Vincent van Gogh

V historii jeho země bylo mnoho malířských mistrů, Jeroen Bosch, Rubens, Rembrandt van Rijn, všechno klasikové, obdivovaní, zbožňovaní. Jen témata se měnila, bohové, obrazy biblických postav, rytíři s meči... ale to Vincentovi už nepřipadalo zajímavé. To podle něj nebyl ten život, který cítil, ten život, který chtěl zachycovat na papír, ten život, který mu byl blízký.
Nechtěl malovat pány ve španělských límcích, žádné noční hlídky ani pekelná zjevení. Dokonce ani idylická zobrazení venkova, byť to mu bylo blíž.
Ne, on chtěl překovat meče pánů v srpy a pluhy obyčejných lidí plahočících se na poli.
Protože to byl ten opravdový život.

Vincent hleděl z okna ústavu v Saint-Rémy a pozoroval rozkvetlou zahradu. Byla plná rozličných květin, stromů obtěžkaných poupaty, zalitá sluncem a plná zpěvu ptáků.
Myslel na slunečnicovou zahradu u Žlutého domu, který měl v Arles.
Tady slunečnice nebyly.
Nesměl malovat. I přesto, že jeho tělo se napínalo touhou vzít do rukou paletu a štětce a vylít své bolesti optikou zobrazovaného světa na plátno.
V Arles maloval každý den. To bylo pryč.
Doktor mu zakázal se jakkoliv psychicky vypínat. A malování bylo zjevně jednou z duševně náročných činností.
Hleděl z okna na sluncem pozlacené jaro.
Slunečnice zůstaly jen na Vincentových obrazech.

Vincent kráčel ulicemi Arles. Byl Velký pátek a z boulangerií se linula vůně velikonočních briošek. Chvilku se cítil šťastně. Došel ke svému domu a u branky zahlédl Roulina.
„Krásný den, Vincente,“ volal na něj z dálky dobrosrdečný pošťák, „mám pro vás balíček!“
Vincent si pospíšil a už od něj přebíral velký balík zamotaný do hnědého papíru.
„Děkuji vám,“ řekl mu a nadzvedl na pozdrav svůj slamák.
Vevnitř nedočkavě roztrhal papír. Obraz! Před ním se skvěla nová Gauguinova mazanice. Ve skutečnosti to bylo velmi dobré dílo.
Vincent měl radost. Ve vzduchu cítil naději, že za obrazem bude brzy následovat jeho malíř.

Když Vincent zjistil, že jeho plán s výstavou v kavárně nevyšel, potřeboval si vytyčit jiný cíl, náhradní směr, kterým se vydá. Nakonec se rozhodl odjet na jih.
Venkovské ovzduší mu prospěje.
Zabalil si své malířské náčiní a s příslibem finanční pomoci od Thea odjel vlakem do Arles.
Nizozemce zvyklého na zlatavé duny a zelené pláně polderů nával barev Provence téměř oslepil. Do zad mu dul mistrál, který dokázal mnohé přivést k šílenství.
Okamžitě si to místo oblíbil. Každý den chodil malovat do plenéru a nikdy neměl dost.
Znovu se zamiloval.
Tentokrát do krásy všech barev, kterými příroda na jihu hrála.

Zamazaný od barev, duchem nepřítomen, odpočíval, aby si prohlédl dosavadní práci. Byl a nebyl spokojen. Barevné spektrum bylo v pořádku, techniku už vypiloval, námět se mu líbil. Ale... Ukousl sladkého pečiva, které mu včera donesl bratr. Nebo to bylo předevčírem? Rozinky ho polechtaly na patře. Usmál se. Zbytek si nechá ke snídani, třeba bude mít i mléko. Mléko... a nápad byl tu. Namíchal si k barvám na paletě bílou a přidával k zobrazeným dojmům jas.
Svíčky stačily akorát. Padl vyčerpáním, spokojen s vlastním dílem.
Copak to jenom může být? pomyslel si Theo při pohledu na obraz, kdyz ráno bratra kontroloval.

Vincent horečnatě přecházel pokojem, v těle patrný neklid, usilovně přemýšlel o svém plánu.
"Představ si to, Theo, jaký to bude mít pro místní umělce význam. Zviditelníme se, prodáme svá díla, obyčejným lidem představíme nové umění, bude to úspěch," vykládal a popotahoval z dýmky.
"Vincente, to není jen tak, musíš to pořádně promyslet," snažil se ho Theo zklidnit, bez účinku. Vincent se pro svou ideu nadchl. Nebyl schopný svůj plán kriticky zhodnotit.
"Mám to promyšlené. Najdeme kavárnu, která vystaví naše obrazy. Lidé nezkažení uměleckým snobstvím určitě něco koupí."
Už nechtěl být na bratrovi závislý.
Nakonec musel uznat, že bratr měl pravdu.

Rychlé črty uhlem na papíře. Zapadlé oči, křivý nos, hranatá brada. Stín ve tváři. Prázdné oči.
Další. Bílý čepec, sklopená víčka. Mozolnaté ruce položené na zástěře.
Strhané výrazy předčasně zestárlých lidí. Byl to život. Zachycoval ho na papír pořád dokola.
To bylo před tím. Studoval jejich tváře a těla, aby je co nejvěrněji zachytil.
Ne takové, jak doopravdy vypadali, ale takové, jací doopravdy byli. Tam uvnitř, vonící zeminou a severním větrem.
Po mnoha hodinách příprav se dal do práce.
Napnul plátno na rám a na paletu nanesl barvy. Do zemitých tónů záblesk světla.
To bylo potom.
Jeho úplně první obraz.