DMD č. 9. pro 9. 4. 2013. Téma: Vrzavé panty

Přicházím do polorozpadlého města. Je pusté.
Na náměstí, před troskami budovy, která snad dřív bývala radnice, stojí na kamenném sloupku bílá hlava - Městský Informační Robotický Systém.
Oslovím ji klasickou aktivační frází: "Prosím, jsou ve městě nějací lidé?"
Překvapivě ještě funguje. Ozývá se bzučení motorů, pak zavrzají panty, když otevírá po letech ústa: „Poslední stálý obyvatel odešel před 120 roky a 56 dny.“
Silikonová kůže nevydrží náhlý pohyb a praská, obnažuje narezivělý kov.
„A kde je nejbližší živé město?“ zajímám se.
„Podle 70 let starých zpráv je to Albor Creek 23 mil severovýchodně.“
„Ten už je pustý, odtamtud jdu.“ prozradím. Odcházím.

Máma s tátou se o tebe postarají. Když máš hlad nebo si na tebe dovolují starší kluci. Zaženou všechno zlé a temné, obejmou tě a řeknou, že to bude v pořádku. Ani ve školce se nemusíš ničeho bát, všechno je barevné, veselé a ostatní děti nikdy neutichnou.
Je tolik míst, která ti nenahánějí hrůzu. To máma je vždycky celá vyděšená, když odběhneš moc daleko.
Nakonec ležíš ale úplně sám v pokoji plném stínů a zvuků. Sám proti všem nočním běsům. Tajíš dech a jen čekáš, až se vrátí. Zvířecí pach, ohromné tesáky a žluté, krvelačné oči.
Čekáš na vrznutí dveří...

“Vrrr skříp vrzy,” nadhodily dveře.
“Vrrz vrz,” odvrzlo okno a skříplo klikou.
Dveře se se slastným zavrzáním zhouply v pantech.
“Už zase třískáš těma dveřma,” ozval se ženský hlas.
“To nebyl já! Musel to bejt vítr...” odpověděl. Přibouchl dveře a dovřel okno. A znovu musely čekat. Tak blízko a přece tak daleko.
“Vrzrr skříp,” zavrzali dveře při další příležitosti.
“Vrrr,” potvrdilo okno.
O několik dnů později se ozval jiný ženský křik. Pak ticho. Spadla ze schodů poté, co prošla dveřmi. Když okno vykonalo svou část, dům byl zbaven obou parazitů.
Okno s dveřmi spokojeně vrzaly, dokud se nerozpadly na prach.

Jonathan Strange studoval Cestu Krále Havrana po Severním Irsku. Ubohý Král Havran - trpělivě čekal v Blackpoolu na loď, zatímco Jonathan střídavě usínal a probouzel se s provinilou myšlenkou, že studium magie je vlastně docela otrava. Otevřel okno a přinutil se číst dál.
Loď krále Havrana konečně doplachtila do přístavu, když se ve dveřích studovny objevil vrásčitý obličej pana Norrella.
„Pane Strangi,“ zaševelil, „mé knihy vyžadují pohodlí. Byl byste tak laskav a to okno zavřel?“
„Venku je teplo,“ protestoval Jonathan.
„Ano, ale panty oken vrzají. Rušíte knihy. Děkuji vám.“
Jonathan Strange rezignovaně zavrtěl hlavou. Dokonalý knihomol, pomyslel si. A zavřel okno.

Se světovou populací tradičních skřítků to šlo od desíti k pěti.
Hrdí skřítkové hospodáři se rozhodli vytratit společně s lidmi pro které pár kraviček, pole a hejno slepic patřilo k životu.
Zato ta zpropadená šotčí verbež měla práci jistou. Domácnosti, pošty a sklady jim přestávaly stačit, takže se rozhodli expandovat i do sítí. Všeobecně. Výpadky proudů, zašantročené e-maily. Jo, ti měli život.
Ale co on? Lomození nedoléhajícími křídly oken, vrzání panty… nevděčná práce a ubývalo jí.
A i v tomhle domě se blížil den, kdy bude ta prastará barabizna studeně a bezcitně hledět do ulice novými plastovými okny.
Zatracené renovace.

Toho rána se k obvyklým zvukům školních sbírek přidalo odporné vrzání o několika frekvencích. Drásalo uši trojici kantorů.
„Co je to?“ ptal se Marek P.
„Kostlivci,“ odpověděl Daniel von Drak. „Mají konferenci.“
„Zapomněli si promazat klouby,“ poznamenal Jaroslav L.
„Ne. Vržou pantem,“ ušklíbl se Daniel. Z kapsy vytáhl balíčky špuntů do uší. „Půjdeme kolem.“
Pohled na skupinu koster klapající čelistmi nahoru a dolů, sem tam mávajících hnáty, vyvolával mrazení v zádech.
Hlasité lupnutí proniklo spánkovou kostí pedagogům do mozku. Jeden ze skeletů zůstal s mandibulou přitisknutou k páteři. Vyhodil si pant.
Usmívající se Daniel vrátil kostlivá ústa do správné polohy.

Branka se se skřípáním otevřela, do zahrady vstoupil muž. Z toho odporného zvuku mu naskočila husí kůže. Zahrada byla zarostlá nálety a kdejakým plevelem, stromy zplaněné, s větvemi pokroucenými stářím. Všechno zanedbané, bez užitku. Vzduch páchl zetlelým listím. Raději rychle odešel.
Po chvíli branka znovu vrzla, do zahrady se protáhl malý klučina. Vzrušením mu naskočila husí kůže. Zelené příšeří staletých stromů porostlých liánami ho lákalo k dobrodružství. Zdálo se mu, že v křoví zasvítily oranžové tygří oči. Z hloubi zahrady zaslechl dunění tam-tamů. Zarostlá cestička ho možná dovede k ukrytému pokladu. Vzduch zavoněl kouzlem. Přál si, aby nikdy nemusel odejít.

PANT PRVNÍ (rázně a bojovně): "Vrz, vrz vrrrrrz, vrz. Vrzy vrouz. Vrz! Vrz! Vrzzz, vrrrz!"
PANT DRUHÝ (souhlasně): "Vrzzzz...? Vrz. Vrrrrz, vrzz."
DVEŘE (táhle): "Skříííp."
---
PANT PRVNÍ (odhodlaně): "Vrrrzzzz! Vrouz, vrouz, vrouz."
PANT DRUHÝ (lehce pochybovačně): "Vrzzzz, vrz, vrouz? Vrz, vrz, vrz, vrz..."
DVEŘE (táhle): "Skříííp."
---
PANT PRVNÍ (motivačně, jasně a zřetelně): "Vrouz! Vrouz! Vrouz! Vrzy, vrzy, vrz?!"
PANT DRUHÝ (poníženě): "Vrzzz... Vrzy, vrzy. Vrz vrouz."
DVEŘE (táhle): "Skříííp."
---
PANT PRVNÍ (spokojeně a sebeuspokojeně): "Vrz."
PANT DRUHÝ (tázavě a ujišťujíce se): "Vrz vrouz, vrz?"
PANT PRVNÍ (spokojeně a sebeuspokojeně): "Vrouz!"
DVEŘE (táhle): "Skříííp."
---
A pak někdo přišel a namazal je.

Vrz.
"Já nemůžu," Hannah přestala.
"Hej, to bude dobrý, uvolni se."
Adam ji k sobě znovu přitáhl a začal se pohybovat.
Dobře. Ještě to zkusí.
Vrz. Vrz.
"Né, já nemůžu."
Tentokrát stihla vsát a natáhnout si kalhotky.
"Krucinál, Hannah!"
"Promiň, ale nedokážu se soustředit. Nemůžeš namazat panty?"
"Panty? Jo. Asi jo."
Sice se díval, jako kdyby byla blázen, ale dal se do práce. Za pět minut měl hotovo.
"Můžem?"
Vrátila se do postele.
Adam se s významným úsměvem podíval na olej.
"Cože? PROBOHA, Adame! Fuj. Ne."
"Oukej, jen jsem to zkoušel."
Lehli do postele. Jo, tohle bylo lepší... A...
Vrz.

Odpočíval jsem. Najednou vrzly dveře. Zabolelo to. Kdesi uvnitř jsem velice postrádal Malého prince. Zavrzání mi připomnělo zpěv rumpálu, když jsem ze studny vytahoval vodu pro mého přítele.
Po týdnu jsem to už nevydržel. Řekl jsem hospodyni, aby dveře pečlivě promazala. Už to nebolelo. Ale jakoby se z mého života něco vytratilo. Odstranění skřípotu dveří, bylo jako opuštění části vzpomínky na Malého prince.
Vyšel jsem ven. Hvězdy se smály, ale tentokrát se smály mně.
„Máte pravdu,“ řekl jsem: „Lepší bolestná vzpomínka, než bezduché prázdno.“
Další den jsem vyměnil dveře za jiné, vrzající. Každý, kdo vejde, mi teď připomene Malého prince.