Siesta pod hovnocucem

Bylo dusné letní odpoledne. Barva na zábradlí u vesnického obchůdku se tavila horkem. Tiše kapala na chodník. Vincek Kovář chrápal pod nepojízdným fekálním vozem.
Naprostou nehybnost vesnice rušila pouze Magdalena Vytáčková hledající hřiby v trávě u pomníku padlých. Když dospěla k názoru, že slunce stačilo milé houby usmažit dřív než mohla ona, obrátila babka pozornost k Vinckovi.
Přicupitala ke spícímu a mocně ho šťouchla holí.
„Jdu podívat, jestlis pod tím hovnocucem neumřel,“ oznámila nevinně; dobře věděla, kdo jí minulý týden čmajznul ty tulipány.
„Sakra! Ne, nejsem mrtvej! Ženská jedna zatracená!“ nadával Vincek, který se leknutím praštil do hlavy o hřídel.