Moje články

Řítíme se po BR319, nejšílenější dálnici na světě. Překročit desítku znamená riskovat, že do nějaký díry zapadnem tak dokonale, že už nevypadnem. Asfalt tu zbejvá jen výjimečně, většinou jedem po červený hlíně. Stavíme mosty. Leje jak z konve, všude se dělá bahno a Poláci maj auto v hajzlu. Zastavujem, opravujem. Zmoklej Marek z motorky vesele vykládá, že neví, co tu dělá, lebo takéto palmy majú aj v Košiciach.
Pár let potom, co tuhle dálnici dostavěli, si ji vzala voda. Vede tisíc kilometrů amazonským pralesem.
Uprostřed stojí benzinka, krásnej zakonzervovanej artefakt sedmdesátejch let.
Tak pac a pusu. My jedem zas dál.

Někdy se zdá, že je snad všude temno
a člověk má chuť křičet, skoro řvát -
tehdy se ujistím, že jsi tu pořád se mnou
a stisknu ruku vedle na peřině.
Za křídly noční můry číhá chlad
ale jsi tu, a když se dívám vině
do očí, přímo, přestávám se bát.
Jenže ty říkáš, že ti chybí Cesta.
Hluk větru ve vlasech a nebe plný hvězd
a že máš pocit, jako bych tě trestal,
že čeká tě křik racků nad horami
a širý moře, činy pro pověst
Vím lidi občas zůstávají sami
Tak leť už, Vlaštovko, leť a nech se nést

SLOVO AUTORA
Obešel jsem přesně sedmatřicet britských a čtyři francouzská vydavatelství. V posledním mi přívětivý pan agent řekl doslova: "Milý pane, tohle vám prostě nemůžeme vydat. Deset tisíc stran, no to vám přeskočilo? K té vaší knize by si čtenáři museli kupovat rovnou i trakař, aby ji vůbec odtáhli domů."
Vydávám tedy, milý čtenáři, svůj životopis vlastním nákladem. Naštěstí je u nás doma zlata vždycky dost.
Snad mi ovšem odpustíš, neboť bych rád využil této příležitosti, abych zmíněnému panu agentovi něco vzkázal:
Zkus si žít 665 let a napsat to kratší než já, ty idiote!
V úctě Tvůj
Nicolas Flamel

Za poslední stránkou každého příběhu číhám já. Někteří mi říkají Dobrá duše - ale jestli existuje nějaká Dobrá duše příběhů, já to rozhodně nejsem. Já jsem jen Sběrač. Sbírám to, co zbylo z autorovy duše, když vylil své srdce na papír, sbírám bolest písní a ze slz malířů míchám další barvy. Po nocích vracím básníkům slova a hvězdným prachem klidním jejich sny.
Nikdo z nich mě nezná. Občas mě zahlédnou - havrana, vlka, motýla, který mává křídly noci. Myslí si, že to já jim dávám inspiraci.
Netuší, že je to jejich vlastní síla, ukrytá v každém jejich díle, kterou jim vracím zpět.

Vítr šustil listím, rozechvíval jezero. Od země stoupal lezavý chlad. Brzy začne rána vítat jinovatka.
Ležel na okraji lesa, vyčerpaný, lhostejný. Hlad mu svíral útroby a zatemňoval mysl. Najdou ho? A co? Kdyby mu teď nakrásně Červíček přilezl pod čumák, beze všech dramatických gest by ho prostě sežral.
Z trávy na něj svítily dva body ve tmě, veliké žluté kočičí oči. Sněz si mě, šeptaly.
Kocour přistoupil až k němu a pátravě se mu zadíval do očí.
Ty víš, že nejsem pes, uvědomil si užasle. Kocour zamrkal.
Pak odběhl, a když se vrátil, táhl za sebou kuřecí stehno z kuchyně.

Harry zděšeně sledoval, jak hladina vody v poháru klesá.
"Aguamenti!" zařval znovu, ještě zoufaleji. Brumbál sípěl. Jiná možnost nezbývala.
Otočil se, aby nabral vodu z jezera a nechal se hrdinsky utopit, když vtom zahlédl záblesk při okraji skály.
Co tu dělá ta pumpa? pomyslel si zmateně, ale jelikož měl mudlovskou životní průpravu, okamžitě k pumpě přiskočil, pohár naplnil a armáda neživých se mohla jít bodnout.
~
"Výborně!" pochválil jsem Voldemorta hrdě. Jasně, je to jen počítačová simulace, ale pokrok je u něj hmatatelnej.
Jeho poznámku o tom, že ve skutečnosti v tý pumpě byla stejně voda z jezera, jsem radši přeslechl.

S výrazem rezignované hrůzy konečně docouvala. Knedlík v krku připomínal kilo strouhanky. Idiote. Kvůli takovým pitominám ti to zas nedají! Splést si pravou a levou!
Učitelka vystoupila a komisař se rozpovídal.
Ptal se jí, kde studuje, jestli ji to baví, jak ji napadlo dokončovat autoškolu zrovna tady...
"Pamatuješ ty ještě Chcete být milionářem?" zeptal se pak. "Jak je tam Čech vždycky napínal? Taky tě napínám, viď?"
Přisvědčila. A on mluvil dál. Že dělal léta u policie, že do té zatáčky si zablikat mohla...
... a na konci těch šílených pěti minut řekl "Tak, Zuzanko, máš to hotový."
Myslela, že ho obejme.

Po první návštěvě fildy mě ovládl pocit, že tahle fakulta je z divokejch vajec.
Ten teď mívám vlastně pořád.
Vejce 1: V kabinetech amerikanistiky se střílí.
Vejce 2: Za pultem v bufetu U Platóna stojí jakýsi metráček a konzumuje všechno, co by měl správně prodávat.
Vejce 3: Ve třetím patře si postavila stánek divná ženská. Málem mě omyli, když mi prvně nabídla perník tím svým skřípavým hlasem.
A dole u vchodu sedí něco, čeho se radši neptám, co provedlo s původním vrátným.
"Saurona se neboj," mává na mě chlapík s flaškou vodky v ruce. "Co dělá dveřníka, je úplně krotkej!"

Himbajs šůviks, to bych si o tobě, Mirku, nemyslel. Že Červenáček odmítá nosit čapku, poněvadž mu prý neladí k vousům, no prosím. Že si Jindra nechal narůst vlasy, zaplétá si do nich kytky a půl roku už nenosí jiné tričko než to s nápisem "Make love, not war", i to přežiju. A že Jarku nevídáme, poněvadž mu medicína sebrala všechen čas, a ještě se vymlouvá, že si posledně otevřel okno. Všechno bych přežil. Ale že ty skončíš pod pantoflem, plantážníku nezvedený!
To už tu vážně nemám co dělat.
Na hrob mi, kamarádi, napište:
Rychlým Šípem na věčné časy
Byl. Asi.

ŘÍHĚONBEEKP
"Oř."
"Pí."
"Nop."
"Křín."
"Křen."
"Bok."
"Chce to něco delšího."
"Kon. Hm."
"Běh. Mě nic nenapadá..."
"Mě taky ne! A on už má určitě dvacet slov!"
"Keř."
"Hon."
"Kop."
"Kopí."
"Je něco pěník?"
"Nevim, zkus to."
"Tak nic."
"Tys to tam naschvál zadala špatně! Jasně že běník nic není!"
"Koukej myslet relevantně."
"Tsche. Nok."
"Břeh."
"Pekřín!"
"Hříbě!"
"Příběh!"
"..."
"..."
"OPEŘENÍ! To netrumfne!"
Soupeř předčasně ukončil hru.
"Hnusák! Zbabělec! Nečestné a nesportovní! Napiš mu tam, že je hnusák!"
- JSI HNUSÁK!
"Na to ti teda neodpoví."
"To nevadí, tak mu to napiš ještě jednou."
- Jsi fakt hnusák.
- TO JSEM SE MĚL POČŮRAT?!

Na stole ležela spousta novinových výstřižků a starých fotografií. Zvedal je, pročítal, otáčel.
Fotografie mluvily o vzpomínkách, o bolesti, sentimentu. Výstřižky o vraždách, vině a jeho vlastní zbabělosti.
Polekaně nadskočil, když na hromadě přistála těžká otevřená kniha.
"Nechtěl by sis přečíst taky tohle?" hlas nad ním sršel zuřivou uštěpačností.
"Slovník?"
Se zdviženým obočím se začetl do slova, které mu bratr zatrhl. Pak k němu překvapeně zvedl oči.
"Proč bych..."
"Abys viděl, co seš!" zařval Aberforth a vyřítil se z pokoje.
Večer fotografie spálil. Na sentiment a vzpomínání bude čas, až s Grindelwaldem skončí.
A vina? Té se postaví čelem. Projednou.

Na český trh míří další díl ságy britské spisovatelky Joanne K. Rowlingové. V pořadí již třetí kniha série nese název Vernon Dursley a Vrtačka roku.
V předchozích dílech plánované heptalogie (Vernon Dursley a Podvojné účetnictví, Vernon Dursley a Státní schodek) jsme sledovali proměnu nejistého úředníka v tvrdého byznysmena. Ve třetím díle však Vernona čeká skutečná výzva. Dokáže se poprat s konkurencí a prosadit vrtačku své firmy do čela prestižní soutěže?
"Napadlo mě to nejprve jako příběh Vernonova synovce Harryho, tuto postavu jsem však odsunula na vedlejší kolej," přiznává Rowlingová. "Příběh je nabitější než oba předchozí dohromady, doufám, že nezklame," uzavírá.

Někdy ty pokusy prostě nevyjdou.
Pohled na ni nebyl zrovna pěkný. Ne na stružku krve, co jí stékala po spánku. Dolů a dolů... kapala na zem, tvořila loužičku.
Přiklekla k ní, možná ji to porazilo, objala ji. Plakala. Zabořila tvář do jejích vlasů. Byla ještě maličká. Nechápala nic a nějakým zvláštním způsobem zároveň chápala všechno.
Pohádky při svíčce. Pochopení, pohlazení. Experimentování, lektvary, látky, vynálezy, zvědavé dětské oči. Speciální víkendové pokusy pro dcerušku. Výbuchy zvláštních barev, procházky, smích...
Maminka.
Když přišel táta, byla už připravená. Pohlédla na něj hlubokýma, uplakanýma, ale rozhodnýma očima.
Nasadila si náušnice z ředkviček. A zasněný úsměv.

"Hody, hody, doprovody,
dejte vejce malovaný,
po pěti nebo po šesti,
jinak vám dá Sauron pěstí."
"Hody, hody, doprovody,
sežeru vás cobydup,
když nedáte malovaný,
aspoň si zas spravím chrup!"
"Hody, hody, doprovody,
dejte aspoň bílý,
radím já vám děti dobře,
Santerovi to střílí!"
"Hody, hody, doprovody,
vy mudlovský šmejdi,
slepička vám v koutku
akorát tak zhebne."
"Hody, hody, doprovody,
na vrbovým proutku,
naberu vás na lopatu,
budu mít pochoutku."
"Hody, hody, doprovody,
myslíš si, že utečeš?
Sežral jsem už mámu, tátu,
ty seš pro mě jako veš."
Společný chór: SNESE JINÝ!
*
Z nějakýho záhadnýho důvodu žádný vajíčka nepřinesli. Nechápu.

Jednou jsme se řítili tvým prastarým autem sto třicítkou na silnici, kde byla devadesátka, tys držel v jedný ruce cigáro, který ti hořící sirkou připalovala jedenáctiletá dcera, a kolem frčeli policajti.
Jednou ti alpská kráva sežrala tabák.
Jednou jsi namrskal všechny naše hůlky ze stěny do sněhovýho pole.
Jednou sis myslel, že je osmdesát hodin, když bylo osm deset.
No a tvý polívky za dvě padesát z Lidlu suverénně ovládly horskou soutěž o nejhnusnější pytlíkovku.
Já nevím, jestli je to dost na pábitele. Ale rozhodně dost na jednoho z nejlepších lidí, co jsem kdy znala.
Tak dík. Ahoj tam nahoře.

Přidal do kroku. Neměli by ho teď na chodbě vidět. Za lhaní se platí a za utajování ještě víc. Polekaně se ohlédl při plesknutí vlastního pláště. Klid. Nezažils tohle už dostkrát?
Dostkrát na to, abych věděl, co přijde, až se to roznese a já tu ještě budu, odpověděl si a rozběhl se. Začal počítat. První, druhá, třetí... byla to sedmapadesátá práce od chvíle, kdy odešel z Bradavic. Vydržel tady dokonce dva měsíce. Potisící už věřil, že by to mohlo vyjít... potisící ho shodili ještě níž.
Přemístil se, než si ho stačili všimnout.
Vědí o tobě, Reme. Je čas jít dál.

Santer mi sice v dotazníku na otázku "Chtěli byste domácího mazlíčka?" odpověděl "Já bych všechny ty rudý kojoty upálil", ale řek jsem si, že jim dám šanci. Do útulku chtěli jet všichni, zvlášť Voldemort, i když jsem mu stokrát vysvětloval, že tam fakt žádný hadi nebudou.
V útulku se hemžilo a kňučelo všechno stejně, ale oni si kupodivu vyhlídli jenom jednoho. Podle chovatele ho sem přitáh obrovskej týpek, co brečel, že toho chudáčka malýho musí vopustit. Bylo mi jasný, že to nebude normální pes.
Když mu o tejden pozdějc narostly další dvě hlavy, věřili byste, že jsem se ani nedivil?

Gandalf říkal, že mu to pomáhá myslet.
V prvních měsících ho nechápal. A možná ještě v prvních letech ne, a začal s tím jen proto, že to koneckonců byla docela příjemná činnost.
Pak spolu putovali, často a dlouho, a on se kromě mnoha jiných věcí naučil neptat. Sedávali spolu v tichém porozumění celé dlouhé hodiny, kouřové kroužky jim nahradily slova.
Teď seděl sám a kouřové kroužky těžkly jako olovo. Dýmka za Gandalfa, poslední, než budou muset jít dál. Rozloučení v tichu, mlčky, tak by se mu to líbilo. Znal ho. Věděl.
Olověné kroužky pluly vzduchem.
A klesaly.
Níž.
A níž.

Jely jsme s kámoškama o prázdkách na Mácháč. V autobuse jsem si všimla, že s námi jede i můj idol! Zasněně jsem na něj koukla a všechny kámošky se mi smály. Celou dobu jsem kontrolovala řasenku a mejkap.
Když jsme vystupovali, schválně jsem si na něj před autobusem počkala a pak mu zamávala. A vtom se můj idol začal strašně smát! Koukla jsem na svoje tričko a zjistila, že mám v podpaží zpocený kolečka! Myslela jsem, že umřu!!!
Míša, 12
Naťukala včas poslední písmenko. Oddechla si.
Redaktorka Bravíčka se nad textem sklonila.
"Hm, vám to půjde," prohlásila pak. "Vás berem!"

Říká se, že tady květiny nerostou.
Ne že by se to jen říkalo. Vyprahlá země poničená stínem, přes nekonečné pláně se nese křik zpoza černých hor. Co bývalo kdysi, nikdo nepamatuje. Léta se sem nikdo neodvážil, jen desetitisíce pochodujících nohou: vycházeli ven, zabíjeli, ničili, vodili zmrzačené zajatce zpět. Pod jejich chodidly umíraly rostliny, stromy, zvířata. Lidé. Elfové. Každá květina by musela být blázen, kdyby se rozhodla vyrůst zrovna tady.
Ale v každém bláznovství je trocha naděje, nezdá se vám?
"Podívejte, pane Frodo," zavolal odkudsi zepředu Sam. "Takový kousek od Černé brány a tady rostou pampelišky."
O důvod víc jít dál.

Perníkovou chaloupku byste v českejch horách asi nečekali. My se to dozvěděli včera večer, když se ozvala šílená rána a než se Sauron stih zvednout, vypadly dveře z pantů.
Vstoupil obrovskej chlap, začoudil celou místnost bílým dýmem a hřímal něco o tom, že tady je jeho říše a nějakýho Trauta s Berkem vyháněl dost dlouho. Když začal blábolit cosi o vševidoucí sojce, Santer už to nevydržel a zeptal se ho, co to má v dýmce za výbornej materiál.
Nakonec se zjistilo, že jenom Otesánek sežral ceduli "Tady je Krakonošovo". Ráno jsme na pracovkách vyrobili novou, tak je zase všechno fajn.

LINGVISTICKÝ ČLÁNEK ROKU 2014 - RECEPT
Připravte si výrazy:
dichotomie
verba dicendi
sém
sémém
kolokabilita
koselekce
polysémant
meronymní
nadgeneralizace
metajazyk
a libovolných 50 až 150 dalších podobného rázu. Míchejte, dokud nevznikne mazlavá kaše. Nyní to chce vatu v podobě několika vybraných výrazů běžné domácí slovní zásoby, nejlépe tak, aby vedle výše zmíněných termínů nedávaly smysl ani v případě, že náhodou vážně víte, co znamenají. Vzniklé těsto roztáhněte na co největší plech, ať vám to vyjde alespoň na třicet stran čistého textu.
Dobrou chuť!
Zkontrolováno a vráceno komisí Ústavu Teorie Lingvodiety. Doporučujeme napsat to srozumitelně a narvat to nejlépe do sta slov!

Hledání práce, znáte to. Dělal jsem věšák v metru, ale někdo na mě neustále lepil žvejkačky. Tak jsem jednou odpověděl na inzerát o hlídání dětí.
Byly to zelený, svraštělý stvořeníčka, jejichž rodiče mi neukázali, za což jsem upřímně vděčnej. Ale stejně jsem je měl rád: pořád nesrozumitelně žvatlaly, a to tomu nejstaršímu bylo určitě aspoň čtrnáct.
Jednou přišli z agentury s nějakou rybou, co mi strčili do ucha.
Potom si pamatuju jenom pohled na tu nejmladší, tříletou, a hlas, co mi zaduněl v hlavě:
"Ó fretná chrochobuznosti..."
Omdlel jsem.
Agentura pak usoudila, že na tohle nemám, a přemístila mě sem.

Tohle téma jsem furt odkládal. Jenomže pak začli prudit shora, přišla kontrola a už nebylo zbytí.
Tak jsem teda koupil pár rohlíků a flašku vodky a povídám, pojďme se bavit o vašich rodinách.
Voldemort na mě vrhnul pohled, na kterej dlouho nezapomenu.
Vlk zavrčel, že po tom fiasku s tou červenou čúzou na všechny rodiny světa kašle.
Sauron se rozchechtal tak, že ze stropu začal padat perník.
Santera chytnul rapl a nezklidnil se, dokud nedostal svůj dopisní papír.
Ježibaba křečovitě sevřela lopatu, ale pak na mě mrkla a řekla: "Kdo s váma potřebuje rodinu?"
Nakonec jsem tu vodku potřeboval sám.

Objevil se jednou k ránu a vypadal tak uboze, že jsem ani nedovolil Sauronovi jít otevřít.
"Promiňte," povídám, "my jsme Záchranná stanice záporných postav."
"Já vím," vyhrkl hned.
"Co je na vás zápornýho?"
Chvíli přemýšlel. "Ujíždim na perníku."
"Tak toho tu je," ozval se kdosi zevnitř.
Pak mě konečně přemohla zvědavost.
"Víte, neurazte se, ale co ta vaše podoba?"
"To ta blbá reinkarnace!" zavyl najednou. "Když umře člověk, tak to je hned kůň, tygr, ňáký důstojný zvíře. Ale mrtvej hudební styl? Co myslíte, hm?" rozhodil zoufale malýma šedivýma packama.
Mrzelo mě, že jsem ho nemoh přijmout. Ale předpisy jsou předpisy.

Přišel k nám včera. Otevřel mu Sauron a on nejenže neomdlel, ale ještě mu s úšklebkem pochválil účes.
Pak jsme ho přijali. Běžná procedura, akorát tenhle furt tvrdil, že je tu jen na chvíli.
Při ranním kreslení si ostentativně sednul do kouta a cosi si tam čmáral. Ježibaba se k němu zvědavě přišourala.
"To máte pěkný, mladíku," zkusila to. Tyhle socializační snahy mě vždycky dojmou. "A ty písmena, SH, copak to znamená?"
"Nic."
Nedala se. "Ale podívejte, tady se vám nějak rozjížděj."
A vtom to přišlo. Mladík vstal a hystericky zařval:
"To už tak písmena DĚLAJ!"
A najednou byl tentam.

Cyklista jede konstantní rychlostí 30 km/h. Za jak dlouho dorazí z Nottinghamu do Leicesteru, je-li v polovině cesty kopec dlouhý 5 km, kde o polovinu zpomalí?
Profesor Chapman se začetl do odpovědí svých žáků. Jedna ho obzvlášť zaujala:
Milý pane profesore, vzhledem k té kudle, která cyklistovi trčí ze zad, jsem vypočítal, že cyklista do Leicesteru nedojede, poněvadž přesně za 14 metrů z kola spadne a zlomí si levou nohu, což už mu ale asi bude jedno. Podle stop tabáku ho zabil Číňan, který si nikdy nečistil zuby.
Vyhledal v horním rohu jméno žáka.
Holmes, Sherlock. To se dalo čekat.

"Takže ses vrátil."
Neznělo to chladně. Neznělo.
Toho setkání se děsil. Tři roky putoval s Mithrandirem a každý den se děsil toho, v jak nesouhlasnou linku se stáhne Elrondova tvář. Neodpustil mu. Neodpustí...
"Jen na chvíli. Halbarad nás teď čeká na severu."
Elrond zabodl pohled do stohu papírů na stole.
"Tak se na to podívejme," řekl náhle a vstal. "Podle hlášení tvých bratrů jsi na cestách zhubl, naučil ses kouřit a mluvíš v hádankách. Budu si muset vážně promluvit s Gandalfem, co s mými dětmi dělá."
A pak se usmál, obešel stůl a objal ho, protože otcové nakonec odpouštějí vždycky.

Náš skupinovej terapeut navrhnul, aby se pacienti v rámci posttraumatický léčby vraceli tam, kde to s nima seklo.
Vlk to okamžitě odmítnul s tím, že on se do tý řeky podruhý hodit nenechá. Voldemortův výlet do školy plný dětí si všichni náramně užili; zato Santer hodinu vejral do nějaký propasti, kde byla akorát všem zima. Situaci zachránila ježibaba, když řekla, že její bejvák je celkem fajn. S tím následně všichni souhlasili: spousta perníku a žádný lidi. Jednomyslně se odhlasovalo, že stanici přesuneme sem.
Což by bylo fajn, kdyby...
Proboha, už zase. Nějaký dvě děcka klepou a Sauron jim jde otevřít.

Padla večerní a dosud nepadlí vojáci zapadli do zákopů. Takový klid zbraní, to jeden ocení.
Padavky, pomyslel si frontový dobrovolník s několikatýdenní praxí, popadali tu jak hrušky. Ale já to tak nenechám, padni komu padni!
Jelikož byl už tehdy trochu padlý na hlavu, vyskočil na nohy a zničehonic vystřelil do ohlušujícího ticha. Popadané vojáky na druhé straně to probralo a strhla se přestřelka, při které málem padl i on, když ho do zadku trefil zákeřný šrapnel.
Přežil, dostal vyznamenání za zásluhy a internet dodnes hýří jeho těžkým válečným zraněním. Takže klid. Tak šílení jako Hemingway ještě nejste, padni komu padni.

Včera jsem ti celý odpoledne sázela na hrob levandule. Bylo jich snad padesát, trsů, rostly nám divoce všude po zahradě. A tys tam ještě neměl nic. Osázela jsem ho úplně celej, jenom vepředu zbyl kousek místa na tvoji nejoblíbenější hračku, lucerničku a dva kameny.
Pak jsem lucerničku zapálila a opřela se o třešeň. Zavřela jsem oči a nasála vůni levandule s jarním deštěm.
Vzpomněla jsem si, jak jsme závodili, kdo bude dole dřív, jestli já výtahem nebo ty po schodech.
Přemýšlela jsem o dnešním tématu, víš. Dokonalej tvar. Jenže mi došlo, že vzpomínky jsou beztvarý, ale znamenaj teď mnohem víc.

Zavázali jí oči, vzali ji za ruce a vedli nahoru. Nepřerazit se o šaty - ale ne, byli ohleduplní. Nenechali by ji.
"Tak, vybírej," ozval se vedle ní známý hlas.
Hmatala. Pomalu, opatrně. Hlava, druhá, třetí... dohromady pět. To zvládne.
Jeden měl příliš krátké vlasy, to cítila i přes prostěradlo. První vyřazený.
Ramena. Příliš široká. Další dva.
Ruce. Podle rukou ho pozná. Milované ruce, tvarované tak akorát, aby se do nich vešla její dlaň.
"Tenhle to je!"
Rozvázali jí oči a ona strnula. Právě si vybrala bratrance z druhého kolena. Ženich stál celou dobu za ní a chechtal se jako blázen.

Hejno už stálo vzorně seřazené. Ostřílený vůdce si načechral peří.
"Čeká nás důležitý let," zahlásil do hučícího větru. "A ty zůstaneš doma, Prcku!" dodal, když kolem něj zničehonic prosvištěl jeho nezdařený potomek, taktak že se nerozplácl o zeď protější věže.
"Ale já to umim líp!" zaječel synek a rebelantsky se vrhl směrem k lesu. Otec se s nadáváním rozletěl za ním. Za otcem celý zbytek hejna.
~
Hlášení za rok 2004. Stavy našich studentů neznámo proč dramaticky poklesly. Školník tuto skutečnost slaví a navrhuje zavést Den bez studentů státním svátkem.
~
A celá moje generace pořád marně čeká na dopis z Bradavic.

Konečně zase dýchali volně! Tedy až na ten kouř, co se valil z komína chaloupky. Mařence se z toho dělalo šoufl.
"Pojďme odsud, prosím tě," zatahala ho za rukáv.
Jeníček se důležitě nafoukl a prohlásil: "Správně. Vylezu na strom a rozhlédnu se."
Mařenka se nesměle ošila.
"Ale Jeníčku..."
"Máš snad lepší nápad?"
"Ne, ale..."
"Tak to nech na mně, Mařenko, a za chvíli jsme doma!"
O šest dní a tři sta dvacet šest stromů později Jeníček zvolal, že vidí světýlko. Mařenka zajásala, a když Jeníček konečně spadl z jedle, věnovala mu stydlivou hubičku.
Večer se před nimi vynořil perníkový komín.

Když si poprvé navlékal masku, měl k tomu spoustu ušlechtilých důvodů a jeden trochu sobecký. Být zase na chvíli chlapcem. Být tajemstvím. Přiblížit se jim, i když už nikdy nebude tak úplně jedním z nich.
Když skákal po střechách, když se zjevoval a mizel, když létal uličkami, po pavlačích a chodbách, když se propadal vzduchem, myslel jen na jedno. Ať je to někdo, kdo rozumí.
Když jim předával Ježka, měl k tomu spoustu ušlechtilých důvodů. A jeden trochu sobecký. Svým způsobem taky věděli, že někdy stačí žlutý špendlík, aby se z vás stal někdo úplně jiný.
Zbytek snad pochopí později.

Narodil ses, když mně bylo šest. Byls ten nejkrásnější dárek! Odmalička ses usmíval a většího flegmatika by nenašli.
Nikdy jsi neštěkal, nevrčel.
Nevadilo ti, když jsme se dvakrát stěhovali.
Nikdy ses nenapil z jedný misky dvakrát.
Sousedi říkali, že snad ani nejsi pes.
Když ti bylo jedenáct, pořídili jsme ti štěněcího kamaráda, a tys ho vychoval, i když už ti tlapky moc nesloužily.
Nejdřív jsi měl nejradši tátu. Pak se to nějak zlomilo. A nakonec jsi tři dny čekal jen na to, až se vrátím z cest a rozloučím se s tebou.
Umřels ještě tu noc.
Děkuju za všechno, příteli.

Obří loď v podobě oživlého topinkovače.
První prst.
Plechový král potkává Svíčku, která nezhasla.
A druhý.
Jablko, ve kterém zůstávají zuby a mění se v záplavu perel.
Třetí. Ječíš bolestí, ale teď nemůžeš přestat.
Křičící hejna racků nad krajinou z čokolády!
Čtvrtý. Krvavých šmouh už je plná zeď.
Vzpomínky na dětství, co přišly na návštěvu.
Pátý. Chytáš se za hlavu tím, co zbývá z tvých rukou. Múza se v zamčené místnosti šíleně směje.
Pozastavené kyvadlo. Včerejší oběd utekl s pěknou servírkou. A další nápad. A další. A tobě už nezbývají prsty.
Smlouvy se mají dodržovat, Madocu. Teď už to víš.

Občas tu na mě vykoukne kousek nebe. Obvykle čtvereček tak centimetr krát centimetr, kterej okamžitě překryje nějaká padající kniha, kotlík, stan nebo něco podobnýho. To má pak jeden co dělat, aby mu to nespadlo na hlavu, ještě aby se díval ven.
Jednoho dne prostě řekla: "Tak pojď, kocourku!", popadla mě za kůži na hřbetě a šoupla sem. Od tý doby je bída: žádný mlíko, žádný kostičky, občas sem spadne nějaká spařená houba, hnus. Žiju ve tmě a mým jediným společníkem je Phineas Nigellus, nejprotivnější bradavický ředitel všech dob.
Povídám, kdyby vám někdy nabízeli bydlení v kabelce, spáchejte radši rovnou harakiri!

Pustili jsme se do oprav. Nejdřív to byla Hagridova bouda - chodili jsme tam s Harrym, Hermionou, Ginny a Nevillem každou volnou chvíli a pracovali rukama, bez kouzel, což prý, podle Hermiony, mělo svůj symbolickej význam. Přiznávám, že jsem ho v tom za celou dobu nenašel.
Pak ale přišly věci, ke kterým kouzla byla nutná. Ten nápad dostala Hermiona a já jí u toho spíš překážel, ale nemohl jsem si pomoct.
A když jsme pak Harryho dovedli k Soše a já uviděl jeho výraz, když se před ním znovu vynořila Komnata nejvyšší potřeby, myslím, že jsem pochopil symbolickej význam toho všeho.