil se šťastný a tak lehký, jako kdyby všechny starosti světa odletěly pryč.
A na stůl postavil vázu se slunečnicemi.
Někdy ho to tak přepadlo, ani nevěděl jak, ten záblesk šílenství, co přinášel jen zkázu. V koncertu slov chrlících se z jeho hrtanu pozoroval v němém úžasu, jak Gauguin vrtí hlavou a s rozzlobeným výrazem odchází.
Temno před očima ho ohlušilo, slepě se potácel zahradou utopenou v měsíčním světle a doklopýtal na ulici. Nevnímal nic, jen mu v hlavě zněla Paulova slova doprovázená protirytmem jeho odchodu. Je pryč, je pryč, je pryč.
Prázdno, kterému nemohl uvěřit, ale stejně mu rozdíralo nitro. Není to pravda.
Ale ruka, která pak sahala po břitvě na nočním stolku, ta věděla, že je to tak.
"Ke sledovačce je třeba zakusovat, Jardo."
"Sakra. Máme jen tři okurky."
Skutečně je tomu tak.
Ministr Obzina ještě vytáhne balíček sušenek a předem otevře flašku slivovice.
"Tak jdeme na to. Klíčové slovo: Honza."
Díl Případů Majora Zemana Studna se sice týkat událostí současných, byl však shledán politicky velmi nezávadným, hlavně díky zmínce o spasitelské invazi vojsk varšavské smlouvy.
Pouze věta "V dubnu, ještě tam budou" by měla být nahrazena větou "Duben, ještě tam budem".
Jiří Procházka scénář upravil a oddechl si. Záložní scénáře nebude muset rozpracovávat.
Zatím.
Sušenky byly panem ministrem shledány jako naprosto nevhodné zakusovadlo, jakmile se ráno vzpamatoval.
V hospodě u piva proti sobě sedí dva muži, tiše hovoří a snaží se nevnímat hlasatele v rádiu hovořícího protivnou němčinou.
"Tak co říkáš? Půjdeš s námi?
"Rád bych si to shrnul. Mohu?"
"Povídej"
"Když půjdu s vámi a chytí nás na hranicích, tak nás zastřelí. Když to ale zvládneme a dostaneme se až do Záhřebu, tak budeme pokračovat do Francie a pak budeme bojovat a to asi taky nepřežijeme..."
"Jsi přeci voják."
"Ještě jsem nedokončil. Když tu ale zůstanu, určitě mě zatknou a to jistě nepřežiji.
"Takže?"
"Samozřejmě, že jdu s vámi. To je alespoň nějaká šance na život.
Rokem 1938 bylo mnoho vojáků (a nejen těch) postaveno před velmi nezáviděníhodnou volbu. Je větší šance na přežití doma, ať už v aktivním odboji, či v roli pasivního občana, nebo odejít do exilu a čelit nepříteli v cizině? Pro vojáky první republiky v mnoha případech strach o život nebyl rozhodující činitel v této volbě, spíš jejich oddanost vlasti, ale i přesto bylo nutno šance na přežití do tohoto kalkulu zahrnout.
A přiznejme si, ani jedno z toho nebyly příliš lákavé vyhlídky ani z perspektivy, která v počátcích druhé světové války převládala, a sice, že válka bude krátká a nepřítel bude brzy poražen. Nikdo neočekával že se bude jednat o 6 let se vlekoucí nejhorší konflikt v lidských dějinách.
"Otto, vydrž," stiskl Joachim svému druhovi rameno a podal mu píku.
"My už je neodrazíme, viď?" pohlédl mladý voják na svého druha. Oči měl plné strachu a beznaděje.
"Stačí je zdržet. Král Jan s vojskem už brzy přijde."
Joachim se vydal dál obchůzkou bastionu. Nechtěl to přiznávat, ale Otta měl pravdu. Pokud se Sobiesky neukáže dnes, minéři Osmanů zřejmě odpálí hradby a Vídeň padne. Ze zvyku pohlédl ke kopcům na severu.
A srdce se mu málem zastavilo, když uviděl velké množství dýmu z nespočtu ohňů.
Všichni ve Vídni i před Vídní věděli co to znamená.
Jan Sobiesky přichází na pomoc.
Tzv. Druhé obléhání Vídně probíhalo v létě roku 1683 od 14. července do 12. září. Osmanský vojevůdce Kara Mustafa se pokusil dobýt město s 200 000 muži a 300 děly, přičemž tato armáda k Vídni pochodovala přes 1 600 km. Naproti tomu Vídeň měla k dispozici cca 40 000 obránců včetně jezdectva a 92 děl. Její obraně velel Ernst Rüdiger von Starhemberg, zástupcem mu byl český šlechtic Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic.
Vídeň tvrdě odolávala obléhatelům, ale i přes veškerou snahu byla porážka otázkou času. Osmanům je podařilo vyhodit do povětří hlavní bránu vnějšího opevnění a jeden z revelinů, čímž vytvořili průlom do města. Jejich útok byl ale vytlačen ven a průlom v hradbách obránci zahradili.
Když se Kara Mustafa doslechl, že se na pomoc městu blíží polský král Jan Sobiesky, rozhodl se rozdělit armádu na dvě části, přičemž jedna měla finálním útokem za pomoci podzemních min dobít město a druhé zdržet pomocné vojsko. Obráncům se nicméně podařilo na poslední chvíli minu zneškodnit a tím odvrátili rozhodující útok a dost jistě i porážku Vídně.
Mezitím se vojsko krále Jana vrhlo ve třech proudech na obléhatele. Bitva trvala dva dny, 11. a 12. 9. a její součástí byl největší útok jezdectva v dějinách lidstva. 18 000 polských, litevských a německých jezdců udeřilo na osmanské jezdectvo a spolu s ním obrátilo na útěk celé vojsko včetně Kary Mustafy, který ze svého stanu utekl na poslední chvíli.
Pro dotvoření atmosféry doporučuji následující dvě videa:
Tak ještě jedno historické okénko. Ty témata se prostě hodí :)
Dubrovník L.P. 1340
"Tak co ti řekli?" zeptal se Nicolo svého kapitána Flavia.
"Že máme zakotvit támhle u ostrůvku a počkat," odvětil kapitán lodi Bella signora.
"Počkat? A jak dlouho?" zaprskal Nicolo.
"Čtyřicet dní," odplivl si Flavio do moře.
"Cože?! Čtyřicet dní? Dyť propásnem dobrej vítr do Benátek!"
"Myslíš, že to nevím?" okřikl kapitán námořníka.
"A proč tady vůbec musíme čekat?"
"Nemoc," odtušil Flavio. "Lodě z Krymu mají občas nemocný námořníky a oni se bojí, že bychom to zavlekli do města."
"Pche, taková blbost!" nadával Nicolo dál a mimoděk chytil do prstů blechu, která ho právě kousla do krku.
Jedno z možných míst, odkud se dostala morová rána 14. století do Evropy, byl Krym, který právě v té době obléhali mongolští nájezdníci. Ti nemoc zvanou později černá smrt zřejmě přinesli ze střední Asie, nebo z Indie.
Lodě italských a benátských obchodníků, které pluly nejen do Malé Asie, ale také právě na zmíněný Krym pak před cestou do domovských přístavů v Itálii často kotvili i v Dubrovníku, kde se poprvé setkáváme s nápadem nutného zakotvení připlouvajících lodí mimo hlavní přístav, aby se prokázalo, zda na lodi není někdo nakažený novou, neznámou nemocí. Doba, po kterou musely tyto lodi setrvat v izolaci, byla nejprve třicet dní, později navýšena na čtyřicet. A právě z italského slova pro číslo čtyřicet - quaranta dal název karanténě.
Každý den utíkal do plenéru. Mezi zlatá pole a nazelenalou oblohu, do bouřlivých mistrálů a pod žhnoucí slunce. Pryč od lidí. Od lidí, kteří mu stejně nerozuměli, kteří ho nechápali, snad ani nechtěli.
Jeho malby pro ně byly projevy blázna. Možná mají pravdu, myslel si Vincent.
Vrány se shlukovaly mezi klasy pšenice a umocňovaly jeho samotu. Zlověstné krákání a blížící se čerň na nebi. Maloval výjev před sebou a maloval svoje osamění.
Každý den potkával v malém městě ty stejné lidi, zdravili ho, ale nic víc. Pár přátelských pohledů, ale Vincent se jim vzdaloval. Sám a sám, dál a dál.
Doufám, že téma je dost patrné v té sebeizolaci - není to karanténa jako taková, ale spíše přenesená.
píšu ti až po pár dnech, doktor mi nařídil odpočinek, nemohl jsem ani malovat. Ty dny prázdnoty byly dlouhé a chladné, ale cítím, že mi pomohly. Venku už zase sálá léto a teplo mi proudí do těla a zdá se, jako kdyby se v něm objevovala nová energie. I na duchu je mi mnohem lépe. Za pár dní, pokud doktor povolí, půjdu malovat do zahrady. Letní Slunce vytváří oStré stíny a zahradu vykresluje v dalších pohledech. Cypřiše voní intenzivně i v noci. MySlím na tebe a tvou rodinu. Těším se, až se zase znovu uvidíme.
S láskou, Vincent
V šifře ve vyznačených písmenech je ukryt název místa, kde si Vincent nakonec vzal život.
Auvers-sur-Oise
Martina probudili rámus. Vylezl z postele,zapálil lucernu, u dveří popadl sekeru a vyšel z chalupy na náves.
I jeho sousedé vycházeli z okolních stavení do noci a při svitu loučí a lamp se snažili zjistit co ruší noc.
Pak to uviděli.
Přes náves se ze tmy blížili lidé, nesli zbraně, svítili si plameny na cestu a byli... nazí. Dočista nazí.
Martinovi zatrnulo. Věděl dobře kdo to je.
Adamité! Kacíři.
Rychtář k nim vykročil s rukou napřaženou v gestu, aby zůstali stát. Ale jen se dostal na dosah prvního z naháčů, dotyčný mu zarazil sekeru do hlavy.
Rozpoutalo se peklo.
Adamité vznikli jako radikální křídlo husitů na Táboř. Poté, co se v roce 1420 nesplnily očekávání konce světa, každý se s touto skutečností vypořádável po svém. Skupina lidí, vedených Martinem Húskou, začala v reakci na tuto skutečnost pořádat poněkud „jiné“ bohoslužby vyznačující se odmítáním eucharistie a příležitostnými orgiemi.
To se pochopitelně nepozdávalo zbytku Táborského obyvatelstva a po neshodách skupina Martina Húsky z Tábora odešla a usadila se v Příběnicích. Zde se do vedení skupiny dostává Petr Kaniš, a také se zde dochází k prvním projevům adamitství – odhazování šatů. Tito sektaři totiž věřili, že náleží do doby po Adamově pádu a chtěli se svou nahotou více přiblížit původní čistotě lidí v Ráji.
Na tyto sektaře měl však velmi spadeno Jan Žižka. Proto obyvatelé Tábora provedli na přelomu března a dubna 1421 výpad na Přiběnice a adamity rozehnali. Část adamitů byla polapena a ve vsi Klokoty upálena, část utekla do lesů, kde dál rozvíjeli a praktikovali své učení. Zbytek adamitů se shromáždil na ostrově na řece Nežárce u Veselí nad Lužnicí. Odtud činili výpady na okolní usedlosti a obce, přičemž vypálili i Kardašovu Řečici.
Přepočítali se však když podnikli výpad proti Soběslavi. Jan Žižka shromáždil vojsko a vytáhl na jejich ostrov na Nežárce, kde došlo v říjnu 1421 k rozhodujícímu střetu. Během něj byla naprostá většina Adamitů pobita, zbytek zajat u následně popraven.
Pardon, špatně jsem si přečetl zadání tématu, takže bude nesoutěžní.
1498
Mistr hleděl na své dílo a hodnotil jej.
Ano, byl spokojen. Freska znázorňující třináct lidí sedící za stolem, kteří spolu živě diskutují a večeří, mu zabrala hodně času a práce, ale byl rád, že mu pan Sforza tuto práci zadal. Popustit zde uzdu své představivosti a do postav, jejich gest, tváří a rozsazení ukrýt mnoho detailů, které budou každého nutit k zamyšlení a udrží pozornost u díla.
Ano, byl rozhodně spokojen. A kdo ví pomyslel si, co všechno při tom pohledu lidi napadne.
2001
Dan Brown hledí na známou fresku Poslední večeře. Tak pane Leonardo, je tam Vaše šifra?
