She has lived for forty-six years and it was a life of leisure and luxury. She had been happy with her husband, a feat even rarer than her longevity, or the fact that six of the nine children she bore for him survived.
Now, her husband was long dead, her children and her dying - her and Nero in exile, Drusus in prison, and Caligula in the house of the one who allowed it all to happen.
Tiberius.
Bylo to jednou v létě. Šel jsem na prohlídku zámku a právě v okamžiku, kdy jsme vystoupili na ochoz, začali bít poledne. Průvodkyně zastavila, abychom si tu náladu mohli vychutnat celou.
Nad střechami domů, nad zelenými lukami, i nad korunami stromů se do dálky linuly údery zvonů. Jak pokaždé, když se kovové srdce zvonu udeřilo do stěny zvonu a vzduch se rozechvěl, byla to nádhera. Těch zvonů tam bylo asi pět.
Dokonce jsme zdrželi dvě další výpravy, které se dobývaly každá z jedné strany. Jako, z celého zámku si moc nepamatuji, ale ten zážitek se zvony, jsem zvěčnil i zde.
Jakožto nenažraný dyslektik jsem si nejprve přečetla zadání špatně. Je spíše polevové, než oblevové. A toho nápadu jsem se už nezbavila.
Sparťané a jejich spojenci již dva dny bránili Thermopyly. Zásoby se tenčily. To, co brali v okolních vesnicích, nestačilo.
Xerxés a jeho generálové hodovali. Když přišly na řadu moučníky, vstoupil voják:
„Veličenstvo, je zde nějaký vesničan, má důležitou zprávu.“
„Ať vejde,“ kývl Xerxés. Číšník před něj položil zlatý podnos.
„Kde je poleva?“ otázal se král.
„Srazila se…,“ vykoktal číšník.
„Aby tak neskončila kuchařova hlava,“ zavrčel Xerxés a pohlédl na muže, který před ním klečel.
„Pane, mé děti hladoví…,“
„Dejte mu tuhle věc a doneste mi polevu,“ přikázal král. „Ještě něco?“
Vesničan tác udiveně pozoroval.
„Králi, je zde cesta přes hory…“
Varování: Tímto jste varováni!
Varování: Tímto jste varováni!
PERSEUS: Sklátil jsem tu lítou stvůru, skolil jsem tu prokletou!
SBOR: Kde jest krev její, kde jsou její údy? Dovol nám je popatřit a radovat se z tvého vítězství!
PERSEUS: Jaké údy, jaká krev? Pravím, že jsem ji sklátil!
SBOR: Tvé tělo neproměnilo se ve studený kámen, když dotkl ses jí?
PERSEUS: Buď ujištěn, že část mého těla v kámen se promě…
SOFOKLÉS (vztekle): Co to je? Nedělejte ze mě druhořadýho Aristofana!
PERSEUS: Takhle se to událo!
SOFOKLÉS: Už o tobě nenapíšu ani slovo! Zmiz!
SBOR (zpívá): Autor statečný vítězí nad hrdinou svým.
SOFOKLÉS: A vy mi taky… pijete krev
pozn.aut.: Věnováno Kleio a všem dalším nadšencům pro historii
Thutmose právě dokončoval Achnatonovu sochu. Už zbýval jen poslední záhyb na bederní roušce, když…
„U Setha… chci říct u Atona!“ vykřikl Thutmose. Práce byla zmařená. Celý bok sochy se ulomil.
„Tohle nepůjde opravit,“ zoufal si Thutmose.
„Mohl bys urazit kus i na druhý straně. Alespoň by všichni nevěděli, že má boky jako ženská,“ poznamenal pomocník.
Thutmose ho zahnal. Pak se chopil dláta. Ještě není vše ztraceno.
„Zase busta?“ otázal se Achnaton rozmrzele.
„Ano… busty jsou moderní,“ kývl Thutmose.
„Nu, ty jsi odborník. Je-li to tak, musíme jít s dobou,“ kývl Achnaton.
Thutmose si oddechl.
A pustil se do busty Nefertiti.
„Pane, vzpomeň na Athény,“ řekl sluha, když doléval víno.
„Kéž bych ten rozkaz nevydal,“ napadlo Dáreia. Ale Král Králů rozkazy nemění
„Otče,“ promluvil Xerxés, „činí ti snad tvůj rozkaz starosti? Vymyslel jsem, co udělat, aby ti již Athény nebyly slovem připomenuty, ale tys na ně nikdy nezapomněl.“
Xerxés ukázal nade dveře vedoucí do sálu. Tam se skvěla mapa Řecka.
„Moudré, synu,“ procedil Dáreios skrze zuby. Kdyby nebyl býval takový lidumil, učinil by v té chvíli něco strašného. Například nakopl perskou kočku.
„Sundejte tu mapu!“ chtěl přikázat Xerxés. Ale Král Králů rozkazy nemění.
Nechal dveře zazdít a vybourat na druhé straně.
pozn. aut.: šílené zadání, šílené drabble
„Vyslanci chtějí vodu a zemi,“ oznámil tlumočník Leonidovi. Ten se zamračil.
„Co tím míní?“
„Vodu a hlínu.“ Tlumočník zaváhal, jestli použil správná slova. „Pití a podlahu... chlast a dlaždice.“
„K čemu?“
Tlumočník přeložil. Peršan se usmál.
„Král rád zahradničí.“
„Zahrad ničí?“ divil se Leonidas. Pak se rozhodl být k těm podivným lidem vstřícnější. „Já taky. V mládí jsem jednomu heilótovi zničil celou zahradu.“
Tlumočník přeložil. Perský vyslanec zrudl vzteky.
Překladatel nechtěl zamlžovat skutečný význam vyslancovy odpovědi, ale sprostá slova do diplomacie prostě nepatří.
„Velvyslanec žádá, aby sis z něj přestal dělat… zadek… jinak tě okope...“ Zaváhal. „Sedadlo, jinak tě vytěží.“
BJB
„Tvůj synovec Thutmose ti posílá dar.“ předává sluha Hatšepsutě džbán s vínem ředěným vodou.
Ukázala na malý stolek a poslala všechny pryč. Věděla, co jí čeká. Intriky dvora a moc Amonových kněží k tomu spěly dlouho. Popravdě těšil ji ještě život? Faraon se musí své zemi odevzdat, avšak bez milujícího lidu a přátel se to neobejde. Koho má po smrti Senmuta? Neshiho, ano, ale ten už má taky svou rodinu.
Neprotahovat to. Vzdát se horkému písku, světlu a stínu svého chrámu, chladu překrásné hrobky, Senmutově blízkosti. To zprostředkovává synovcův dar. Bere svět žijících předčasně, po něm následuje nekonečno světa mrtvých.
Pozn. aut.: opět série Jasná AU. Tentokrát s malým náznakem slashe.
„Kdes byl celý den?“ zeptal se Alexandr, když se Héfaistión vrátil večer do paláce.
„Na lovu. Aristotelés mne požádal, abych mu poslal několik těch perských mravenců, o kterých hovoří Hérodotos. Není pravda, že vypadají jako psi, spíš jako naštvaní syslové,“ vysvětloval Héfaistión.
„Mravenci? Vážně?“ ušklíbl se Alexandr.
Héfaistión položil na stůl bednu. Alexandr přistoupil blíž. Bedna byla prázdná a v její stěně zela díra. V šeru pokoje se ozval jakýsi šramot.
Héfaistión zbledl a nervózně pohlédl na Alexandra.
„Vyhoďte tu potvoru z mojí postele!“ ozval se jekot.
Bagoás, který vše slyšel, se usmál. Že by odedneška nemusel na nikoho žárlit?
Pozn. aut.: O mravencích podobných psům žijících v Persii se Hérodotos ve svých Dějinách skutečně zmiňuje (kniha 3, odstavec 102). Zmatení s mravenci vzniklo nejspíš špatným překladem do řečtiny. Ve skutečnosti jde pravděpodobně o sviště himálajského (Marmota himalayana). V Řecku byl v Hérodotově době tento tvor neznámý.
Diogenés se vždy vzpamatovával z kocoviny v tom sudu, jehož obsah vypil. Tenhle ukradl s kamarády z mokré čtvrti při oslavách, které Korint pořádal na počest jakéhosi makedonského hejska.
„Diogenés?“ ozvalo se nad ním.
Otevřel jedno oko a uviděl skupinu čtyř mužů.
„Neříkal jsi, že kdybys nebyl Alexandrem, chtěl bys být Diogenem?“ smál se jeden z nich.
„Možná kdyby v tom sudu něco zbylo,“ opáčil druhý.
„Jak blaženě žiješ, Diogene. Můžeme pro tebe vůbec něco udělat?“ zeptal se další posměšně.
Chtěl těm holobrádkům doporučit, aby se vrátili k maminkám, ale když se nabízejí…
„Zprava dobrý, zleva mi dělejte stín,“ zabručel.
