DMD č. 16 pro 16. 4. 2013. Téma: Já nejsem mrtvý!

Urobil krok. Dlaždička pod jeho nohou sa nepatrne zaborila hlbšie do podlahy. Vedel, že to bude znamenať problémy. Zatiaľ sa však nič nedialo. Jeho spoločník si medzitým prezeral stenu na druhom konci miestnosti. Odvážil sa trochu pohnúť. Vtom sa pod ním rozovrela podlaha a on začal padať. Počul ešte, ako za ním spoločník niečo kričí.
Po nezmyselne dlhej dobe pod sebou zbadal jazero. Pripravil sa na náraz na vodu. Dopad bol tvrdý, ale po chvíli vyplaval na hladinu. Síce mu vo vode zhasla baterka, takže nič nevidel, ale aspoň nebol mŕtvy. Už prežil horšie veci. Neďaleko neho niečo sčerilo hladinu.

Dear Gbaba,
I know after our last encounter you counted me out of the game. You won, you destroyed my homeworld and my fleets. And there are no more bothersome emissions from advanced technology. Your universe is peaceful and empty again.
But you are wrong. You failed. Sure, our paths probably won't be crossing anytime soon, but I have an advantage - I know you're out there. Next time we cross swords, it will be on my terms. I am as far from dead and done for as I can be.
And I will destroy you, I promise.
Sincerely yours,
Humankind

Konečně po dlouhé době vysvitlo slunce. Mám chvilku volna a tak se opřu zády o barák a nechávám tu hřejivou blaženost dopadat na tvář. Když zavřu oči, dokážu si představit, že ležím v trávě u nás pod lipou, každou chvíli mě zavolají k obědu. Dokonce na okamžik zachytím známou omamně sladkou vůni kvetoucí lípy.
Možná bych mohl takhle zůstat a už nikdy oči neotevřít. Je to snadné. Malátná únava mě strašlivě zmáhá. Ale nejsem mrtvý. Já přece ještě nejsem mrtvý!
A tak se přinutím rozlepit víčka a ještě aspoň jeden den žít.
V tu chvíli nad lágrem přeletí spojenecké letadlo.

„A potom se Kronk vrhnul kupředu a začal draka sekat do krku tou svojí magickou sekerou. Drak se ale nenechal a flusnul po něm oheň. A bylo po něm!“
„Po drakovi?“
„Ale kdeže, po Kronkovi! Draka jsme dostali až vzápětí. To vám byla podívaná, nebýt tady Irsena a toho nápadu s balistou, kdo ví, jak by to dopadlo.“
V zápalu vychloubání si oba hrdinové ani nevšimli, že do krčmy vešla obrovitá postava zakutá v brnění smrdící spáleninou. Teprve, když na ně dopadl mohutný stín, si všimli, že něco je v nepořádku.
„Mysleli jste si, že už mě neuvidíte vy chcípáci?“

Tak ty si myslíš, že mě umrtvíš?
A bude všechno jako dřív, jako když sem ještě neexistoval?
Tak pokojnej, ctnostnej život váženýho čověka…
Beze mě. Bez toho druhýho.
Tak to teda nepude. Já sem byl s tebou odedávna. Vždycky nějak přítomnej.
Pak si mě vyvolal do světa. To bylo príma. Jo, to jsem si vychutnával.
Ale teď by to najednou mělo přestat. Jako bych nikdy nebyl.
Tak na to zapomeň. Páč já k tobě patřím. A chci zas ven! Chci si zas užívat, ksakru, jak mně to chybí!
A ty to chceš taky, jen se nedělej.
Protože já sem ty!

Necítil čelist. S hrůzou, co ho čeká, pomalu přesunul dlaně z hrudi směrem k obličeji. Zuby, jazyk... Ale dolní čelist nikde. Teprve po chvíli ji nalezl několik centimetrů níže, než by se měla nacházet. Pokusil se ji vrátit. Marně. Ten mizera mu ji upálil pořádnou.
Posadil se. Přes dveře slyšel přerušovaný pláč. Uhodil se do ucha. Hned brekot nabral na síle.
Přejel si dlaní přes sako obleku, aby urovnal nesouměrnosti. Prsty upravil vlasy a vydal se ke dveřím. Takový randál přece nebude poslouchat.
"Už nejsem mrtvej, stačí? Jeden se ani vyspat nemůže. Nemohli jste mi pořídit lepší boty?"
Místnost ztichla.

P: „Zdarec, jak se vede?“
R: „Proboha, co ten tady dělá?“
F: „Asi přišel na návštěvu.“
R: „Návštěva ze záhrobí. Hůůůhůůůůů.“
P: „Hele, nech si to!“
F: „Mohl bys být na něj milejší.“
R: „A proč jako? Vždyť po něm nevzdechne už ani tkanička od martensek.“
P: „Co to vykládáš za nesmysly? Furt o mně někdo mluví.“
R: „Dělaj si z tebe jenom prdel. Seš vyřízenej.“
P: „Blbost! Já jsem pořád v kurzu, že jo?“
F: „Mrzí mě to, ale už to máš opravdu za sebou.“
P: „Nene! Já nejsem mrtvej!“
F: „Punku?“
P: „Hmm?“
F: „Smiř se s tím.“

Ráif dál cestoval Pouští. S velbloudem a malým hádkem, který s ním zůstával od setkání s Fárisem. Šel a docházela mu voda. Oáza, která zde měla být, se stala vyschlou dírou v zemi.
Šetřil vodou, jenže další pramen byl dál, než zvládne dojít. Byl stále vyčerpanější a odevzdanější.
S beznadějí se objevila záchrana. Oáza. Stádo pouštních koz. Sáhl by po oštěpu, kdyby měl dost sil.
Silný pramen. Prvně se zhluboka napil a opláchl si obličej, pak se rozhlédl. Kousek od něj ležela mrtvá stařena. V puse písek. Chtěl se podívat, jestli u sebe nemá něco užitečného.
Polkla.
„Já nejsem mrtvá!“

V devět hodin sedí zaměstnanci u svých počítačů a věnují se své práci. Ianto je také u svého stroje – kávovaru. Jako obvykle vaří ranní kávu. Napouští vodu, nasypává kafe na filtr, připravuje hrnky na podnos. Neměnný ranní rituál. V kávovaru se začnou ozývat zlověstné zvuky. Něco praskne.
Po chvíli se Ianto probere na zemi. Nad ním se sklání několik lidí. Nic se mu nestalo, jen je trochu zmáčený a v šoku.
„Já nejsem mrtvý?“ ptá se udiveně.
„Kdybys byl mrtvý, musel bys být v pekle.“ odpovídá mu Lisa.
„Pokud bys tam byla ty, vůbec bych si nestěžoval. Nemáš však rohy.“

„Je to těžké být… jiný,“ svěřil se mladý dozorce Návštěvníkovi. „Toužím být s někým, s kým se dá promluvit, kdo mě vnímá a směje se mým vtipům.“
„Chápu,“ usmál se přátelsky Návštěvník. „Co kdybys odemkl ty dveře?“
„Rodiče mě nikdy nepochopí. Budu pro ně zvrhlík. Jsou tak konzervativní,“ povzdechl si dozorce a odemkl klec. „Budeš mě muset omráčit.“
Návštěvník našel vhodnou tyč a napřáhl se. Vtom se zarazil. „Rodiče? Jak tě… no víš… když jsou nekrofilové?“
„Hrálo v tom roli nedorozumění a podchlazení,“ odpověděl dozorce zasmušile. „A já jsem výsledek.“
„Jsi nejsympatičtější bachař, jakýho jsem kdy sejmul,“ ujistil ho Návštěvník.