Orkán a orání

Surta vikinská zarputilost ani v nejmenším nepobavila. V očích mu zaplál strašlivý hněv a nad bojiště vyrazila s razancí nejmocnější vichřice další slova.
„Zabedněnci usoplení!“ vztekal se a krom páry z něj tryskaly i ideje, „jen co padnete, seberu a přetavím vaše meče na pluhy, těmi pluhy přeryji vaši zemi a tam, kde mohl by růst chmel, porostou jen kopřivy!“
Nikdo ho neposlouchal, všude nadále řinčel kov o kov, řvaly nestvůry a válečný ryk berserků přebíjel skřeky umírajících. Obra ten nezájem vyloženě otrávil a zápal kreativního ponižování pohasl.
„Ach jo, víte co? Nasrat. Prostě to tu všechno spálím a hotovo.“