Moje články

Narazí na ně vlastně úplnou náhodou, v parku, kam chodí zabavit syna. Park se jmenuje Valle di Ledro. Stojí v něm zvláštní socha: dospělá lidská postava, dvě děti a jeden vak. Zvědavost jí nedá a začne si zjišťovat víc: o tom, že v Tridentsku dodnes seženete ovocné knedlíky pod názvem gnocchi boemi. Že kolem Ledrenského jezera najdete ulice jako via Nový Knín, via Milín nebo via Ptice. Ponoří se do městských kronik, se zmrzlinou namotivovanými potomky podnikne několik výprav. Objeví údolí Kocáby a jeho kouzlo. Příběh bobtná pod rukama.

A pak je prvního dubna, a sochy pořád nemluví.

Ona může.

Svět už se zase smrskl na pár svršků a trochu nádobí. Lezavý chlad se plíží rozstřílenými okny hostince, sláma nehřeje. Rinka se v příliš velkém kabátě choulí, jako by se chtěla propadnout dovnitř. I hory jsou zraněné jizvami zákopů a pevností: jen jezero je pořád stejné, z tyrkysového ledu přecházejí oči. Kousek od něj tři obvodové zdi a v sutinách hmoždíř po babičce. Tehdy poprvé vidí dědu plakat. 

Večerním hostincem voní čerstvá káva, Ernesto všechny zve a zase se směje. Trochu křivě. Giulio zavírá oči. Oblázek v kapse tíží a hřeje. 

Brzy přijde čas začít znova. Brzy. Jen se nadechnout.

Vánoční nebe pomrkává hvězdami, pod stovkami párů bot to bíle křupe. Na peróně je rušno. Anežka pevně obejme Rinku, oči upřené na něj. Giulio neuhne. Pokusí se zhluboka nadechnout.

"Prostě nebuď pitomec," loučil se s ním Tonda. A tak to udělá. Bleskově, než si to stačí rozmyslet, se zmrzlými rty dotkne její tváře a do překvapených prstů jí vtiskne umolousanou pomačkanou báseň. Svoji první.

"Já... taky pro tebe něco mám."

Dobytčí vůz neodvolatelně kodrcá ztichlou krajinou na jihozápad. Drží plačící Rinku a v dlani svírá hladký říční oblázek. Když ho přitiskne k uchu, slyší vzdálené kostelní zvony a šumění peřejí.

Nepamatuje si už, jak ji sem přinesli poprvé. Ve vzpomínkách na horečnaté blouznění vyplouvají jen doteky a mlhavé útržky písní a pohádek. Anežčin obnošený kabát, teď už její, visí přehozený přes vyřezávané opěradlo židle. Vzpomene si, jak pro ni František pracoval týden s nožíkem a dlátkem, jen aby měla na sesli kytičky, a obličej se jí zkřiví. V rohu leží sbalený kožený vak, ve kterém si přivezli svůj svět, jenže ten její se do něj nevejde. Je ve věnečku od Anežky, v Roniných lívancích, ve Františkově objetí. Rinka má dva dědečky, šest andělů strážných a jeden domov. Nechce ho opustit.

Poslední síly léta se napřely do strání. Horký vítr kýve korunami stromů a Giuliovy dlaně kvetou zářícími hvozdíky, krvavým jetelem i něžnou chrpou. Zpátky v chalupě uloží kytici na Anežčino místo u stolu, svázanou stéblem trávy. Čeká.

Pozná její kroky. Strach doutná a roste k nesnesení.

"To... tu nechal Tonda," vypadne nakonec ze sevřeného hrdla. Obrátí se a uteče, nechce vidět zmatek ani zklamání v zelených očích. Tak rád by jí ty květiny zapletl do vlasů, aby zahrály všemi barvami. Jenže to nejde. Svět se mění a oni s ním. Ve vzduchu visí vznik Československa, úlevné konce a hořké začátky.

Opuštěná žížala se bez povšimnutí houpe v ledové tůňce. Zčeřená hladina Giuliovi tajně zrcadlí rozvlněný Anežčin odraz: pramínek slámových vlasů, co nikdy neudrží cop ani ucho. Plandavá halenka a věčně urousaná sukně. Lýtka bílá studeným květovaným ránem. Giulio má knedlík v krku, cítí, jak ho propalují její jiskřící oči, ale otočit se neodváží. Tolik by chtěl, aby ryba zabrala. Aby mohl stříbřitě pruhované tělo obloukem vyhodit na břeh, ve zlomku vteřiny zlomit vaz. Aby jí mohl předvést, co se pro ni naučil.

Pstruh zůstává v úkrytu. Giulio mlčí. Anežka taky.

Rozpaky, kdysi rozpuštěné jak vosk, se tiše plíží mezi kořeny.

Pro Roňu je Příbram navždycky městem mrtvých. Její dýmající, šedohnědé haldy ční ze zeleného brdského údolí jako vřed, jako miliony a miliony uhynulých živočichů dávného moře. Na haldách pospávají špinavé vyhublé děti, ulice křižují duchové z lazaretu. Roňa zavírá oči a nechává se vést lidskou řekou. Když je znovu otevře, je před ní jiný svět: jediný ostrůvek života uprostřed nicoty, Svatá hora, pestrobarevný květ bující radostí ze shledání. Ernesto a Elena si padnou do náruče s prošedivělou stařenkou s veselýma očima. A pak se všichni společně modlí, ruce sepjaté, modlí se s vlhkýma očima,  každý jinak, a přece všichni stejně.

Stařičké houpací křeslo tiše povrzává. Kamna hřejí a za okny je bílo: František kolébá na klíně Rinku, zavrtanou až po uši. Tam dole, na soutoku pod Krcálem, vypráví šeptem, stojí na potoce žejdlík mlíka. Nepozorná vodnička přilévá a přilévá a mlíko dávno přeteklo, rozlilo se po řece, zdvihlo se v drobounkých krůpějích a proplížilo se do všech koutů. Přineslo s sebou rez listoví, hluboké ticho rán, krystalky ve vráskách kmenů i první ledové kresbičky na oknech. Františkovi je poslední dobou trochu slabo, odnést holčičku do postele si netroufá, a tak houpe, houpe, dokud mlha nevyplní celý svět. Nakonec usnou oba.

Okovy promrzlé země pukají prvními sněženkami.  Sedí na mostě, klátí nohama do tklivého rytmu písničky, kterou si Giulio tiše píská, a pozorují plující kry. Svět se pomalu probouzí. Za měsíc za dva se přiženou pstruzi, slepice začnou nést, stromy obsype záplava květů slibujících úrodu. Anežce se svírá žaludek. Myšlenky sklesle klouzají od nekonečných front na plesnivý chleba k hnijícím zemákům a zavřené škole. 

"Zkus něco veselejšího," zamračí se na chlapce, který udiveně ztichne.

Netečná Kocába se žene mohutným proudem dál, stříbrné peřeje víří kal. Špičky děravých bot se skoro dotýkají hladiny. Bude milosrdná, letos se nevyleje.

Počká si deset let.

Matně šedožlutý paprsek ohlašující sklizeň nečekaně prudce prorazí hradbu mračen. Na pole se trousí procesí ze všech stran, nenechá se odradit lezavým říjnovým ránem ani větrem svištícím v uších; brodí se blátivými strouhami, nekonečně pomalu plní koše vyoranými chcípáčky, jak je nazval František, zachraňují, co se zachránit dá. Elena mezi všechny roznáší kukuřičnou kaši a Jančinu horkou meduňku. 

Zpátky domů se plouží večerním šerem. Roňa vyčerpaně přemítá nad posledním kázáním: příběh o Marii a Martě nikdy pořádně nepochopila. Pak zabloudí očima na dvorek, kde drobná kudrnatá holčička, živá, zdravá a šťastná, prohání hejno kuřic. 

Usměje se. Ráno jí upeče lívance.

Promáčený papír je cítit hlínou zákopů, děsem a střelným prachem, písmo sotva čitelné. Přesto jej louská znovu a znovu, uprostřed noci po něm tápe rozespalými prsty a ujišťuje se, že je pořád pod polštářem. To psaní je kotva, tenounká stříbrná nit vinoucí se stovky a stovky kilometrů na východ, kde svítí jiné slunce a jiné hvězdy. Je vzpomínkou a ujištěním, nevyslovenou nadějí a vším, o čem nemůže Giuliovi říct, protože on nic takového nemá. Část se zpáteční adresou je protržená a nečitelná, ale i kdyby na něm nešlo přečíst zhola nic, jí stačí Nejmilejší Anežko a milující táta. Úplně.

Tiché hřmění za oknem zní jako fanfáry. Sedí u stolu sami, v souznění, jaké vyvolá jen dobře odvedená práce. Z vyspraveného kurníku se nic neozývá: kuřata a děcka dávno spí. Popíjejí Jančin loňský rakytník a Ernestovými myšlenkami se line vůně kávových zrn roztloukaných ve starém litinovém hmoždíři. Jak často Sofie láteřila, když mu ten těžký krám podávala z police! Jako by to byly stovky let, co u nich naposled byli sousedi vypít si svůj hrnek. Teď už není nic: sousedi roztroušení bůhvíkde, na hmoždíř se práší na polici. Sofie leží za kostelem.

František naznačí přípitek a Ernesto gesto mlčky opětuje.

Nedomrlé zárodky zemáků na polích se topí v blátivých strouhách. Hřmění a svist větru je věrně provázejí, když poprvé vyjdou společně do kostela poděkovat, a i teď, když se choulí za starým kurníkem v nejzazším koutku zahrady, má obloha barvu ocele.

"Tatínek chtěl ten kurník opravit," zamumlá tiše Anežka. "Než ho odveleli, pořád o tom mluvil..."

Giulio mlčí. O tátovi nemá nikdo z nich zprávy skoro rok. Rinka už možná ani neví, kdo to byl.

Za plotem na ně rozpačitě mává Tonda Vozábal. Provinile mrkne na cizince, a než zas uteče, vrazí Anežce do rukou košík se šesti pípajícími kuřátky.

Lípa, bez, zeměžluč a heřmánek. Studené obklady, pro které Giulio s Anežkou neúnavně běhají k pumpě a zase zpátky. Silný vývar ze slepičích kostí, co odhodlaný František vyhandloval u Dědičů za Ernestův elegantní zánovní klobouk. Čisté lůžko, čistá přikrývka, čistý vzduch vonící ozónem a ranní rosou. Ticho a klid a modlitby. A čas, moře času. Ernesto nanosí vodu a Elena s Jankou perou a perou. Roňa pozametá dvorek, vypleje záhonky, připraví oběd. Rinka pluje po hranici vědomí, do krajiny horečnatých snů pronikají Františkovy pohádky. Mlčenlivá souhra pomalu roztáčí soukolí blízkosti.

Tiché zůstaňte visí ve vzduchu, nikdo ho nevysloví. Není potřeba.

Elena se modlí. Modlí se, když Ernesto přenáší bezvládnou Rinku z hostince do chalupy a František nad nimi drží ochrannou plachtu. Když sedí u lůžka, které jí připravila Anežka. Když pomáhá Roně sklidit ze stolu a když zahlédne Giuliovy chvatně stírané slzy nad krajícem chleba. Modlí se beze slov, modlí se, jako se modlila naposledy doma, ve stínu hor zrcadlících se na tyrkysové jezerní hladině. Místní krajina je jiná, zaoblenější, neznámá. Ale Duch je všude, o tom nepochybuje, teď už ne. Elena se modlí.

A Bůh, ten neúnavný čtenář lidských duší, odpovídá v šepotu větru a šumění deště za oknem.

Hvězdy tiše problikávají mezi letícími mračny. Blížící se noc je cítit příslibem vody. Zvolna sílící vítr přináší všechny vůně, které tak dlouho ležely pohřbené prachem: mateřídoušku, bez, omamný med pampelišek. Roňa je hltá jako vyprahlá. Dýchá zhluboka, čerpá klid z doteku pomalu chladnoucí země. Jako pohlazení, jako obklad na znovu otevřenou ránu. Zvolna se zvedne, trochu se zdráhá, šumící traviny ji nechtějí pustit z objetí. Zbývá napravit ránu, kterou způsobila sama. 

Zpátky doma mlčky dlouze obejme dceru a pohladí očima strýce.

Vyruší je až tiché, nesmělé zaklepání a zaskřípění pantů. Ve dveřích stojí Giuliova máma, v rukou bochník chleba.

Prší.

Večerním vzduchem voní špetka útěchy v moři beznaděje.

"Holčičko," František ji obejme tichým hlasem. A vypráví. O dědečkovi, co umřel tehdy na Marii. O babičce, jak jí jeho smrt sebrala zbytek sil. O mámě, která zůstala sama na světě. O protivném naškrobeném oficírovi, co přijel o týden později, než měl, a přesto na ně hleděl svrchu, když jim předával lejstro s pověřením k poručnictví. O dlouhých dnech bez naděje, kdy maminku marně hledal po kopcích. 

Nakonec se smutně usměje.

"Ona se nezlobí, žes vzala chleba, víš. Zlobí se, žes vzala věci do svých rukou a rozhodlas za nás za všechny."

Šero ztěžklo vinou a ponížením. Anežku ani nenapadne zapírat. Nečeká dlaň, která vystřelí proti její tváři, než to kterákoli z nich stihne zastavit. Máminu něžnou, upracovanou dlaň, co nikdy neuhodila. Roňa je bledá jak vápno na stěnách. Obrazy se před očima míhají v závratném tempu.

“Chtěla jsem jen pomoct,” pípne Anežka. “Rinka umře, když nic neuděláme, vím to! A oni… oni mají hlad, vždyť oni jedí skoro jenom trávu, mami!”

“A my budeme nejspíš brzy taky,” zašeptá Roňa. Tiché klapnutí dveří bolí víc než políček.

František mlčky přihlíží. Pomoz mi, čte v Anežčiných uslzených očích. Prosím. Pohladí ji po rameni.

Otevřeným oknem se plíží ospalé zdání podvečerního vánku. Roňa vyčerpaně usedne ke stolu. K obvyklým povinnostem vystála dnes ráno hodinovou frontu na chleba, a když se na ni dostalo, chtělo se jí plakat. Bochník byl o dobrou polovinu menší než obvykle. Nechce myslet na to, co bude, jestli to takhle půjde dál. Na okamžik jí hlavou probleskne vzpomínka na tichý hrob, na osamělé dny bloudění v kopcích, na vlčí vytí. Roňa ví, co je to hlad. Složí hlavu do dlaní, ale pak se odhodlaně zvedne. Večeře nepočká. Ještě napůl ve vzpomínkách sáhne do spíže pro chleba - a nahmatá jen prázdno.

Anežka vysíleně brázdí spálené stráně. Heřmánek. Heřmánek je půl zdraví, říkává teta Janka. Hlavou jí běží vzpomínka na poslední návštěvu, na Giuliův vyděšený obličej, na jeho mámu svírající v náručí vyhublé tříleté tělíčko smýkané horečkou. Na Rinčiny oči, skelné a nevidomé. Takhle to přece nemůže skončit! Malí a nevinní mají žít šťastně až navěky. A ona pro ni nemůže najít ani ten zatracený heřmánek.

Když s hrstičkou pomačkaných bylin a klesajícím sluncem v patách doběhne do hostince, Giuliova máma právě do misek nabírá spařený jetel, sedmikrásky a vodu s trochou kukuřičné mouky. V Anežce se všechno sevře. Už je rozhodnutá.

Veronika bloudí. Nedokáže říct, kolikrát už přespala ve spálené trávě. Kdy našla poslední studánku. Kdy naposled byl svět ještě v pořádku. Na vnitřní straně víček vypálené obrazy: táta letící stovky metrů dolů do žhnoucího pekla. Mámina překrásná klidná tvář, vedle níž procitla. Ztuhlé ledové čelo, kterého se naposledy dotkla uslzenými rty.

Schoulená na tlejícím jehličí zavírá oči až k bolesti, ale není před nimi kam utéct. Vlčí vytí je nejskutečnější věcí široko daleko.

Není při sobě, když ji strýc František najde a se zoufalou úlevou naloží na žebřiňák. Nebude při sobě ještě dlouho. A už nikdy nebude Veronika. Jen Roňa.

Klapot kopyt zaniká v předsmrtné křeči žebřiňáku. František potisící lituje, že mu hrdost nedovolila vypůjčit si od sousedů taky novější povoz. Znaveně klopýtající kůň funí jak lokomotiva a lije z něj pot. Dávno sesedl a vede herku za uzdu. Aby tak po cestě pošla, to by mu starý Dědič neodpustil. 

Když mu po dvou dnech cesty sestra v příbramském sirotčinci řekla, že Veroniku nepřijali, a v švagrovic domku našel mrtvé ticho, nezbývalo než doufat, že se k nim vydala sama. Holčina bláznivá, sama takový lán cesty! Znovu zatahá za uzdu, ale valach je neoblomný. Aby ses neuhnal, potvoro, zakleje bezmocně.

Plácek za hostincem nabízí stín prchavého stínu. Jaro je suché jak troud. Nepatrné padáčky pampeliškového chmýří statečně povlávají nehybným vzduchem, udržované pravidelným foukáním, než jim oběma nalétají do nosu. Rinka se mezi vysíleným kašláním vítězně řehtá. 

Anežka má dva starší bratry. Rinka je pro ni zjevením. Okouzleně sleduje lesklé kučery a dva obří vesmíry temnějících očí v rozesmáté drobné tváři. Sestřička, jakou nikdy neměla.

Giuliův děda přináší vodu, s legrační úklonou smeká. Anežka se skoro začervená. Hřeje ji slunce vzdálené stovky kilometrů na jihozápad.

Až v noci pod hvězdami ji zamrazí myšlenka, že se ty dva vesmíry leskly trochu moc.

Podvečerní slunce žhne a rozpouští rozpaky v kapkách potu. Ticho se táhne jak med: je v něm slyšet kolotající Kocába i šustění trávy na stráních, odkud mají město jak na dlani. Anežka nikdy dlouho mlčet nevydrží.

„Já to viděla, víš,“ vyhrkne. „Včera, ten plivanec. S Tondou jsem si to vyřídila, abys věděl. Řekla jsem mu, ať si do pekel táhne sám."

Znejistělý Giulio zachytí jen tón, divoký proud přeskakující rozčilením. 

„Netrap se kvůli němu,“ drcne do něj Anežka. "Trouba je to. A přitom byl vždycky prima," dodá posmutněle.

Pak se usměje. Hezky. 

Stíny pomalu stoupají údolím, ale na ně nedosáhnou.

Děda s nekonečnou trpělivostí splétá Rince stý prstýnek ze slámy. Pokaždé vydrží pár vteřin, než ho rozžmoulá v dlani a začne znovu žadonit. Giulio poklimbává, udolaný zpola hlady, zpola horkým odpolednem, a v mezičase pozoruje smítka slaměného prachu tančící v pruzích světla. Máma se venku shání po jídle. Chodíval s ní, ale po včerejšku ho tu nechala. Giulio polkne. Stopa sliny na košili pálí jako cejch.

Škvírou v okně pronikne oslňující paprsek a polechtá ho ve tváři. Rozmrká slepotu.

"Pst," sykne rozmazaná dívčí tvář.

Ale... on ji přece poznává?

Nejistě se ohlédne na dědu, ale ten šibalsky mrkne.

Jen běž.

Vlak ztěžka supí a kodrcá krajinou. Polední slunce rozežhnulo koleje i pražce, kolem se míhají zasněžené štíty, ale v dobytčím vagonu panuje šero, horko, vydýchaný vzduch a příšerný zápach. Choulí se k sobě, nemluví. Rinka pofňukává a máma ji obejme. Giulio k sobě tiskne patnáctikilový vak, do kterého se smrskl jejich svět. Nikdo netuší, jak dlouho pojedou. Zastavují, jen aby pustili vlaky plné cizích lidí mířící opačným směrem. Domů. Do údolí, kde se naproti sobě v kopcích zakopávají dvě armády a čas si krátí rabováním vylidněných vsí. Opuštěné okenice otevřených domů tiše skřípějí ve větru a jejich písničku nikdo neslyší.

Všechny cesty vedou do Říma, smával se děda, když si ho nadhazoval na klíně. Giuliovi teď připadá, že všechny cesty vedou do Rivy. Tolik lidí pohromadě ještě nikdy neviděl. Jeden jak druhý klopýtají po prašné cestě a shora určitě připomínají obří štrúdl vinoucí se krajinou, z jehož puklin náhodně vykukují klobouky, kabáty, kožené vaky, děti na ramenou. Vyráželi za tmy, narychlo. Snad na týden, nanejvýš na tři, říkali. Než se fronta přežene. Ticho tíží k nesnesení, když mlčí tři tisíce lidí najednou. Mlčí i máma. Není co říct.

Když se před ním konečně rozprostře jezero Garda, připadá mu jako moře.

Roňa se opírá o zeď chalupy a sleduje, jak na obrysy brdských kopců padá podvečerní ticho. Nedovolí si odpočinek často, v hospodářství je věčně práce jak na kostele, ale dnes udělá výjimku. Myslí na Anežku, že už by měla přijít domů. Ví, že ji neposlechla: pro její dceru je svět jedno velké lákavé dobrodružství. Roňa si nevybavuje, jestli kdy byla taky taková. Možná kdysi, kdoví. Dneska už má jen strach. Uhnízdil se v ní přesně před třiadvaceti lety a nikdy neodešel. Zavře oči. Je 31. květen a spolu s tatínkem padá do hlubin i její dětství, tak jako každý rok.

Jako by vesmír poodhrnul oponu, na zlomek okamžiku v těch očích zahlédne záblesk všeho. Svět rozervaný mocenskými ambicemi, obrovské jeviště plné bezvýznamných mravenečků. Neviditelnou ruku, která jedním nepatrným pohybem přetáhne tisíce mravenečků sem a tisíce onam a tolika z nich přitom zpřetrhá nitky. Zářivou modř vody, závratnou výšku horských štítů i tisíce kroků klopýtajících po kamení. Poslední pohlazení po hebké srsti, smrad a špínu přeplněného dobytčího vagonu. Spalující žízeň. Nejistotu, strach a neudolatelnou dětskou zvědavost.

Anežka leknutím ucouvne, zakopne a dá se na úprk.

Nejbezvýznamnější mraveneček Giulio se s nosem na špinavém skle dívá, dokud mu nezmizí na rohu ulice.

Anežka plivne na zaprášené sklo a drobnými prsty se pouští do díla. Rychlým pohledem se ujistí, že ji nikdo nesleduje, a za tichého povrzávání rozmaže slinou malé kruhové okénko.

Nechoď tam, varovala ji maminka. Nic o nich nevíme, a povídá se všelicos. 

Anežka nechápe, proč je máma pořád tak úzkostlivá. V obchodě zaslechla ty nejpodivnější zvěsti a potřebuje si je ověřit.

Teď ale neví, co vlastně vidí. Sál hostince, obvykle vycíděný a plný stolů, ze všeho nejspíš připomíná koňskou stáj. Podél stěn všude sláma, spousta věcí a rozmazaných pohyblivých stínů. 

A tmavé oči, které se zničehonic vynoří přímo před ní.

Panter nejistě drží vysílačku.
"Mandarínku?" snaží se najít nejpříčetnější osobu na palubě. "Toničko?"
"Ticho, spí," zachrchlá vysílačka nerudně.
"Co to má být?!" probleskne mezi chrčením pohoršený hlas Nezapomenutelného, Aloise.
"Přistáváme," zazní odněkud velmi tiše a velmi suše. "Konečná, vystupovat."
"To je sabotáž!" zavřeští dědek.
"To si pište," potvrdí pilot, "vy i ta vaše blbá myš mi můžete vlézt na záda."
"Kopretinka je veverka, ty hnusnej..."
Vzducholoď je tu.
Pilot vybíhá ven, nevěnuje nám jediný pohled a tempem splašeného labradora se řítí pšenicí za obzor.
Vyměníme si s Panterem nevěřícný pohled. Nitrace spokojeně žvejkne.
Drbátko s vítězným zavrčením vzlétne do vzduchu.

To je paráda, žes stihla uvařit, ale oni to stejně zase nejedí. To byl fajn den, ale mohla ses jim víc věnovat. To bylo super, jak ses domluvila, ale ta tvoje angličtina je vážně hrozná. To je bezva, žes to štěně naučila beze strachu přejít lavičku, ale na lávku se stejně pořád bojí. To jsi ráda, že jste se dokázali nepohádat, ale nejspíš tě zase nepochopil. To zíráš, večer bez hysteráku! Ale ten pokoj jste zapomněli uklidit...
Nekonečná Velká čínská zeď složená ze všech těch malinkatých ale, za kterou se rozprostírá celý širý svět. Kéž bys ji jednou zvládla přeletět.

Stane se, že spadnete do moře, nepřipravení a bez návodu na přežití. A tak se plácáte ve vodě, chvílemi se topíte, občas se chytíte záchranného kruhu, co vám někdo hodí. Ale zůstáváte v moři. Jinak to přece nejde.
A stane se, že vás vlny zničehonic vyvrhnou na mělčinu. Stojíte na místě a připadáte si ztracení. Jste vyčerpaní, neschopní, k ničemu a ujel vám vlak.
A vůbec vám nedochází, že teď máte jedinečnou příležitost rozhlédnout se kolem sebe a rozhodnout se, jestli se nenaučit plavat. Nebo se třeba přestat honit za přeludem a odejít po svých, po souši, jinam. Do neznáma.

"Zahajuji 892. schůzi intergalaktické brigády Megarychlých pozitronů," zařval strašným hlasem plukovník Du-shin alias X21B02 a otočil se na svého pobočníka. "Modrá letko, podej hlášení."
Yar-kha se postavil do pozoru a vypjal hruď.
"Nepřátelská flotila nečestných a nesportovních plantážníků z planety Sti-nadhla zlikvidována, pane! Seržant Rovnoběžka lehce raněn, praporčík Hoyindra indisponován po konzumaci třešní a H2O! Major Redhat si rozsvítil políčko v Modrém životě za statečnost, když kapitánu Mazh-nakovi uloupil neutronového ježka v laserové kupoli!"
"Výborně, majore! Předstupte, uděluji vám Gagarinův titanový řád za..."
Plukovník ztichl. Okolním vesmírem se šířily známé vibrace. Nezaváhal ani milisekundu.
"Bratrstvo mňoukající protézy! Hrrr na ně!"

Toho večera byla Putim vylidněná. Přes veškerou snahu najít kohokoli, kdo by nám schválil přenocování, jsem nakonec zakotvila cyklovozík na kopečku za hřbitovní zdí, kde nás před nevítanými pohledy ochrání dokonalá tma. Vařím, začíná pršet. Stavím tarp. Furt to ulítává, starší dítě se tomu směje a mladší opakovaně zdrhá. Vyspali se ve vozíku, hadi.
Po jedenácté konečně vysíleně padám do mokré trávy, nohy komplet ven z tarpu.
Ve dvanáct se zničehonic rozzáří reflektor z fary a efektně nás nasvítí. Tolik k utajení.
Probouzím se mokrá, rozlámaná, nevyspalá, omotaná dětmi, lidi divně koukaj.
Ale krutibrko, tuhle jedinou noc nás nic nepoštípalo!

Andromeda ho přijala vlažně, a nic na tom nezměnily ani následující návštěvy. Otevřela mu, mechanicky nabídla čaj. Nechala ho zvednout Teddyho z kolébky. Zdráhavě mu dovolila vzít ho na chvíli ven. Téměř nemluvila.
Chvílemi se bezděčně vracel k její nepopiratelné podobě se sestrou, k tomu, že je přece Blacková. Uvědomoval si nespravedlnost svých myšlenek, ale nedokázal si pomoct. Možná ho za maskou rezervovanosti v hloubi duše nenávidí, jen proto, že je.
Dokud nezachytil, jak se jí třese ruka, kterou otírá prach z fotografií na zdech. Dokud neuviděl prázdno v jejích očích. Dokud nepochopil, že je na tom stejně jako on.

Panter vytahuje cosi tak bizarního, že to překvapí i mě.
"Co to, u Kopretinky, je," ptám se tak obezřetně, až zapomenu na otazník.
"To," zašeptá dramaticky, "je drbátko na záda."
"No, a co s tím sakra...?"
Ušklíbne se. "Není to ledajaké drbátko, Šmoulinko. Je to drbátko ze skladů CIA. Jistěže vypadá jako drbátko, ale je to dron. Dron, který nám tu zatracenou veverku donese zcela bez námahy, zatímco si tady umeleme prémiovou bio mouku z místních lánů. Prostě jen zmáčknu tohle tlačítko, a..."
Jaksi se nic, ale vůbec nic nestane.
"No, a nebo se tím můžeme třeba podrbat," dodá schlíple.

Za starých časů stalo se, že šlo vejce na vandr. Naštěstí to nebylo Harknessovo vejce, to by byla úplně jiná pohádka. Harkness o galaxii dál nahání s pomlázkou každou vesmírnou slizku a škrábe se, neptejte se kde, protože téma. Ale zpět k vejci: Dlouho a beznadějně bloudilo lesem, až narazilo na mýtinku a na ní cosi, co považovalo za kurník. Nebylo to právě bystrozraké vejce. Což je škoda. Ale aspoň to mělo rychle za sebou. Santer po něm okamžitě vystřelil, Voldemort ho proklel a Vlk zkušeně aportoval přímo Ježibabě, která ho hodila do další várky těsta. A bylo po vejcích.