DMD č. 10. pro 10. 4. 2013. Téma: V pravé poledne

[„Jo, a abych nezapomněl, zítra po svačině bude porada, tak buďte tak hodní a přijďte včas,“] řekl dřív, než stihl zmizet na chodbě a vydat se do svého pokoje rozjímat o božské podstatě piva a tak.
„Hele, Champie,“ zastavila se před ním mladší bývalá padawan a usmála se tím svým způsobem, který se objevil vždy před nějakou neplechou, „nezajdem do Lampiónu?“
[„No, já nevím. Vždyť mě znáš, nikdy bych neodmítl pozvání na-.“]
„Maj tři sudy, které když se nevypijí, tak je vylejou…“
[„Co?!“] píchlo ho u srdce. [„Jen přes naši mrtvolu!“]
Zpět se doplazili až na oběd. O den později.

Hnusný pomluvy! Kór s tím zalknutým dítětem!
Tahle rodina nebyla domov. Mlátili se navzájem, malýho mlátili voba. On si ji bral s outěžkem, děcko nenáviděli a pravej otec… no, hádám, že to „cikáně“ nebyl jen řečnickej vobrat.
Moje žena… prostě chtěla dítě. Nám nebylo přáno a Polednice se úřadům nezdála jako vhodná pěstounka pro žádnýho sirotka.
Neřikám, že tohle bylo nějaký čistý řešení. Jenže kdoví, jak by klouček dopadl.
Žijeme teď radši za polárním kruhem. Poledne bejvá většinou jen na hodinách, ale když přijde to pravý, táhne se pěkně dlouho.
Malej běhá po ledu a oči mu září jak Severka.

Bernardo de Gui nahlédl do místnosti a spatřil hlouček různorodých bytostí sedících u jednoho stolu a hrající jakousi karetní hru. Byla mezi nimi i Iškariotská jeptiška Lisa, které z očí koukali všichni čerti, a své karty v ruce tiskla obezřetně k prsům, aby do nich nikdo neviděl.
„BANG!“ vykřikl trpaslík Orgo. Karta šla vysokým obloukem, než dopadla na stůl.
„Ti jebe?“ dal mu pohlavek jeho bratr Morbo a rozhodil rukama, „já sem Šerif!“
„Tvoje máma,“ zareagovala Lisa a všichni krom Morba se rozesmáli. Pěkně jí tu kazí, pomyslel si Gui.
„Už aby bylo pravé poledne,“ pronesl prosebně Morbo.
„Hlavně hraj!“

Nikoho nepřekvapilo, že naše oblíbené trio Maller, Kruege a Poeta opět seděli U Bídáka a popíjeli jeden korbel za druhým. Nic jiného se v pevnosti a okolí stejně dělat nedalo. Snad jedině že byste byli hraničářem, který byl pověřený Šárem k nějakému úkolu.
To však tito pánové nebyli a tak si krátili chvíli vyprávěním oplzlých fórů a předháněním se v tom, co kdo z nich prožil. Ani jeden z nich nereagoval na vrzání dveří, to tu bylo častým jevem. Tentokrát se to však týkalo Kruegeho.
"Zvedej se hajzle. Máš mít hlídku. V pravé poledne si měl začít," zařval cotas vztekle.

Unaveně odkládám složky na noční stolek, nemám sílu na to, prohrabávat se estébáckými jedy. Hotelový pokoj je studeně cizí, choulím se pod pokrývkou, je mi zima a do spánku se propadám jen neochotně.
Stojím v kuchyni a vztekám se. Surmena mě nechce vzít sebou, až bude s bohyněmi o svatojánské půlnoci na kopaninách sbírat zeliny.
„Tiše, holčičko moje. Co je silou o půlnoci, je silou i o polednách. Ba větší, je snad noc silnější než den?“
Pomalu jdeme polní cestou. Slunce nad hlavou hřeje stejně jako Surmenina ruka v mojí dlani.
Probouzím se nerada.
Ráno je zase studené a šedé.

Věděla, že její důvody k hádce a rozchodu s Radimem byly malicherné, ale vyřčená slova už nešlo vzít zpět a ona nepředpokládala, že by jí dokázal odpustit. Takže když jí na první jarní den přišel dopis „moc se mi po Tobě stýská, jestli nám chceš dát ještě jednu šanci tak čekej na Velikonoční neděli v pravé poledne u orloje“, neváhala ani chvíli. Deset dní strávila jako v transu a na náměstí čekala o půl hodiny dříve. Ale Radim nikde. Zoufale se rozhlížela a pak užasle vykulila oči na ciferník ukazující jednu hodinu. Proboha proč ji nikdo neupozornil na letní čas?

Jsem malá, maličká, uvězněná ve kře černýho ledu, kolem kterýho se horce vzdouvá zuřivost.
Vzpomínky mě opouštějí. Vědomí zvolna vychládá.
Zapomínám listí a kamení, vůni posečený louky v pravý poledne.
Zbytek paměti mě přivazuje k jménům kopců, kotev země, vlajkových stožárů kraje.
Strážná hora, Havraní vrch, Kamenná hůra.
Nejsem sama sebou, jsem pomstou, horkým plamenem mrazivý nenávisti.
Vlhošť, Ostrý, Hájenec, Mlýn.
Zapomínám ryby a ptáky. Zapomínám tváře svejch milovanejch.
Za černým ledem plavou lidský oči.
V konečcích mejch prstů se sbírá vražednej oheň.
Oči jsou bezbranný, udivený.
Neznámý.
Až oheň vzplane, vyhasnou navždy.
V posledním okamžiku je poznám.
Patřily Šimonovi.

Každý den vstávat před východem slunce, nezáleželo na tom, jestli následovaly modlitby, studium nebo polní práce. Slova „Pane, otevři mé rty a má ústa tě budou chválit“ pronášel v tichosti, aby neprobudil Dorotku, ale nevyslovit je nedokázal. Zaryly se příliš hluboko...
Štěpánka si prozpěvovala a pilně pletla košíky z vrbového proutí. Kaška se zakousl do lněné placky a kousku kozího sýra. Šestá hodina sice neodbila, ale polední modlitba ho svrběla na jazyku. „Bože, pospěš mi na pomoc.“ Bože, dopřej mi vyrovnanost.
Některé věci se zaryly hluboko pod kůži. Nejenom pravidelný řád. Existovaly i šrámy, které se mu dostaly ještě hlouběji.

...koukám tak po ránu,
cože to má stará má dneska za ránu.
Pak cestou potkávám tu krásku Marii,
mám pocit, že se dnes pořádně naliji.
Vracel jsem se o poledni, když odbily hodiny,
(s optimismem znovu vlitým) do kruhu své rodiny.
Žena rázem změnila se v policejní kontrolu,
promile mi chtěla měřit, mlela něco o molu.
Dcera, zdá se, radost měla, neb se smála velice,
že s tatínkem domů přišla i nezvaná opice.
Na linku bezpečí volal jsem zoufalý,
že ty dvě fůrie z domu mě vyhnaly.
Místo aby pomohli mi, jak prý bývá zvykem,
nazvali mě pracovníci zpustlým al-koh-lí-kem.

Ta bolest! Celé tělo měl v jednom ohni, nejvíce to odnesl obličej a ramena.
Kolikátého stupně má asi popáleniny? Měl pocit, jako by se neměl dožít rána.
To pro něj nebylo nic nového, přeci jen byl kdysi dvojím agentem, který se tvářil jako věrný Smrtijed Voldemorta a přitom špehoval pro Brumbála. Tehdy schytal hezkých pár Cruciatů.
Jenže za deset let od konce války si odvykl.
A teď ho vyřídí… dovolená u moře.
„Au,“ usykl bolestivě a pokusil se posadit.
„Co tady skučíš, Severusi? Říkala jsem ti, že nemáš chodit na pláž v pravé poledne,“ řekla Hermiona, která mu přinesla Panthenol.