Ruská věc

Na začátku byly zdvořilé pozdravy, nesmělé dotyky. Snad jako u všech novomanželů.
Vášeň se neobjevila. Ale přišel cit - úcta, časem i blízkost.
To ráno, v ložnici – neplakala, ale tvář měla zešedlou obavami; znovu se nezadařilo. Nevím, kde jsem našel tu odvahu ji obejmout, ale nechala se, hlavu těžkou starostmi mi položila na rameno.
***
Tu noc, to už byl na světě Saška - Sergej mě probudil křikem a zbrocený potem mluvil o tvářích mrtvých vojáků. Tiskl moje ruce, až mi zdřevěněly prsty.
Kam se to podělo? Snad se cit udusil pod nánosy účtů... snad utonul v hlubokých pohledech pána domu a guvernantky.

Celé bolestivé jaro a úmorné léto panovalo tísnivé ovzduší. Prastaré rány, konečně odhalené, srůstaly pomalu.
Paní domu každé ráno na hrob pod lípou donesla čerstvé květiny. Dny trávila počítáním a rozvažováním a dluhů postupně ubývalo.
Ubylo i dlouhých procházek. Sergej nedokázal odpustit Natálii její lži. Ke konci léta oznámila, že odjede do Petrohradu – na nějakou dobu.
Listí už žloutlo, když se Tamara Ivanovna za svítání u náhrobku setkala se svým mužem. Stál, hlavu sklopenou.
„Příští jaro bude život zase lepší.“ V očích mu dlela otázka.
Stiskla mu rameno. Vycházející slunko je zastihlo spolu – jako dva strážné stromy nad hrobem přítele.

Tiché zašustění sukně donutilo Táňu zvednout hlavu. Zkusila rychle utřít uplakané oči, ale když viděla, že to vešla Natálie, vzdala marnou snahu.
Guvernantka se třásla lítostí a bezmocným hněvem, když z děvčete mezi vzlyky vytáhla, že ji Tamara v zásadě vyhnala z rodného domu. Zoufalé „vždyť Děrevjanští jsou má jediná rodina“ bylo poslední kapka.
Ano, dala jsem Tamaře slib. Ale ona slíbila, že se o Táňu postará. blesklo jí hlavou trochu provinile, než poprvé po třiadvaceti letech konečně sňala ze své šíje tíži lží a tajemství.
Nesměle pronesené „maminko,“ první v životě jich obou, Natálii v jejím rozhodnutí jen utvrdilo.

Později té noci pozvala Sergeje do salónku. Ukazovákem obtahovala růžičkové vzory vyšité na ubrusech a slova řezala jako trny.
Podala mu ten osudný dopis. „Čtěte,“ řekla. „Abyste věděl, že až doposud jsem jim sloužila. Nikdy vám neodpustím Lvovu smrt, ale nejsem o nic lepší než vy. A proto s vámi zůstanu. Nezajímá mě pravda, Sergeji Pavloviči, ale důvěra.“
Položila mu ruku v rukavičce na hruď; nejintimnější gesto, které jejich manželství za poslední rok poznalo. „A našich společných let nelituji.“
Nejistě její dlaň přikryl svou. „Ani já,“ opáčil tiše.
Venku se schylovalo k rozednění a vlněné růže jako by trochu porozkvetly.

Tatjana vůči své pěstounce nechovala zášť a často snila, že ji Tamara jednou dokáže mít ráda.
Proto když viděla Tamaru osaměle klečet, snadno v sobě zabila to málo zadostiučinění z toho, jak se role obrátily. Přišla k ní a poklekla.
„Tamaro Ivanovno, já si bez vašeho souhlasu Sašu nevezmu,“ zajíkala se, když viděla zoufalství ženy, kterou až dodnes brala jako matku.
Tamara překvapeně vzhlédla. „Tatjano... mýlila jsem se v tobě. Tolik jsem ti způsobila, a přesto jsi mě jako jediná neopustila. Odpusť,“ řekla dojatě a poprvé Táňu objala. "Jsi moje dcera."
Pak stiskla Táně dlaň a pevně vyřkla svoje požehnání.

Tamara Ivanovna byla dáma. Matka ji od dětství učila, že pravá dáma nikdy neprojevuje své city na veřejnosti. Žal a zoufalství patří těm pár vzácným chvilkám, kdy se mocná paní domu může schoulit pod přikrývkou, která ztlumí její vzlyky.
Celý život tak činila. Ale teď její manžel vlastníma rukama zničil všechno, co se celý život snažila budovat, a ještě se kolem něj všichni seběhli, aby mu začali děkovat, aniž by pomysleli, co bude s dluhy, které Sergej způsobil.
Tamara padla na kolena, až se kolem ní vzedmula bohatá sukně, a hlavu si sevřela v dlaních. A nikdo si jí nevšiml.

Tamara stála u ikony a zapalovala svíci, když jí služebná to psaní přinesla.
Očima přelétla řádky a jako by jí srdce sevřela ledová ruka. Dopis přišel z třetího oddělení. Jako dlouholetou spolupracovnici – tvář jí zkřivil odpor – ji žádali o kompromitující informace na dva z jejích hostů.
A o co menší jsem zrádce já?
Dopis zmuchlala a znechuceně vyšla do jídelny. Tam, zády k ní, stáli Saša s Tatjanou a choulili se k sobě jako ptáčata. A proti nim Sergej Pavlovič, drže syna za ruku. Když Tamaru postřehl, pronesl usouženě, ale vzdorně: „Ať je alespoň někdo šťastný,“ a mladému páru požehnal.

Natálie byla po příchodu sama. Sergej se jí vyhýbal, seč mohl, a smutně, avšak jasně dal najevo, že jeho ženou je Tamara.
Dlouho zůstávala loajální své přítelkyni, vděčná, že jí, ač s nemilosrdnou podmínkou, dovolila s Táňou být. Pak ale přišli Saška a Irinka a Tamara Táně, a skrz ni bezděky i Natálii, stále častěji dokazovala, kde je její místo.
Jak děti rostly, své bolístky raději svěřovaly laskavé chůvě než zaneprázdněné matce. Netrvalo dlouho a milé slovo začala u Natálie hledat i její stará láska.
Když Tamara Ivanovna konečně pochopila, že její domácnost zcela ovládla nepřátelská mocnost, bylo už pozdě.

„Bylo nebylo, do rodiny Děrevjanských se přivdala moc krásná a moudrá nevěsta. Víte jistě, o kom mluvím, ale určitě nevíte, že to ve skutečnosti byla tajná neteř Kostěje Nesmrtelného. A proto když si pro ni přišla smrtka moc brzo, ničeho se nebála, pohostila ji, a když se nedívala, schovala jí kosu. Aby ji smrtka dostala zpátky, musela slíbit, že se pro prababičku padesát let nevrátí. A jaké je ponaučení? Nikdy nezkoušejte přechytračit Tamaru Děrevjanskou!“
„To byl pěkně hloupý příběh a říkáš to stejně jenom proto, že se jmenuješ po ní!“ zkrabatil pusu desetiletý bratříček Tamary Alexandrovny a šel radši spát.

Saška v dlani drtil lžíci. Chtěl se zapojit do hovoru o petrohradských plesech, ale duchem stále byl před hradbami Sevastopole.
Když se jeho matka zeptala: „Povězte, hrají něco zajímavého v divadle?“, nevydržel dále mlčet.
„Nevím, jak v Petrohradě, ale já viděl ohromně poutavé divadlo, matko! Všude dým, křik, umírající lidé...“
Přerušilo ho ostré „Alexandře!“. Tamara ho probodla pohledem. „Toto není vhodné téma ke stolu, takže mlč, nebo odejdi!“
Saša zrudnul. Styděl se, že ho matka pokárala i že na ni byl drzý – nechtěl. Jen mu ty řečičky o Petrohradě bolestivě připomínaly to prokleté město, které ho její nesmlouvavost vyhnala obléhat.