Jonathan Strange a pan Norrell

Stephen Black si svlékl vestu.
"Král by neměl..."
"A manželka ministerského předsedy by měla?" přerušil lady Poleovou a vzal jí kladivo z ruky.
Magie je mocná a fascinující, ale ne tak uspokojující jako dobrá truhlařina. Bude to největší magická knihovna...
Musí být, uvědomovala si Arabela Strangeová, když ukládala na své místo další klec.
"To je Belasiasova nauka, Bello?" ptala se lady Poleová, když do klece sypala zrní.
"Watershippe."
Usychání krásného lesa souhlasně zakrákalo.
"Budeš zase malá kniha," ujistil vránu Stephen.
Teprve potom přijde na řadu věčná temnota. Copak by mohli vysvobodit z kletby oba mágy dříve, než zachrání Norrellovy knihy?

Ulice byly stejné. Kámen, břečťan i popínavá růže. I srdce lidí se změnila jen málo. Učil se neuhýbat nikomu z cesty. Nekrčit se. Nedívat se do země. Král nemůže ohýbat ramena a on tento úřad vykonával už dlouho. Nemohl určit jak, protože čas se krčil a natahoval, aby mu vyhověl. Čas si ho oblíbil, stejně jako stromy, ptáci a déšť.
"Odkud sem ti barevný pořád lezou..."
Ohlédl se. Muž, který pronesl tu hloupou poznámku, se držel za tvář poznamenanou nečekaným švihnutím větve. Stephen Black poděkoval stromu. Ještě po tolika staletích nemůže projít městem, aniž by někdo nekomentoval jeho barvu kůže...

“Ne.”
Pan Norrell nepotřeboval žádnou magii, aby věděl, nad čím Jonathan Strange přemýšlí.
“Opět vám uniká podstata. Opět propadáte své staré nectnosti - konat, aniž byste zvažoval možné důsledky.”
Jonathan založil ruce v odmítavém gestu. Okolnosti ho donutily zvyknout si na mentorský tón svého bývalého učitele: “Ale když chcete dosáhnout něčeho nového, nemůžete pořád jen opakovat staré vzorce!”
“Měl byste si pořádně přečíst Lanch...” pohled druhého mága ho umlčel. “Dobrá, když už tam musíte chodit... Nač tak teatrálně? Mě tím neohromíte, příteli.”
Strange si rezignovaně povzdechl. Musel uznat, že je mnohem bezpečnější vyměnit nejistou vodní stěnu za poctivou práci lidských rukou.

Pan Norrel seděl v kruhu dam a už se nesnažil vnímat přívaly slov, které se na něj hrnuly ze všech stran. Litoval, že se vůbec nechal Childermassem přemluvit, aby sem chodil. Chtěl jenom obnovit anglickou magii, ale říkal si, jestli tohle není moc velká oběť.
Jak tak poslouchal štěbetání dam kolem něj, pan Norrell měl v hlavě úplně prázdno. Ty bláboly, co tu vykládaly byly tak nesmyslné! Začal si říkat, proč se magie ve válce vlastně využívá k dešťovým iluzím a viděních na vodě. Vždyť by stačilo poslat Napoleonovi do pokoje tohle hejno užvaněných slepic a bylo by po starostech!

Trvalo několik let, než si uvědomila, co musí udělat. Podvědomě to nejspíš věděla od samého začátku, doba věznění v ní ale zanechala stopy bezděčného strachu.
Jenže teď byla Anglie jiná. Teď mohl magie užívat každý, úplně každý!
Nad ránem byla jarní obloha ještě fialová a vzduch voněl, když vyšla z domu do kopců.
Pak, aniž věděla, co dělá, rozpřáhla ruce. A prosila.
Prosila zemi, aby jí dala svou pevnou, nezdolnou sílu.
Prosila vítr, aby ji naplnil svým křikem.
Prosila vodu, aby usměrnila svůj proud.
Prosila světlo.
A živly odpověděly.
Stovky mil daleko rozčísl Temnotu kolem Jonathana Strange první sluneční paprsek.

Gilbert Norrel by na Královy cesty nikdy nevstoupil, i kdyby věděl, kde je brána. Nenávidí magii elfů, syrovou a surovou. Je Angličan. Svou magii má rád kultivovanou a vypočitatelnou. Vědeckou.
Gilbert Norrel od jisté doby navštěvuje Královy cesty každou noc. Oděn v temné zbroji a se spuštěným hledím projíždí krajinou cizí až k zešílení. Z lesů na něj kynou bledé panny s tváří lady Poleové. Propasti přemosťují lávky ženských prstů. Když u bezedné tůně zdvihne hledí, aby se napil, hledí na něj z hladiny tvář Jonathana Strange. Probouzí se s křikem.
John Childermass spí naštěstí hned za dveřmi jeho ložnice.

It was supposed to be spring. Yet it lacked all the necessary features. Green leafs, sun on the blue sky, adorable animals from a mineral water commercial.
Everything was grey. For this was England.
Two extensively English gentlemen were standing in a room stacked with books that could kill a child. If necessary.
„What if I... really sent all the bells to Rome?“ suggested the badass magician.
„No!“ screamed the less badass magician. „It's not respectable!“
„I'll do it then, thanks for the input.“
Thousands died. Ten thousands were injured.
But we wouldn't know. This show takes place in England.
***
Mělo to být na jaře. Přesto to postrádalo všechny potřebné funkce. Zelené listy, slunce na modré obloze, rozkošný zvířata z minerální voda obchodní.
Všechno bylo šedivé. Za tímto účelem byla Anglie.
Dva značně anglické pánové stáli v místnosti naskládaných knih, které by mohly zabít dítě. Pokud je to nutné.
"Co kdybych ... opravdu poslal všechny zvony do Říma?" Navrhl pořádné kouzelník.
"Ne!" Vykřikl méně pořádné kouzelníka. "To není slušné!"
"Udělám to potom, díky za vstup."
Tisíce zemřel. Deset tisíc bylo zraněno.
Ale bychom nevěděli. Tato výstava se koná v Anglii.

Sir Edgar Windham jel navečer domů. Ačkoliv už se stmívalo, dal se tentokrát úzkou polní cestou.
Bylo zamračeno, svítilo jen několik hvězd. Kraj se skoro ztrácel ve tmě, křoví podél cesty tvořilo černou hradbu. Ticho narušovalo jen šumění větru.
Kůň začal znenadání jevit známky neklidu. Jeho nepokoj se přenesl i na jezdce. Něco jako by se změnilo.
Osamělé stromy vypadaly ve tmě zvláštně, skoro strašidelně. Jejich ševelení zesílilo, znělo nezvykle, tajemně.
Najednou se rozezněla hudba. Z lesa, kde nikdo nebydlel…
Sir Edgar v náhlé hrůze obrátil koně. Ujížděl co nejrychleji pryč, do bezpečí.
Tu hudbu potom často slýchal ve snech.