Kdyby
Podzimní vítr lehce překoná všechny tři vrstvy oblečení. Pravděpodobně by jich překonal i deset, a to včetně skafandru, pomyslí si hořce při dalším poryvu.
"Ještě dvě minuty a bude tu místo mě ledová socha," postěžuje si nahlas kluk vedle.
Usměje se.
"Ještě, že ledové sochy nemají zakázán vstup do autobusu..." odtuší.
"Ale já bych pak určitě přimrzl k sedačce a stal by se ze mě takový bludný Holanďan."
"V Brně," zapochybovala.
"V autobuse," přisvědčil.
Dalších šest minut strávili v příjemné konverzaci.
Pak autobus přijel.
Snad kdyby měl ještě pár minut zpoždění, mohlo to něco znamenat.
Takhle zůstalo jenom rychlé rozloučení.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
to je život
to je život
Ale třeba se ještě někdy
Ale třeba se ještě někdy potkali! *nevyléčitelný optimista*
Možná jo:) to je na tom totiž
Možná jo:) to je na tom totiž to kouzelné, že nikdo neví.
A teď bude jako bludný
A teď bude jako bludný Holanďan brázdit ulicemi Brna a doufat, že ji zase potká.
Člověka, který je ochotný si
Člověka, který je ochotný si povídat o zmrzlých brněnských Holanďanech, zásadně nepouštět! Pobavilo.
Takový první a poslední
Takový první a poslední kontakt, řekl bych... Moc pěkně napsané, takové skoro mihotavé, perfektní momentka!