DMD č. 10. pro 10. 4. 2013. Téma: V pravé poledne

Zatuchlý horký vzduch sípal jako dech starého muže, koleje zbrocené potem a maličké šouravé stíny.
Absolutní ticho. Každá vteřina trvala sto let. Jen vývěsní štít nad saloonem si neuvědomoval vážnost situace a houpal se... a houpal.
Willy the Kid cítil v ústech krev a písek. Calamity Jane zvedla hlavu. Z celého městečka zbyli jen oni.
„Skonči to,“ zachrčela.
Zachvěla se mu ruka. Zvláštní. Tuhle chvíli si představoval stokrát – ale jinak.
Vesmír se nadechl, supi bez zájmu mávli křídli.
„Ne...“
Potom se Willy sklonil ke Calamity a skoro láskyplně jí odhrnul vlasy z čela.
A hráči Bangu jen němě otevřeli ústa.

Odemknu opatrně dveře. Byt je tichý a prázdný, nikdo není doma. Ještěže tak. Mám pocit, že mi bolestí uletí hlava a kdybych byla nucena mluvit, určitě by mi uletěla. Polknu dva prášky a bleskově vklouznu do domácího odění. Ještě zatáhnout závěsy, tak. Ležím v posteli a bolest díky výzkumu a vývoji farmaceutického průmyslu odplouvá. Já také odplouvám. Znáte ten pocit nezi spánkem a bděním? To sladké malátno, kdy pohnout rukou jako stěhovat Everest? Nehýbám ničím. Moje tělo se jako kámen propadá kamsi a moje duše podobná leknínu pluje v blankytném průzračnu všehomír-
HVÍÍÍÍÍÍÍT!
Ty zatracený zkoušky sirén mě jednou zabijou.

Zatímco seděl v obývacím pokoji a čekal, až paní domu připraví čaj, zaposlouchal se do rozhlasového vysílání ze staromódního přístroje na krbové římse. Ženský hlas právě nepřístojně vesele oznamoval, že následující píseň zahrají na přání z vojenské základny v Londýně, s věnováním padlým kamarádům.
Myšlenky se ve vzácně nehlídaném okamžiku zatoulaly od důvodu, proč tu byl, ke vzpomínkám na kouzelníky a čarodějky, kteří padli v odboji. Před očima spolu s tóny defilovaly obličeje, mladé, všechny tak proklatě mladé na svou rasu.
"...za královský hermelín padne kaž-dýý rááád."
"Sladíte?" optala se paní Creevey v pravé poledne do bezstarostného vyzvánění Big Benu.

Dnes se vracím do práce. Jindy bych se těšil, ale takhle...
Nepřišel za mnou. Proč?
Chápu, kvůli mně utekl vrah. Ale tohle jsem si snad nezasloužil.
* * *
Bylo to zlé, málem jsem umřel. Zase.
Ale něco se změnilo. Začal jsem přehodnocovat svoje postoje. Věděl jsem, co chci. A tentokrát si za tím budu stát.
Zvláštní. K tomu mě nepřinutilo, ani když jsem skoro umřel na mor.
Pravda, dost se toho od té doby změnilo.
Hlavně tehdy na tom molu...
* * *
Návrat. Připadám si stejně neschopně, jako Harvey Pell v "V pravé poledne". A Gibbs je Kane.
Jen chybí, aby mě taky nedoporučil...

Pod lampou svítalo.
Hodiny odbíjely půlnoc.
Čas se nachýlil.
Voda se propadala na dno varného plastu.
Ryska ukazovala tu správnou velikost. Americano, amigo!
Hrnek s porcelánovým chladem přivítal Kolumbii.
Sněžilo.
Žárovka praskla.
Ručičky hodin už nedosáhly na poledne.
Čas se zastavil.
Jeho mysl cinkla o dno skleněné kuličky.
James cvrknul prstem tou správnou silou. Pojď pryč, příteli!
Postel s hedvábnou měkkostí vítala cizince.
Pršelo.
O dvacet let později se znovu setkali. Slunce se jim opíralo do zad.
„Jak to dopadlo?“ zeptal se James.
„Jako za starých časů,“ odpověděl klidně Jeremy. „Nabídl mi koks.“
„A co jsi udělal?“
„Nabídl mu Skittles.“

Oběd u Děrevjanských začínal vždy přesně ve dvanáct. V čele stolu seděli pán a paní domu, po stranách děti a na opačné straně schovanka a guvernantka, přímo naproti Sergejovi.
Rodinné obědy tak poslední dobou dopadaly stejně – Sergej se zadíval do průzračných očí krásné vychovatelky a zasnil se.
Ano, Tamara je moje manželka, napadalo ho často, ale svými přísnými rysy a strohou siluetou se nemůže vyrovnat Natálii, tak křehké a něžné.
Znal všechna gesta, kterými mírnila dětské hašteření, všechny jemné úsměvy i drobné vrásky. Studoval je každý den – od poledne až po energické tlesknutí, kterým jeho žena společný oběd končila.

Tříbarevná a Mourovaná se často a rády toulaly po okolí statku. Lovily svědomitě myši, ale když jich nalovily dost, vyrazily na výzvědy. Tentokrát se vydaly na Holý vrch.
Dnes tam stojí něco velikého, kulatého a černého. Pneumatiky od traktoru.
Zvědavé kočky do pneumatik vlezly. Byly pohodlné a obě miciny v nich brzy usnuly. Jak se ve spaní vrtěly, pneumatiky se rozhýbaly a začaly se kutálet dolů ke vsi.
Přesně v pravé poledne zasedl pantatínek k nedělnímu obědu, když ho vylekaly strašné rány ze stodoly. Oprava rozbitých vrat mu dala řádně zabrat a kočky mu několik dní raději nechodily na oči.

Jednou nastal den, kdy Vlk k ohrádce nepřišel. Ovečka na něj čekala až do večera, ale marně.
Druhý den čekala zas, vyhlížela u ohrádky celé dopoledne, vyhřívala se na poledním slunci a třásla se chladem, když se smrákalo.
„Bééé,“ zabečela smutně, když si lehala do studené trávy přikrytá svitem měsíce.
Čekala šest dní. Šest dlouhých dní, které strávila u ohrádky pozorováním, jestli se mezi stromy temného lesa náhodou neobjeví Vlkova hnědá srst a bílé zuby. Zoufale plakala.
A přišlo ráno, den sedmý, a Vlk se konečně objevil. Ovečka měla radost, ale od té doby jejich hry už nebyly jako dřív.

Bylo to jednou v létě. Šel jsem na prohlídku zámku a právě v okamžiku, kdy jsme vystoupili na ochoz, začali bít poledne. Průvodkyně zastavila, abychom si tu náladu mohli vychutnat celou.
Nad střechami domů, nad zelenými lukami, i nad korunami stromů se do dálky linuly údery zvonů. Jak pokaždé, když se kovové srdce zvonu udeřilo do stěny zvonu a vzduch se rozechvěl, byla to nádhera. Těch zvonů tam bylo asi pět.
Dokonce jsme zdrželi dvě další výpravy, které se dobývaly každá z jedné strany. Jako, z celého zámku si moc nepamatuji, ale ten zážitek se zvony, jsem zvěčnil i zde.

Harry seděl v okenním výklenku a zíral do polohotového úkolu z Přeměňování.
„Ahoj, Harry.“
„Nazdar, Lenko,“ usmál se.
„Dobré levé poledne,“ řekla Lenka a přisedla si do druhého rohu okna.
„Ehm... Cože?“
„Levé poledne, Harry. Pravé je v jedné polovině dne a levé je v té druhé.“
Podezřívavě si změřil krajinu venku. „A v kolik je to hodin?“
„To nevím, hodinky mi utekly už v září. Snad se vrátí, jsou po mamince.“
„Aha.“
„Kdybys chtěl přijít, pořádáme v havraspárské věži čajový dýchánek. Budou tam i havrani jako psací stoly. Tak zatím.“
A vstala a zmizela stejně rychle, jako se objevila.