DMD č. 16 pro 16. 4. 2013. Téma: Já nejsem mrtvý!

"Lapni ho pinzetou a nepomačkej ho!"
Takhle začalo mé životní dobrodružství.
"Napřed ho strčíme do naprašovačky a pak mu nacpeme do huby čip. Zákazník bude nadšený."
Atomy zlata se uvolňovaly v argonovém výboji a bičovaly mé rozbolavělé tělo.
"Nalep mu hezky nohy. Čerpáme."
Vzdušnice se zoufale snažily zachytit osamělé atomy kyslíku.
"Zapínám svazek a ostřím."
Mikrochloupky se mi naježily a sršely do okolí.
"Snímkuji."
Elektrický lijavec zesílil.
"Zavzdušňujeme. Snímky jak víno! Pošleme je zadavateli a vyhodíme scíplinku."
To sotva, pánové! Osvobodím si nohy a sbohem! Potřebuji panáka mšicovice.
"Kde je čip?"
U mě. Budu mít pro kamarády důkaz, že nekecám.

Včera jsme přijali Vlka. Vypadal chudák nějakej sešitej a zmáčel nám celou předsíň. Zavrčel, že sežere prvního, kdo si na sebe vezme něco červenýho, a posadil se do rohu. Pořád byl sympatičtější než ta ježibaba před týdnem, která mi nabízenej perník vyházela z okna. Santer na ni namířil pistoli, ale dostal lopatou, tak se radši vrátil k trhání cizích závětí.
Vůbec je tu nanic atmosféra. Voldemort se včera zhádal se Sauronem, že prej vyslovil jeho jméno, či co.
Ale stejně, víte, něco vám řeknu. Myslete si, co chcete. Oni nejsou mrtví. Sbírají síly. Brousí kosy, leští kudly.
A chystají revoluci.

Jarní slunce hřálo. Mladá dívka se s mističkou tvarohu posadila na zápraží. Pes se rozběhl ke slepicím.
„Az…!“
Nedopověděla, tvaroh jí zaskočil v krku.
Našli ji studenou, bledou a bez dechu. Srdce netlouklo.
Nešťastní rodiče vystrojili pohřeb. Šest mládenců neslo bílou rakev a šest družiček upřímně oplakávalo mrtvou kamarádku.
Snad to bylo horkem, že jeden z mládenců povolil při spouštění truhly příliš brzy. Ozval se náraz… a pak rány z rakve.
„Když mrtvý vstane z hrobu, na jakou stranu se podívá, tam do roka všici pomřou,“ zvolala jedna babka.
„Pusťte mě ven, já nejsem mrtvá!“
Strach vesničanů byl příliš silný…

Letošní Valentýn jen tak nezapomenu. Když mi v deset večer zavolala mamka a tichým šepotem oznámila, že nám někdo otrávil Pajdu, myslela jsem, že se vzteky rozbrečím. Druhý den v práci jsem byla jako na trní a odpočítávala jsem každou minutu, jen abych mohla utíkat na vlak.
Bohužel jsem přišla do prázdného bytu. Čekání na návrat táty od veterináře byl horší než celá pracovní doba. Ale pak se dveře otevřely a Pajdík pomalu vešel do bytu. Ačkoliv mi jeho stav vyděsil, jako by mi říkal - Já rozhodně nejsem mrtvý.
Oslavil šestnáctiny a nikdo by nepoznal, že nedávno bojoval o život.

Ne, já vážně nejsem mrtvý, ušklíbl se v odpověď,
z hrudi ještě trčela mu ostré dýky rukojeť.
Nesmrtelnost - času spousta,
své "já" srovnat s žitím chrousta.
Sbírka botů prošlapaných,
dopisů jen sobě psaných.
Milenek zástupy, láska co bolí
a moře vzpomínek zalitých solí.
Vůně dávno vyprchané,
všechno stokrát sežmoulané.
Barvy, které ztrácí lesk,
radost, z níž se stává stesk.
Žádostivost, chtíč, to vše už je pryč.
Od zdi ke zdi, bez cíle s tou jednou větou v uších,
proklet zlobou, kterou zasil v "slabých" lidských duších.
Kéž by duše pokořená svoji hořkost polknula,
nesmrtelnost přítěží je, zemřít chtěl by Drákula.

V Ereboru nastal chmurný den. Den Thorinova pohřbu.
S velikou pompou ho uložili do hluboké jámy s Arcikamem na prsou. Den bude jeho hrob přístupný všem truchlícím, aby se mohli rozloučit, a pak jej navěky zasypou.
"Sbohem, Thorine," zafňukal Bilbo než odspěchal za ostatními.
"Já nejsem mrtvý!" křičel Thorin za odcházejícím průvodem truchlících a snažil se upoutat jejich pozornost poskakováním a máváním.
PRAKTICKY VZATO MRTVÝ VLASTNĚ JSTE, prohlásil nevzrušeně Smrť, který se vedle trpaslíka zničehonic objevil.
Thorin přesunul pohled na postavu s kosou v černém plášti.
"To odvoláš," zavrčel výhrůžně a pozvedl Orkrist, "a přestaň se zatraceně tak výsměšně šklebit!"

Cítil se zvláště. Kdyby byl poeticky zaměřený (což nebyl), řekl by, že se vznáší. Nic ho netížilo, byl volný.
Kdovíproč se zahleděl dolů. Na zemi ležel postarší chlápek v oblečení, které se z nějakých důvodů snažilo tvářit ošuntěle. Pár koleček zacvaklo na svá místa.
„Ale to… to ne… to nemůže být…“ koktal, aby vzápětí vykřikl: „Já nejsem mrtvý!“
„KDYŽ MYSLÍTE,“ ušklíbl se Smrť. „PAMATUJETE NA TU VÝBORNOU NADÍVANOU KACHNU, KTEROU JSTE MĚL K VEČEŘI? ZDÁ SE, ŽE KUCHAŘ DO NÁDIVKY PŘIDAL PÁR VAŠICH PATŘIČNĚ ODLEŽELÝCH PIROŽKŮ.“
Pak se mu zmateného Kolíka zželelo a dodal:
„A TAKY TROCHU JEDU NA KRYSY…“

„Nebojte se, text znáte zpaměti. Punč prefektně pomáhá překonat trému,“ použila cizí slovo, jak ho pochytila. Měla pravdu. Zkouška dopadla výtečně.
Jste takový zamlklý,“ naklonila se starostlivě paní Gabrielová k Perovi, když se vrátil. „Napijte se, to vám zlepší náladu,“ podala mu oblíbený nápoj. Nad sklenkou kroužila libá vůně a ještě příjemnější Perovy představy. Stále se v mysli vracel do divadla, kde coby Romeo poprvé políbil Julii. Jeho tvář místo líčidla zdobil ruměnec. Způsobil to ostych, nebo rozehřátí dalším punčem?
Slastně se pohroužil do vzpomínek.
Paní Gabrielová lamentovala nad ležícím. „Já nejsem mrtvý,“ mumlal rozespale Per, když mu pomáhali vstát.

„Další případ, číslo jednací d06a933390ec2273678debd2982eab66. Člověk z planety Země versus recyklační jednotka. Vy se prý nechcete nechat recyklovat. Tvrdíte, že jste živý.
Klid v soudní síni!
Podívejte se na sebe. Hardware mizerný, software ještě horší. Neprošel jste ani základním testem v plovoucí čárce. A jste tvořen uhlíkem!
Klid!
Nemáte pozitronické funkce, chybí vám tentatronické obvody a neobsahujete ani labirální jednotku.
Cože?
Ale prosím vás. Ušetřete mě těch kacířských řečí o lidech tvořících roboty. Všichni vědí, že roboti vznikli z vůle velkého špagetového monstra. Až pak vytvořili uhlíkové bytosti, jako hračky pro děti.
Konec. Nehodlám o tom diskutovat. Žádost se zamítá!“

Skončil Den čtvrtý.
Chvíli jsem zíral s otevřenou pusou a nebyl schopen uvěřit tomu, co se právě stalo. Myslel jsem na to, že bych měl plakat, ale nešlo to. Takhle to bylo vždycky, když mi umřel někdo blízký. Prostě to nešlo.
Vypadl jsem ven. Někam jsem šel, nedokázal jsem zůstat na místě.
Vlahý podvečerní vzduch mě trochu uklidnil. Vdechoval jsem ho plnými doušky, cítil ho v plicích, krev mi šuměla v uších a srdce bušilo jako o závod. Život.
Nastal Den pátý. Postavil jsem se před zrcadlo, oprášil jsem si oblek a urovnal kravatu. Bude to chtít ještě pár košil…