DMD č. 10. pro 10. 4. 2013. Téma: V pravé poledne

V sedmadvacátém roce té hrozné mely stál proti svým bývalým spolubojovníkům. Dávný protestant od La Rochelle čelil v té kacířské zemi pod katolickou nadvládou už čtvrtý měsíc švédskému obléhání.
Srpen se chýlil ke konci, všichni mleli z posledního. Z hlášení vnímal jen útržky.
„Pane, špitály jsou přeplněné.“
„Pane, potraviny docházejí.“
„Pane, máme nedostatek střeliva.“
„Pane, chce s vámi mluvit nějaký mladík. Prý je to důležité. Pane, on přišel z venku!“
Probral se a pozorně mladíka vyslechl.
*
„Pane, už je neudržíme!“
Louis Raduit de Souches měl ještě jedno eso v rukávu.
„Kolik je hodin?“
„Jedenáct, pane!“
„Dejte na Petrově zvonit poledne.“

Pravé sluneční poledne je okamžik, kdy se Slunce nachází přesně na jihu v nejvyšším bodě své dráhy. Nejjednodušší to má na pólu, tam celý den krouží ve stejné výšce. Naopak na rovníku vzlétne až do nadhlavníku a svými paprsky přibodne zenit k nadiru. U nás je výška Slunce nad obzorem mezi 16 stupni při zimním a 63 stupni při letním slunovratu (úhel měřen od vodorovné čáry orientované k jihu).
Téma by bylo vhodnější vypsat až na příští dekádu. V ní je totiž den, v němž je pravé sluneční poledne totožné s polednem občanským. Kdyby ovšem nějaký dobrodinec nevynalezl letní čas ...

Millet ho fascinoval i po letech. Rozhodl se namalovat jeho Polední odpočinek. Měl vizi – jasná, zářivá žlutá a zlatá barva obilí v kontrastu s modrou oblohou. Jemné, pravidelné tahy štětcem, které vykreslují jednotlivé klasy a uschlou srpnovou trávu.
Odešel malovat do plenéru.
Ve předu muž s dívkou, leží vedle sebe, zavřené oči, poddávají se polednímu žáru. Oba jsou v modrých tónech, aby se zachovala harmonie výjevu. Ale dívce přidal i tahy tmavě červené. Kontrast barev vytvořil dokonale plastický obraz.
A přece. Támhle nahoře se sbírají bouřkové mraky. Namíchal na paletě další tmavě modrou barvu a přidal ji k hornímu okraji.

Jeden po druhém začali muklové opouštět dvůr a hledat jakejkoliv myslitelnej úkryt.
Celý to vypadalo jako ve starejch kovbojkách - hrdina a padouch se v pravé poledne sejdou, aby na sebe, až odbije poslední úder, vypálili salvu z koltů, co jim visej proklatě nízko u pasu.
Poledne sice nebylo a na dvoře se místo hrdiny a padoucha sešli dva lumpové, ale jinak to bylo stejný.
Všichni věděli, že bude rvačka. Všichni, kromě mě. Nějak jsem se mezi ně připlet. Mexikánec a negr se na sebe vrhli. A já jsem si teprve za chvíli všim, že se v rámci toho řezání líbaj.

Polední slunce nemilosrdně žhnulo. Ani plachta už nechránila před jeho paprsky. Elliot se nespokojeně zavrtěl a zamžoural ke všudypřítomnému nepříteli, až se mu udělaly mžitky před očima. Unaveným pohledem sklouzl ke kormidelnické lavičce. Bocman Ludlow držel směr už jen ze zvyku. Kolem hlavy měl omotaný šátek a po tvářích mu stékal pot. Vedle něj seděla slečna Doyleová. Bez kabátu jen v potrhané, špinavé košili. Pod očima se jí rýsovaly hluboké kruhy. Ve tváři měla strhaný, nemocný výraz. Přesto nepřestávala sledovat obzor. Teprve teď si Elliot uvědomil, že na rozdíl od něj ti dva ještě nezamhouřili oka. A vedro bylo spalující...

Vinnetou mě od prvního dne zasvěcoval do opravdového umění Indiána. K tomu patřilo i naslouchání - položit se do trávy, zavřít oči a nechat své srdce zcela prostoupit zvuky okolí. Měl jsem ovšem podezření, že Vinnetou procvičuje můj sluch také proto, že jsem po přestálých strázních stále ještě potřeboval více odpočinku. A tak jsem teď ležel se zavřenými víčky pod horkým poledním sluncem, když mě náhle napadlo otevřít oči. Vinnetou seděl vedle mě a díval se na mě zamyšleným pohledem.
“Na co hledí můj rudý bratr?” zeptal jsem se překvapeně.
“Vrývám si do srdce tvou tvář pro dny, kdy nebudeme spolu.”

At day Dorian is busy managing his company, helping Lady Di, smiling at photographers.
At night he crawls into the attic room and opens Henry’s book. He has grown to love it, made several copies of it, bound it in different colours. It’s a tribute to the gay life. It’s the hazy world when he’s on drugs. The black one is a memento of the plague.
At midday his hair is golden, his eyes shining blue, his smile genuine.
At midnight his hair becomes lank, his eyes fill with tears and he curls his lips in pain.

Dopolední klid. Takový ten čas, kdy se nikdy nikde nic neděje.
Slunce svítilo vysoko na obloze. Opékalo jim zátylky. Pot jim v těžkých kapkách stékal po zádech. Košile už dávno odložili. Teď litovali, byli spálení na troud. Jeden myslel na to, že už se asi na zádech nikdy nevyspí a přemýšlel o tom, jak to vyřeší, protože tak spal vždycky.
Poslední kop. Objevily se před nimi vrata. Právě včas. Podle jejich propočtů bylo za dvě minuty poledne a ony se měly otevřít. Čekali. Nic. Čekali ještě dvě hodiny. A stále byl takový ten čas, kdy se nikdy nikde nic neděje.

„Bastarde! Proč’s mě přinutil vzpomenout si?!“
Hawkeymu se chtělo řvát. Chtělo se mu pít, než zapomene nejenom proč pije, ale také proč zvrací. Chtělo se mu najít ty svině v New Yorku, které tohle peklo zařídily a využít svého vzdělání k něčemu krvelačně konstruktivnímu.
Jenomže se vrátila příčetnost, a Hawkeye nikdy nic nenáviděl tak moc jako svoji příčetnost. Byla to ta nejpříšernější věc na světě.
Sidney se na něj díval s kamennou tváří, očima, které věděly, jak mohly jen oči, které samy viděly matku zardousit vlastní dítě.
„Polednice,“ vyhekl. „Jsem zatracená polednice.“ Hystericky se smál, aby alespoň na chvíli předstíral.

S trhnutím se probudím a zaskučím bolestí.
Sedím zkroucená v křesle, zatímco hodiny v hale odbíjejí poledne.
Zamračím se neschopná přijít na to, co je špatně.
Nepřišel!
To vědomí mne udeří jako blesk z čistého nebe.
Nechal mě čekat.
Marně. Důvěřivě. Naivně.
Místností se rozezní ostré zaklepání, až sebou polekaně trhnu.
„Dále!“ zvolám dychtivě. Možná se jen zdržel.
Hloupá. Ztracená. Opuštěná.
„Co děláte v tom křesle?! Lékař říkal, že máte ležet!“
Se slzami na krajíčku hledím do tváře svého snoubence a přeji si, aby to nebyl on.
Aby za pravého poledne přišel můj cizinec, vlídně se usmál a políbil mne.