DMD č. 10. pro 10. 4. 2013. Téma: V pravé poledne

Hřbitovů se bála odjakživa. Bylo to snad poprvé, co za tu vrzavou vstupní bránu vkročila sama. Ale zapálit svíčku milovaným prarodičům, když tu byla po tak dlouhé době, byla její morální povinnost.
Chtěla to mít rychle za sebou. Všechno potřebné si připravila ještě v autě. Kytičku vyňala z obalu, vytáhla svíčku, a aby to bylo ještě nejrychlejší, vzala zapalovač. Škrtnout sirkou by mohl být nezvladatelný problém.
Byly tam dvě babky a v klidu drbaly, to nikdy nepochopí, ale nebyla tu sama.
„BIM BAM…“ vylekal jí zvuk, když pokládala květinu. S úlevou se otočila ke kostelním hodinám, které jen bily poledne.

Seděli v hotelové místnosti a poslouchali vyprávění o Praze. Byli pozváni, aby zazpívali na kulturní akci a ukázali svůj talent. Celý sbor čítal asi dvacet Izraelských dětí různého věku.
V tom však zazněly sirény a čas kolem jako by se zastavil.
Vyděšeně vstali a s křikem se snažili najít úkryt. Jako by se najednou ocitli v noční můře.
Teprve poté to ostatním došlo … první středa v měsíci, pravé poledne… sirény… Izrael - země zmítaná válkou.
Trvalo několik desítek minut, než se uklidnili.
Bezpečnost a svoboda je něco, co nelze brát jako samozřejmost, ale jako dar, za který bychom měli být vděční.

Očekávaný den D přišel na scénu nečekaný a nechtěný v celé své nádheře, moc se toho sice nezměnilo, jen uprostřed malého náměstíčka se cosi objevilo, spoustu místa tu zabíraly dvě klece z tepaného stříbra a v nich dva lidé, jeden krásnější než druhý, zatím zakrytí stínem polorozbořené budovy, cesty smrti.
Jenže osudná hodina přicházela.
Slunce se sápalo výše a výše jako nemilosrdný půlkruh, dvě bělostné paže se po sobě natáhli i přes tu bolest. Přišlo poledne. A přesně v pravé poledne, ani o minutu více, zemřeli dva upíři, poslední svého rodu. Muž, co miloval ženu a žena, co milovala muže…

Je sdostatek známo, že ty nejhorší poklady se otevírají v pravé poledne. Nejsou to parazité, kterým se s trochou opatrnosti ubráníte, jsou to predátoři.
Jejich vábení nelze odolat. S neomylností sobě vlastní vám ukážou právě to, po čem nejvíc toužíte. Omámí vás.
Procitnutí? Samozřejmě že přijde. Dříve či později. Stačí docela málo. Můžete se naivně spolehnout na sílu čistoty svých úmyslů, na prasknutí veverčí lebky pod nohama, nebo si předem připravit přesně načasované zaklínadlo.
Modlete se, aby to fungovalo a procitnutí přišlo včas. Protože jestli nepřijde do okamžiku, kdy odezní poslední úder prvé hodiny, nic jiného než modlitba vám nezbyde.

V pravé poledne se rozezněly zvony. Dvanáct úderů, dvanáct odbití.
V pravé poledne vyjel posel na koni. Rozstřílenou krajinou přes opuštěné zákopy a rozstřílená pole.
V pravé poledne došla pošta. Zamáčený dopis psaný rozstřelenou rukou.
V pravé poledne sestra Červeného kříže vyměňovala obvazy. Už docházely, naštěstí tu stále byla prostěradla a dostatek látky. Zatím.
V pravé poledne děti opouštěly školy. Nadšeně si povídaly, jak jejich starší sourozence bojují za vlast.
V pravé poledne slunce pražilo na vyprahlou zem. Přes prach a pach potu a krve.
V pravé poledne padl. Zasáhla ho kulka a on se jen zhroutil na tvrdou zem.

Bylo téměř pravé poledne, a ulice zapadlého zemědělského městečka byly zcela prázdné.
Ozval se klapot kopyt a záhy na ulici mezi domy vjelo pět jezdců. Zastavili se zhruba uprostřed, velitel sesedl. Bělovlasý muž se podíval na slunce, rozhlédl se okolo a zařval: "Mal Reynolds je zbabělá hromada sraček."
V tom se z poza rohu vynořila postava kapitána Reynoldse. Pomalými kroky se postavil naproti svého soupeře.
Chvíli si upřeně hleděli do očí, pak se ozvaly dva výstřely. Reynolds se otočil kolem své osy a padl na zem. jeho protivník zůstal stát, ale vyděšeně hleděl na krev valící se z jeho hrudi.

„Okamžitě zalezte do peřin a přestaňte zlobit! Slunce už dávno vyšlo!“
„Strejdo, a bude pohádka?“ volalo nadšeně pět malých capartů.
„Když budete potichu.“
Dva upírci, jedno kostlivčátko a dvojčata zombíků poslechli. Strejda Drákula je měl na víkend, a moc si tu drobotinu užíval.
„Dobrá tedy. Nežil byl, jeden starý bezhlavý rytíř. Ve sklepení svého hradu měl truhlici s poctivě naloupeným zlatem. O to zlato mělo samozřejmě zájem spousta hejsků, jako princové, Honzové (většinou hloupí) a podobná cháska. Stalo se to v pravé poledne, kdy všechny poctivé strašidla spí. K hradu mířil hejsek Bajaja …“
„K neuvěření, už spí,“ usmál se hrabě.

„Tvá matka tě splodila s krysou!“ Stařík výhružně vířil pěstmi. Naznačit krysí původ, to je na Moribu smrtelná urážka.
„V pravé poledne,“ ucedil Jayne. „Ty a já, dědku, u Špinavého kaňonu!“
„Je to Kaňon špíny, cizinče!“
„Buď tam!“
Slunce stálo v nadhlavníku a stařík nikde.
„Srab,“ odplivl si Jayne do písku. „Hlásím návrat na loď.“
Dobelhal se na palubu, přední zuby zabalené v kapesníku.
„Ten hajzl zákeřnej! Přišel schválně pozdě, nedával jsem už pozor! Doktora!“
Toho dne nikdo z posádky nedokázal Jaynovi říct, že Moribus má dvě slunce. První kvůli astrologii a určování světových stran, a teprve druhé kvůli času.

Okno do kuchyně bylo otevřené. Záclona povlávala ven. Bohužel to ale nebyla jen záclona, o čem jsme měly z pozorovatelny v altánu přehled.
Znáte to. Některým hrozbám můžete utéct, ale před některými se ani neschováte.
„Víš to určitě?“
Ségra zvedla hlavu od šnečí farmy, uvězněné v krabici od máminých bot. S kudrnatou čupřinou a modrýma očima připomínala bezelstného andílka, což byla samosebou pouhopouhá iluze.
„Jo,“ řekla. „Už skoro budou. Plíčky na smetaně.“
„Ble.“
„Schováš to v puse a pak vyplivneš, normálka.“
Nenápadně jsem vykoukla z úkrytu.
Máma připravovala talíře. Už bylo jasné, že přesně v pravé poledne vykoukne ven ona.

Všichni ten příběh znáte. Avšak asi nevíte, že Plaváčovi rybaření nestačilo. Byl zvídavý, takže ve volném čase studoval...
Nikdo vám neřekl, jak skeptický byl při cestě za dědem Vševědem.
Když se pak schovával pod kádí poslouchaje Vševěda s matkou, náhle  neodolal a kýchl.
Děd Vševěd to zaslechl.
Neměl ale chuť na druhou večeři, tak raději pohovořili. Tu se Plaváček rozpovídal, jak přece on nemůže být Slunce. Že slunce je hvězda, koule žhavých plynů...
Děd Vševěd mu celou dobu zvědavě naslouchal. Když skončil, pohlédl Plaváček na hodiny. Najednou si uvědomil, že bude poledne, naproti němu sedí Vševěd a venku je tma...