Moje články

Letos poprvý jsme oficiálně přijali Moriartyho. Jo, schylovalo se k tomu roky, ale znáte to - pořád srandičky, srandičky, Moffat to nějak vyšmoulí, a nakonec prdlajs a Asociace vám to hodí na krk. Tak teda dorazil. Ježibaba napekla perník. Atmosféra hutná jak kefírový mlíko.
Přivítání se ovšem odbylo rychle. Netrvalo ani pět vteřin, Perníková chaloupka ležela v totálních troskách, přežil jsem, jelikož mě Santer včas prohodil oknem, a uprostřed rumiště se řvoucí Sauron sápal na Jima, kterej mu sebral jeho milovanej těsnicí kroužek od vodovodu.
Což o to, chaloupku zas postavíme. Ale vodka je fuč. S Moriartym se jen tak nesžiju.

Vážená Asociace záchranných stanic ČR,
dovoluji si upozornit na několik zásadních nedostatků, které spatřuji ve Vašem novém terapeutickém cvičení "Zamávejme kachnám":
1. Většině mých svěřenců novinářské kachny nevadí. Někteří je o sobě dokonce nechávali úmyslně vypouštět.
2. Santer navrhuje cvičení přejmenovat na "Střílejme kachny". To snad ani nepotřebuje komentář.
3. Ztratila se nám Vaše příručka. Přesněji řečeno byla sežrána, jen nevím kým, hlásí se k tomu Vlk, Otesánek a pravděpodobně z recese i Moriarty.
4. Osobně jsem pro, abyste radši poslali opravdovou kachnu. Na víně. Nebo líp, na vodce.
S úctou Váš
Pracovník Záchranné stanice záporných postav, Perníková chaloupka, Krkonoše

Popište krátce, co pro vás daný pojem vyjadřuje.
Když se na to Nšo-či vyto, sebere tátovi pušku a zastřelí mě už v prvním díle. Čili blbost.
To je to, co skřetům a domácím skřítkům nikdy nesmíme dovolit!
A mně to nepřijde tak špatný. Kdyby Karkulka byla trochu emancipovanější, tak se vykašle na rodiče, babičku, les i toho blba myslivce a já bych měl normální veget.
Emancipace bude, až vám tady přestanu péct!
To nebude emancipace, to bude ráj. Anonym
Abych tě emancipovaně nesežral, anonyme! Otesánek
Pozn. Pracovník: Zasílám Asociaci vyplněné. Obzvláště doporučuji reakce na pojmy "Dobro", "Mír" a "Práva bezbranných".

Šest měsíců se protáhlo na sedm. Projeli Alabamu, Mississippi, Louisianu, mířili dál na Texas a pak… třeba do Mexika. Kamkoli. Benzinky, penziony, chlast, cesta nekonečně se vinoucí před nimi, nebe nekonečně rozprostřený a nekonečně modrý. Dobrý a hnusný kafe, dobrý a špatný dny. Dny, kdy bolest znemožňovala vstát, natož nasednout na motorku. Dny, kdy vstát musel, protože Wilsonovi bylo zle. Dny, kdy nevstali ani jeden a jen na sebe pokřikovali přes pokoj a volali si přes půl státu poslíčky s pizzou.
Sedm měsíců se protáhlo na osm. Wilson žil. Cesta nekonečně se vinoucí dál... bylo jedno kam.
Zatím ještě bylo.

Čekání je vždycky ta nejhorší věc.
V prvním ročníku, se zaťatými pěstmi, na to, kam tě zařadí.
Ve třetím, s obličejem bolestně staženým do lhostejné masky, na to, kam zařadí bratra.
V pátém. Až rodiče přijdou na to, že nejsi doma. A že už nebudeš.
V šestém. Na to, jestli Rema ještě někdy pustí z ošetřovny. Jestli s tebou ještě bude mluvit, po tom, cos mu udělal.
A teď. Na to, až celý svět pochopí, co se stalo, a dojde k jedinému nevyhnutelnému závěru.
Vstáváš, oči ti padnou na hůlku v třesoucí se ruce.
Už nechceš čekat. Není na co.

Kdysi dávno, na úsvitu věků, žili, byli bratři Kolumbus a Remus. Odkojilo je bájné zvíře a kentaur jim vyvěštil, že spolu založí město veliké, medem a strdím oplývající. I založili město Bern a v něm první čokoládovnu. Brzy se však poškorpili; Kolumbus naložil své tři lodě, Pintu, Půllitr a Tuplák, tyčinkami Twix a odplul do Ameriky, kde všechny tyčinky bez meškání rozdal místnímu obyvatelstvu. To jej odměnilo královskou korunou a během několika staletí samým blahem vymřelo.
Dobrý král Kolumbus vládl Americe pět set osmdesát let. S Remem se, jak předpovězeno, usmířili po smrti: společně na nebi tvoří souhvězdí Čokoládové tyčinky.

Zapomínal. Pořád a na všechno. Na vlastní narozeniny, babiččin svátek, domácí úkoly, Trevora, zapomínal přísady do lektvarů, kouzelné formule i hesla do společenské místnosti. Občas zapomínal sám na sebe, to když se Malfoy zmínil o bláznech.
Pak ale přišly věci, na které zapomenout nešlo.
První vynikající z bylinkářství. Pocit, že konečně jednou něco umí, že někam zapadá, někam patří. Přátelé, první opravdoví. Pocit, že je v Bradavicích doma. Hodina BA, kdy poprvé odzbrojil Hermionu. Lenčin plachý úsměv, tolik podobný jeho vlastnímu. Falešný galeon v kapse.
Rodiče, kteří zapomněli navždycky.
Když se rozmáchl blyštivým stříbrným ostřím, měl je všechny v hlavě.

Byla krásná. Noční řeka. Krásnější, než si ji pamatoval za desítky let, dokonce krásnější než za dob před Smlouvou. Seděl na břehu, díval se, jak se vlní, jak se na ní v pikosekundách láme světlo Měsíce, deformují roztřesené odrazy plynových lamp a těsně pod hladinou blyští stříbřité ploutve. Takhle už se na ni nedíval nekonečně dlouho, možná ještě nikdy.
Sedm set let si myslel, že jakmile bude moci, odejde, vzdá se svého nedobrovolného údělu. Najde ty, které kdysi miloval.
Pak našel Chodby mezi světy. Směl odejít.
A zůstal.
Když se teď díval na řeku, svou krajinu, svůj domov, věděl, proč.

"Na co jste v tu chvíli myslel?"
"No, řek bych, že mě štvala jediná věc: že jsem se s tím tak naběhal. Do jeskyně, přes jezero, kde mě málem sežrali. Zpátky do školy, kde jsem musel hodit pokec s tím starým páprdou. Ta chatrč, no tak to snad radši ani nekomentuju. Albánie! Dovedete si představit větší díru? Samej les, mravenci, jehličí! A von si mě pak klidně vodkrágluje odzbrojovacím kouzlem. Jen tak. Smrkáč, kterej v životě nebyl dál než někde v Kvikálkově!"
Zbědovanějšího chudáka jsem už dlouho neviděl.
Tak jsem mu nabíd vodku a byl náš.
Sauron stejně potřeboval kamaráda.

Pro mě byla vždycky dokonalá.
Teda, nebyla, ale znáte to, když si přetváříte sestřičku k obrazu svému. Nenásilně se ji snažíte formovat, posouvat rozumným směrem...
A pak jdete poprvé v životě na třídní schůzky.
"Já nevím, jestli si to uvědomujete," zahájí diplomaticky třídní, "ale máte děti puberťáky."
A pak už jen útržky:
"Ono se to tady páruje, ten zájem je tam veliký..."
"Jeden chlapeček už se na internetu vyjadřoval ve smyslu, že by měl vážný zájem..."
"Pokud si myslíte, že jako vaše dítě ne, tak vaše dítě ano!"
Po čemž následuje významný pohled vaším směrem.
Odcházíte s hlubokou životní deziluzí.

DOKONALÝ HOSTITEL
Tento jedinečný set se stane nepostradatelnou součástí Vaší domácnosti. Vaše návštěvy naprosto ohromí (občas také ochromí) nevšední zážitky, které jim s pomocí tohoto balíčku budete schopni nabídnout; Váš partner doslova omdlí blahem, když na něm vyzkoušíte některé z radostí, jež náš Dokonalý hostitel obsahuje. Tchyně nebo jakákoli jiná nežádoucí osoba projde díky tomuto balíčku takovou proměnou, že se ani sama nepozná!
V balení Dokonalého hostitele najdete:
5 krvácivých kokosek
3 omdlévací oplatky
10 kanářích piškotů
3 dávivé dortíky
a jako bonus jednu Weasleyovskou výbušnou velerachejtli dle vlastního výběru!
To vše za pouhé tři galeony!
Vaše
Kratochvilné kouzelnické kejkle

Milá striggo,
musím ti říct jednu věc. Důvodem, proč nespíš a padáš na hubu víc než Hermiona ve třetím ročníku, není chybějící obraceč času, nýbrž to, že se snažíš skloubit dvě zaměstnání, školu, vztah, přátele, DMD a řešit rodinný problémy a ono to prostě nejde. Takže uber plyn, protože až si tě vodveze Chocholoušek, já ti do blázince nosit perník nebudu.
Tvé
Druhé já
~
Milé Druhé já,
kdykoli jindy bych tě nazvala trapným a blbým, ale jelikož jsem právě rezignovaně napsala do jednoho zaměstnání, že končím, musím ti dát jednou zapravdu. Poprvý v životě přiznávám, že nejsem superman.
Tvoje
strigg

Tomu neuvěříte! Příslovečná parta "slušných hochů" známá jako Rychlé Šípy včera způsobila na Druhé straně pěkný poprask, když nehorázně přehnala oslavu druhého výročí založení klubu.
"Ještě v půl osmé večer se tam svítilo," sdělil našemu reportérovi šokovaný domovník. "V sedm ještě hráli na kytaru, považte!"
Taková obvinění by jistě na rozpad šípácké aureoly stačila sama o sobě, náš srdnatý tajný zdroj, který si při slézání z parapetu roztrhl kapuci, však přidává další jobovku: "Metelka dostal od maminky tlačenku. Rozdělili se, ale Tondovi Pírků nechali jen půlku!"
Spekulace, zda si Jindra Hojer do malinové šťávy nepřidal šumivou tabletu, zůstávají zatím nepotvrzené.

Prvnímu se smáli. Celý život. Vždycky se našel důvod šťouchnout si do toho otloukánka, který se nedokázal bránit. Dvěma mladším sourozencům pro smích.
Proto by si přál sílu, kdyby dostal tu možnost.
Druhý miloval. Hluboce a vroucně. A když se to stalo, měl pocit, že někdo vzal jeho duši, roztříštil ji na kousíčky a vrazil mu je do očí.
Proto by si přál vzpomínku. Kdyby dostal tu možnost.
Třetí, benjamínek, se na oba bratry díval a bylo mu jich líto. A poučil se z jejich chyb.
Proto si dopředu nic nepřál.
To až pak, na mostě. Když tu možnost dostali.

"Zahajuji třináctitisícou osmistou... u Jóviše, jak je to dál," zarazil se Mirek a bezradně pokrčil rameny.
"Zahajuješ schůzku Rychlých Šípů," zazubil se na něj přes stůl svým umělým chrupem Rychlonožka.
"To jsem chtěl říct," pokýval Mirek spokojeně hlavou.
"Cože?" zaskřípal probudivší se Jindra.
"Spi dál," uklidnil ho Jarka. "Až budeme o něčem hlasovat, zvednu ti ruku."
Červenáček se zasmál. "Ty určitě, plantážníku. Minule jsi prospal i čtrnácté znovuzvolení Mirka vedoucím klubu!"
*
Když se Bohouš došoural do klubovny, byla už tma.
"Tak cos vyslechl?" šťouchl do něj Bidlo hůlkou.
Bohouš se dlouze, dlouze zamyslel.
"To kdybych si pamatoval," vzdechl nakonec rezignovaně.

Prvních pár set let uteče jako voda.
Učíte se, nacházíte přátele a získáváte první zkušenosti. Někdy na konci puberty to všechno vstřebáte a připadáte si, že už jste strašně staří.
A tehdy se to stane poprvé. S tou změnou přijde touha po dálkách, touha, kterou neuhasí přátelé, rodina ani tisíce zbytečných slov.
Během těch dalších stovek let si uvědomíte, že to všechno byl jen sen. Že je vlastně dost nanic být starý. Že chcete zůstat věčným dítětem.
A pak najednou už nemůžete zpátky.
A tak podobou mládnete, ale někde hluboko víte, že je pozdě.
Pro vaše oči je pozdě určitě.

SPOLEČNÉ PROCHÁZKY
Pravidlo první: Společných procházek se nebojte. Je to zdravá, motivující příležitost k tmelení kolektivu!
Blbost, kolektiv nejlíp tmelí perník. Ježibaba
Hlavně ho mít po kom házet! Jim
Ty tady vůbec nemáš co dělat, vtěrko. Ježibaba
Pravidlo druhé: Potkáte-li na procházce někoho, neostýchejte se s ním chovance spřátelit. Uděláte první krok k jejich úspěšné nápravě!
Posledně jsme potkali Old Shatterhanda. HAHAHAHAHA. Santer
Pravidlo třetí: Na čerstvém vzduchu se daří slovním hrám!
Jo, země město celkem šlo, dokud někdo do kolonky "jméno" nenapsal "Voldemort". Pracovník
Šéfe, kde jste tuhle blbost vzal? Santer
Zadarmo z Asociace. Kdyby radši posílali chlast. P.

V Asociaci vymysleli "Koncept vzájemnýho sbližování". Na moji odpověď, na čem jedou, nereagovali, zato nám večer vlezla do dveří celá delegace klaďasů.
Dušín zadeklamoval, že má pro nás přednášku o raku říčním. Rezignoval jsem.
Otesánek první exponát okamžitě sežral. Santera při pohledu na Dušínovy popsaný papíry chytil rapl a vrhl se na ně. Baba zachránila obrázek račí stopy a šla vyrábět formičku na perník. Když se dostal ke slovu Sauron, kterýho zajímalo, jestli jsou klepeta dobrá zbraň, Dušín ho nazval nečestným a nesportovním, načež se všichni klaďasové odporoučeli.
Pozitivní je, že tu nechali ty svý exponáty.
Jsou naložený v lihu.

Mezi hrdinným soubojem s albánskou upírkou a dobou, kdy jsem zachraňoval makedonské vesničany před útoky lidožravých horských trollů, vyniká několik menších historek.
V jedné zapadlé rumunské vísce mi vyděšení stařešinové sdělili, že prý mají ve vesnici zákeřného džina.
"Chápu, že vás takové slovo muselo rozrušit," pravil jsem s porozuměním. "Máte zjevně na mysli ‚džína‘, což je nesprávný tvar slova džínsy. Jedná se o moderní mudlovský kus oděvu, který je jistě poněkud nevkusný, ale nebezpečný v žádném případě."
Nádavkem jsem jim doporučil svůj oblíbený butik na Příčné, nejlepší londýnské obuvnictví a svého kadeřníka. Ovčí vlna vyšla z módy už před stoletím.

Fred a George Weasleyovi ve třetím patře instalovali pyramidu z hnojůvek.
Brumbál chodil dokolečka po pracovně a mluvil sám se sebou. Už tři hodiny.
Kratiknot se dlouze, procítěně dloubal hůlkou v uchu.
Zrzavý kocour slečny Grangerové velmi okatě nadbíhal paní Norrisové.
Filch ve své pracovně láskyplně olejoval staré okovy.
McGonagallová zvedla oči od práce, upřela je na famfrpálový pohár ve vitríně a po tváři se jí rozlil mimořádně škodolibý úsměšek.
Hagrid a Maxime... proboha, ne, nechce vědět, co ti u toho stromu dělají.
S tichým mlasknutím si vyloupl oko z důlku, otočil se na druhý bok a zhluboka si oddechl.

Trvalo několik let, než si uvědomila, co musí udělat. Podvědomě to nejspíš věděla od samého začátku, doba věznění v ní ale zanechala stopy bezděčného strachu.
Jenže teď byla Anglie jiná. Teď mohl magie užívat každý, úplně každý!
Nad ránem byla jarní obloha ještě fialová a vzduch voněl, když vyšla z domu do kopců.
Pak, aniž věděla, co dělá, rozpřáhla ruce. A prosila.
Prosila zemi, aby jí dala svou pevnou, nezdolnou sílu.
Prosila vítr, aby ji naplnil svým křikem.
Prosila vodu, aby usměrnila svůj proud.
Prosila světlo.
A živly odpověděly.
Stovky mil daleko rozčísl Temnotu kolem Jonathana Strange první sluneční paprsek.

Maskování za kaktus se Butchovi nezamlouvalo, ale nedalo se nic dělat. Červená skála byla příliš daleko od cesty, aby se zpoza ní dal správně přepadnout dostavník. Natřený potupně nazeleno, s křídly zdviženými, předstíraje, že má bodliny, Butch čekal. V duchu proklínal toho pokachněnýho reverenda, ale nahlas nic neřekl. Proklínat reverendy se nevyplácí.
Čekal. A čekal. Strašlivě se potřeboval podrbat, ale hrdinně vydržel.
Pak zaslechl sirénu a došlo mu, že se maskoval naprosto zbytečně, protože dotyčná siréna, okouzlující mladá žena, nejela v dostavníku, nýbrž visela opodál na stromě a pěla ostošest, aby ji sundali dolů.
Krucinál, pomyslel si Butch, napálili nás!

Nejdřív plakala.
Slunce vycházelo a zacházelo a ona plakala a nemyslela na nic, jen na to, jak je v tom ohromném vesmíru strašlivě sama.
Potom spala.
Motýli přilétali a ona o nich nevěděla, a vesmír plynul okolo, nekonečný a širý.
Pak se probudila.
Slunko ji polechtalo na okvětních lístcích a ona se poprvé rozhlédla okolo sebe. A uviděla krásný, zanedbaný, slzami smáčený svět. A napadlo ji, kolik ještě nádhernějších světů musí tam daleko být.
Ten večer se rozhodla, že už nikdy nebude plakat. Že bude silná. Že počká, i kdyby měla čekat stovky let.
Tu noc poprvé uslyšela zvonit hvězdy.

Včera jsem sebral odvahu a na večerní terapii vytáhnul vyhlášku od Asociace, podle který se musím kvůli snižování rozpočtu jednoho z nich zbavit.
Santer se ušklíb, "To nebude problém, šéfe," vytáh pušku a nadšeně ji namířil na Vlka.
Než jsem se vzpamatoval, Santer vystřílel zásobník, Sauron si s vítězoslavným řevem narval na prst těsnicí kroužek od vodovodu a Voldemort máchal nohou od židle a ječel nějaký kletby na Otesánka, kterej mu žral kotník.
Ježibaba se rozpřáhla lopatou, vysklila okno a distingovaně řekla: "Tak dost. Musí existovat i jiné řešení."
Tak jsem zdeptaně prodal všechnu vodku.
Do háje s nima všema.

Odění do oceli
píšeme že jsme celí
že jsme se ještě nerozpadli v prach
Že ještě po nás střílí
že docházejí síly
srdce rozbíjí bimbam na poplach
Píšeme něžná slova
pokoušíme se schovat
pod jejich tenkou roušku z papíru
A kdo si vína zavdá
tomu ta děvka pravda
ušije duši rubáš na míru
Když večer poklekáme
na chladný tvrdý kámen
rty šeptaj přerývanej otčenáš:
Propůjč nám ještě zítra
jedinej příslib jitra
a naše hříchy, Pane, smaž
A když nazítří zrána
naděje lichá, planá
odnáší kamarády na marách
odění do oceli
píšeme že jsme celí
a pomalu se rozpadáme v prach

"Poslyš, už se přece jen známe nějakou dobu," zamrkala blondýnka, "a já vím, že máš spoustu tajemství a tak, ale... vážně mi to nechceš říct?"
Zatvářil se rozpačitě. "To ti to takhle nestačí?"
*
"Poslyš, já vím, že pořád myslíš na ni," řekla tmavovláska, v očích těžko skrývaný smutek, "ale možná by ti pomohlo, kdyby ses... víc otevřel. Řekl mi třeba svoje..."
"Ne."
*
"Poslyš..." řekla zrzka, a bylo to přesně to poslyš, které tak dobře znal.
Zavrtěl hlavou.
"Tak dobře," kývla, a dál se neptala. "Myslím, že jména zas tak důležitá nejsou."
Usmál se.
Donna jediná mu z nich všech rozuměla.

Poté, co na veřejnost unikly informace o nedávném hromadném úroku Smrtijedů na miniserstvu kouzel, si mnozí kladou otázku, zda není čas začít panikařit. Nově zvolený ministr kozel Rufus Brousek (51) však čarodějnou komunitu uklidňuje. "Co se stalo, stalo se," zaznělo v úterý večer v jeho inauguračním proslovu. "Nyní je na očanech, aby dali najevo vůli a odhlodání nenechat se vlnou paniky strhnout, a na zátupcích ministerstva, aby si poradili s obalovanými Smrtijedy."
V rozporu s tímto prohlášením však ministrem najatí odporníci již předložili novelu bezpečnostního zákona, kterou by měl v úterý chválit zvláštní výbor.
Více na stranách 3 až 5.

Píše se rok 2040. Před sedmi lety se auta hromadně zvedla do vzduchu a vzduch je začal taky pohánět. Po třetí světový lidem vůbec došlo, že ničit si planetu, když ta záložní nebude ještě dvaašedesát let obyvatelná, není nejlepší nápad.
Taky průměrná délka života je vyšší. Prej jsem staromódní, když se taky neomlazuju, ale mě už nezměníte. Jedinej můj ústupek pokroku jsou ty nový počítače. Je to těžký, ale chci s tím umět. Musím.
Obzvlášť dneska to potřebuju.
*
"Mami?"
"Ale, nech ji, není s ní řeč."
"Cože?"
"Je první duben, zapomnělas? Celej den aktualizuje a počítá kachničky, jako každej rok."

Až na ten podivný zvuk bylo vše v pořádku. Skřetové útočili, lidé, elfové a trpaslíci se semkli k obraně...
"Orli!" vzkřikl Bilbo podle scénáře, "přilétají or..."
Nedořekl, protože ho doslova zasedlo cosi obrovského, kovového a díkybohu dutého.
Nastalo naprosté ticho. Legolasův digitální šíp zamrzl v letu. Gandalf němě zíral.
"Jsme tu správně?" zazvonila Maruška Týnská.
"Bohajeho, Maruš," vyvrátil Zikmund srdce vsloup, "rozhlídni se, připadá ti tohle jako Řím?"
"Ten pták nám normálně kecal!" rozohnil se starobylý zvon v předních řadách.
O pár mil dál proletěl Gwaihir s armádou orlů dírou v časoprostoru. Nazítří byli spatřeni, jak se opalují na Seychelách.

Probral se schoulený a nahý na mokrém jehličí. Bolest, zima, vyčerpání, přesně v tomhle pořadí. Zmrzlými kostmi prostupuje třas, víčka jsou pevně semknutá.
A potom vzpomínky. Na uplynulou noc: na to, jak ta troška bláznivé naděje, kterou měli, pohasla kvůli němu.
Schoulil se ještě víc.
Neslyšel měkký šustot tlapek.
Něco lehounkého na něj spadlo a celého ho přikrylo. K vlastnímu údivu se nepolekal, nebyl to nepříjemný pocit: plášť? Otevřel oči.
Nad ním se skláněla důvěrně známá postava, jiskřičky v očích, na tváři úšklebek. Tichý, štěkavý smích.
"Nemyslel sis, že bych tě tu nechal po úplňku jen tak ležet, že ne?"

První, naprosto uhrančiví Poutníci od Terdy. Nebojte se, že neznáte Skřivánka. Tohle vám pronikne do duše, ať přicházíte odkudkoliv.
Druhé, Stráž u mrtvého rytíře od Alasdaira MacColly. Protože jeho fandom mě fascinuje a tenhle kousek je tak neskutečný obraz, vizuální vichřice. A má pozitivní konec.
Třetí.. víte, kdybyste někdy hledali návod, Jak přečkat zimu, zeptejte se Amaranty.
Čtvrté, od myday, mě stejně jako tahle Holka z metra prostě odneslo beznadějně pryč. Protože takové potkávám taky. A všichni je potkáváme.
Páté patří Mivce a jednomu z nejúžasnějších příběhů, co jsem tu letos měla tu čest si přečíst. A drabbleti, které mě z něj vnitřně zasáhlo asi nejvíc. Protože v něm nejsou jenom dálky, ale taky touha po domově, kterou každý tulák zná. Protiklady.
Šestá je Rebelčina Tichá poklona. Protože to cítím úplně stejně.
Sedmé je o cestách. O těch, kterých jeden lituje, a o těch, kterých ne. Nedoceněná Cesta prokletých od Iantoucha.
Osmé je pro mě nejnádhernější zpracování Vyprané kočky. Protože jsem ani nevěřila, že to někdo takhle dokáže. A protože tyhle dálky jsou pro mě jedny z nejniternějších. Juliina Modrá vůně.
A konečně deváté je jedno, které mě naprosto okouzlilo. Protože je v něm taková láska, jakou člověk umí vyjádřit jen k něčemu, co je s ním srostlé až na kost. Gwendolína a Místo plné hvězd.

V záchvatu totální naivity jsem vymyslel, že bude dobrý rozloučit se se čtenářstvem.
Vlci na dopis zhnuseně otiskli tlapu.
Santer neodolal a kus papíru si utrh.
Sauron napsal "TRHNĚTE SI, DVEŘNÍK", což bylo jediný, co na dopise zůstalo, poněvadž Voldemort zasyčel, že nic nenapíše, a ježibaba se urazila, že neposíláme perník.
Otesánkovi jsme rozžvejkaný psaní doslova vyrvali ze chřtánu.
"Tak tohle fakt nikam nepošlem," zhodnotil jsem depresivně.
"Si to tak neberte. Stejně se zas vrátíme," ušklíb se Jim, kterej tam sice neměl co dělat, ale aspoň to od něj znělo přesvědčivě.
Sauron souhlasně praštil dveřma.
Někdy je stejně všechny miluju.

Takzvaná "Úniková židle" nad schodištěm naproti učebně 210 nezískala své jméno nadarmo: pozornosti badatelů unikala až do roku 2015, kdy ji v souvislosti s hrozbou teroristického útoku zaznamenal mudlovský student.
"Nikdo nevěděl, co se děje," vypověděl před aplikací paměťového kouzla. "Někomu přišel mail, někomu ne, učitelé nikde, a najednou vidím toho chlápka. Proletěl chodbou, přeskočil zábradlí, sednul na tu židli a zničehonic tam nebyl."
V kouzelnických kruzích tak přirozeně vyvstala otázka, zda údajný teroristický útok neměl magické podhoubí. Vyšetřovatelé ovšem mlčí a jediným známým pokusem o zopakování popisovaného kousku zůstává akce Alberta "sebevraha" Fouska, který je od jejího provedení nezvěstný.

Vesmírné ticho. Tma, sametová jako jarní noc. Hvězdy se mírně třpytí, TARDIS tiše tančí prostorem. Nic tu chvíli neruší. Mlhovinou zní ukolíbavka jak vánek ze vzdálených kopců.
HLAS 1: Spi, příteli, a neotvírej oči
Vesmír se sám teď chvíli bude točit
neměj strach, neboj, nic se neroztříští
a jestli snad, spraví to ráno příští.
HLAS 2: Spi, příteli, a dej ať sny tě těší
a vše, co nikdo jiný nevyřeší
přenech teď chvíli lidem světa dole.
Netrap se tím, co ráno bude bolet!
HLAS 1: Spi, příteli, a nemysli už na nic.
Čeká tě ještě tolik příštích stanic
tolik útěků, tolik chvilek štěstí
ať zpívají ti hvězdy na pelesti
o pravdě o sobě, s níž se tak bojíš žít.
O pravdě, která ti věčně bere klid!
Krásná je, strašná, všechno dohromady
o všech planetách co už nejsou tady
a o té, jejíž smrt je tvoje vina.
Na Gallifrey už nikdo nevzpomíná
jediné zrnko, co z ní zbylo, jsi ty
a smutek věčně za očima skrytý.
HLAS 2: Někdy je s pravdou strašně těžké jít dál.
Tak spi, příteli, a ne abys to vzdal.
Mlhovinou doznívají poslední tóny, trylek je stále tišší, až nakonec umlká docela. Doctor se ze spánku usmívá.

"Tak kde je?" zahučel Ori.
"Říkal, že přijde," odpapouškoval Glóin, za poslední hodinu pošesté.
"My víme!" zavyl Balin a přetáhl si přes uši kapuci.
"Zbývá mi poslední sousto," informoval všechny Bombur. "Jestli do minuty nepřijde, na žádnou cestu s ním nejdu."
Kili vyvrátil oči vsloup. "Vy děláte, jako byste Thorina neznali. Ten přijde pozdě, jen aby nám dokázal, že může."
"Promiňte," ozvalo se zpoza kamene, "sháním pár lidí do filmu, konkrétně sedm kusů vaší velikosti. Jednalo by se o bydlení v chaloupce s příjemnou dívkou, slušný honorář, jídlo zdarma..."
Když Thorin konečně dorazil, našel trpaslíků jen pět.
Tak čekali dál.