DMD č. 16 pro 16. 4. 2013. Téma: Já nejsem mrtvý!

Mal přemýšlel, jestli se na tuhle práci vůbec hodí. Vážně se snažil. Ale nezáleželo na tom jak moc. Vždycky se totiž něco pokazilo. Například nyní se díky maličké chybičce upír, který byl ještě před chvílí ukázkově mrtvý a pohřbený, s chichotáním proháněl po louce, mával rukama a vykřikoval něco jako „Who’s your daddy!“ a „Jen to zkuste znova, fušeři,“ což se mistrovi vůbec nelíbilo.
Jen si těžce povzdechl a otočil se na učedníka
„Tentokrát kopej hlouběji. A ujisti se, že mu tím kůlem probodneš srdce, až ti ho dotáhnu,“ vrčel na Mala. „A už na něj proboha nevylij oživovací lektvar.“

Všichni kolem něj chodili po špičkách a "Honzo tohle a Honzo tamto" a nechtěl by náhodou ještě jeden polštář? Ze začátku to bylo skoro příjemné - tedy alespoň tak příjemné, jak člověku v jeho situaci může být. Takový menší ego boost - Honza si připadal jako nějaký šejch s celým stádem komorníků. Časem mu ta pozornost ale začala lézt krkem, protože každá nabízená úsluha mu jen připomínala, jak bezmocný a neschopný je.
Když o něm v jeho přítomnosti začali mluvit jako by ani nebyl v místnosti, nevěděl Honza, jestli se vztekat nebo plakat.
Nejsem mrtvej!, chtělo se mu řvát. Jenom mrzák, krucinál.

„Ano, tak mi říkávali. Gandalf Šedý. Nyní jsem Gandalf bílý a vracím se k vám, když se karta obrací.“
Potom Zlatovláska stříkla na Jiříka živou vodu a on vstal, jako by se znovu narodil.
Lucinka a Zuzana se otočily a tam, zlatý ve slunečním světle, větší, než kdy předtím stál Aslan sám.
Poté bohové vrátili Pelopovi život, spojili jej a bůh Hermés jej oživil.
„Samozřejmě, že se to děje ve tvé hlavě, Harry, to ale neznamená, že to není skutečné.“ Harry ležel obličejem k zemi.
Princ ji políbil. A náhle se Sněhurka nadechla a znovu ožila.
Ježíš: „Děti, děti...“

Významný politik v důchodu podal ruku jednomu z návštěvníků a jeho tvář zářila úsměvem.
Pořádal autogramiádu své nejnovější knihy, v níž opět brilantně rozebral politickou a ekonomickou situace v zemi.
S účastí byl docela spokojen. V zemi samozřejmě není zase tolik rozumných lidí ochotných nechat se vést tím, kdo proniká pod povrch. Většina naslouchá levicovému populismu, a proti tomu nezbývá než bojovat.
Zrak mu zalétl k přítomným novinářům. Nesnášel je, ale v duchu si připravoval interview.
Však on ještě všem ukáže, že opravdu, ale opravdu nepatří do starého železa!
Uchopil jedno oblíbené pero ze své sbírky a podepsal další výtisk.

Stojím uprostřed louky. Rozhlížím se dokola. Kolem dokola a za horizontem nic, než modrá obloha. Stojím na hebké zelené trávě. To je divné, pomyslím si a rozejdu se jedním směrem. Jedno jakým – horizonty jsou naprosto identické. Jak tak kráčím po měkké trávě, přemýšlím, jak jsem se sem vlastně dostal? Co to, že si nemůžu uvědomit, kde jsem se tu ocitl. Jdu již nějakou dobu a stále nic. Horizonty, jeden jako druhý. Kolem dokola jen zelená hebká tráva, po které kráčím. Vypadá to absurdně, jako virtuální realita. Sakra, co se děje? A kde jsem se tu vzal? Už běžím... Nebo ne?

"Sralbotko! Posero! Vrať se! Není po všem! Nejsem mrtvý!"
Bylo to jasné, kontumačně vyhrál. Rád by si spokojeně poskočil a zatleskal, ale jaksi to nešlo a tak jen pokrčil rameny a velice nechlapsky zajuchal.
Dovrtěl se ke svému stanu, setřásl si z hlavy přilbici, vzal do úst křídu a udělal si další čárku na tabuli. Byl to dobrý týden, snad to vydrží, pravda, měl trošku handicap, ale za to byl zkušenější.
Sklonil se, vzal do zubů meč a dovrtěl se zpět k mostu.
"Nikdo neprojde!" zavolal na blížícího se rytíře klepajícího ořechy.
Ten hulvát, bezpáteřný zbabělec a sketa... ho překročil.

Nejdřív zapíráte.
Pak se rvete jako blázen, protože vám nezbývá nic jiného než vztek. Všepožírající vztek!
Ničíte.
Sebe i ostatní, protože VY trpíte a ONI o tom musí vědět! Chcete, aby vás pochopili, aby vás SLYŠELI!
A když tohle přejde, smlouváte. Spínáte ruce, modlíte se k Bohu a jste ochotní udělat cokoliv, včetně obětování vlastní ruky, jen aby to přestalo!
Ale nepřestane...
Ve chvíli, kdy to pochopíte, najednou nic nemá smysl. Sebevětší oběť to nezastaví, ani to konečné smíření.
Zapírala jsem, vztekala se, smlouvala... Přitom jsem neumírala, ne doopravdy. Nejsem mrtvá, ale myslívala jsem, že by bylo lepší, kdybych byla.

„Srdečně Vás vítáme v našem nově otevřeném Smíšeném muzeu. Ráda bych Vám zde taktéž představila našeho ředitele Dobromila Skočdořeku."
*potlesk*
„Ale nyní již k samotné prohlídce. Když pohlédnete vlevo, uvidíte proslavenou repliku fotbalovou vázy, která byla zničena záhadnou samoexplozí. Přímo nade mnou je takzvaná Velká Ostrá Nebezpečně Vyhlížející Věc. A pokud pohlédnete vpravo, zajisté si všimnete slavné kostry – na kterou někdo navlékl hábit?! Jak nevkusné!“
HŇ. HŇ. HŇ.
„No co se to tu hihňáte? Takhle zacházet s mrtvými! Taková neúcta! Hanobení předků! A co teprve ta kosa!“
Jemné poklepání na rameno.
PROMIŇTE, ALE JÁ VLASTNĚ Z PRAKTICKÉHO HLEDISKA MRTVÝ NEJSEM…

"Já nejsem mrtvý!" vybuchl pan Novák, když se po několikahodinovém čekání konečně dostal k úřednici za přepážkou.
Slečna vypadala zmateně, ale když jí vysvětlil že byl najednou prohlášen za mrtvého, což mu přineslo nemalé problémy, poradila se s nadřízenými a slíbila mu pomoc.
"V pátek k vám někoho pošleme, ano?"
Souhlasil, co jiného zbývalo.
Na druhý den zazvonil domovní zvonek. Otevřel dveře a spatřil vysokého muže v dlouhém černém kabátě. Něco se mu na něm nelíbilo.
"Pan Novák?" zeptal se.
"Ano?"
"Jsem tu kvůli vaší smrti."
"Nevypadáte jako typický úředník."
"Taky že nejsem," ošklivě se usmál muž a vytáhl pistoli.

Kláru probudí teplé polechtání slunečních paprsků na tváři. Postel je měkká a vyhřátá. Slunce se zatřpytí na hladině vody ve sklence vedle postele. Pootevřeným oknem proniká do pokoje jemná vůně jara. Vůně probouzení. Vůně nových začátků. Obloha je modrá. V zahradě štěbetají ptáci.
Klára otevře oči. Ve tváři má nepřítomný výraz. Napadne ji, že ještě není mrtvá. Že by měla vstát a žít. Jenže to by se musela rozhodnout vstát. Rozhodnutí. Otřese se. Napne veškerou vůli, ale nakonec se jenom obrátí ke stěně, zavře oči a přetáhne si peřinu přes hlavu. Rozhodla se. Ani dneska nevstane a neopustí svůj pokoj.