Moje články

Nový svět byl jiný. Smutný. A něčím úžasný. Nevěděla čím, ani to nechtěla zjišťovat. Nový svět byl barevnější než ten původní, a když ji přestaly bolet oči, pomyslela si, že je to vlastně lepší. Že přes všechno, co se stalo, přes všechny strasti a překážky je najednou líp. Ne líp, jak by to definovala dřív... jen snad začínala světu trošičku rozumět, vidět ho, jaký je. Díky tomu si konečně, konečně uvědomila, že rozumí. Že už se nemusí dívat na svět ani přes růžové brýle naivity, ani skrz mříže zoufalství.
Sláva procitnutí, zašeptala a chtělo se jí smát a plakat zároveň.
~
Nečekám, že čtenář pochopí, jak moc pro mě těchhle sto slov znamená. Jak moc jsem ráda, že v tom novém světě žiju. A přece jim alespoň já můžu být vděčná za to, že jsou. Ale stejně jsem je musela napsat.
Je to o nás, o lidech. O věcech, které si jednou prožije každý.
A je to první drabble, jehož očesávání jsem málem obrečela.

Koncerty České filharmonie svádějí člověka v mlze nudy k neuvěřitelně zbytečným úvahám. Pro dnešek mohu potvrdit.
Například úloha takového dirigenta, když se nad tím zamyslíte, je vlastně docela zbytečná. Stojí a mává rukama. Předstírá, že je středobodem Vesmíru. A hudebníci? Ti koukají samozřejmě do not! Jsou to profesionálové, na nějakého šaška ve fraku se mohou vykafrat.
Ale nejen to. Dirigenti jsou jediní, kdo si dovolí otočit se při koncertě k publiku zády; a to není nijak pěkný pohled, když je dotyčnému pětašedesát a váží alespoň třikrát víc.
Dirigentky by měly být zásadně ženské. Na jejich zadky se dá alespoň koukat.
Poznámka: Odmalička jsem naprostá hudební podvýživa, ovšem oproti vypravěči tohoto textu se cítím býti hotovým Mozartem.
Stydím se, že jsem k tak výživnému tématu přispěla takovou hloupostí; ovšem kdo viděl film Já, truchlivý bůh, případně četl stejnojmennou Kunderovu povídku, asi mi tu inspiraci stejně neodpustí. *uhýbá před potencionální cihlou*

S nesmírným zadostiučiněním udělal tečku za poslední větou.
Usmál se. Nervozita brzy vymizí. Jen co naťuká pár průvodních slov a pošle jim výsledek své osmiměsíční práce.
Tak tady to máte. Otázkou třiadvacet si nejsem úplně jistý, ale jinak jsem si dal záležet! K.
Nadechl se; stiskl tlačítko.
Šest let ponižování a šikany. Pětadvacet chybně zpracovaných otázek z dějepisu je příliš malou náplastí na to všechno...
Toto se líbí uživateli Miki Šámal a další (9).
A pak přišlo to červnové ráno.
Zahnul za roh a zastavil se. Osm čerstvých propadlíků na konci ulice nevypadalo, že by ho bez boje pustili dál.
Poznámka: Podle skutečného příběhu z naší školy; starého asi dva roky. Snad je vidět Danajský dar v tom ukrytý... napsáno prakticky jen kvůli tomu, že by mě Tall zaškrtil, kdybych nic nenapsala; a já letos taky maturuju :)