44. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

„Aúú,“ zařval Doktor resignovaně, jakmile do něj vrazila další starobylá židle.

„Ale no tak,“ zavrčel, když ho kolem něj proletěly desítky listů papíru. „Strávil jsem hodiny tříděním!“

Jak se Tardis trochu uklidnila, Doktor přistál na nohou, ale pro jistotu se nepustil železného nosníku. Rozhlédl se po kontrolní místnosti od centrální konzole obklopené ozdobnou kovanou konstrukcí, jejíž jednu nohu právě objímal, po nejzazší roh se starobylým nábytkem. Teatráln
ě si povzdechl. Zabere mu věčnost všechno zase uspořádat; ne poprvé si pomyslel, že minimalistická kontrolní místnost jeho předchozích inkarnací měla své výhody.

„Ááá,“ vykřikl, když sebou Tardis náhle trhla.

Doktor se praštil do holeně, jak se obtočil kolem nosníku, za který najednou visel. Opatrně si přehmátl pro pohodlnější úchyt a podíval se pod sebe na centrální konzoli. Dosáhl na ní nohama, takže jestli Tardis bude stále zrychlovat tímto směrem, možná jí dostane pod kontrolu. Setřepal jednu botu a protáhnul si prsty. Dál se ale nedostal, protože Tardis znovu prudce zatočila a Doktora něco praštilo do čela.

„To už přestává všechno!“ rozčílil se, když viděl, jak mu u hlavy visí sluchátko od starobylého telefonu. Bylo celé poškrábané!
Doktor přehmátnul na svém nosníku a švihem k němu přitáhl i nohy. Trpělivě čekal a v okamžiku, kdy sebou Tardis znovu trhla, se odrazil a zvládnul se zachytit centrální konzole, která už nebyla pod ním ale vedle něj.

„Tááák,“ oddechl si, zatímco se snažil uvolnit nějakou ze svých končetin. Nakonec se k ovládacímu panelu dostal svou bosou nohou a rychle stisknul sérii tlačítek. Nakonec postrčil páčku. Tardis zavrčela a rozblikala se řada světel. Pak najednou zpomalila a Doktor ucítil podlahu tam, kde skutečně měla být.
Výměnou za správně směrovanou gravitaci sebou ale Tardis začala mnohem více třást a škubat. Avšak s tím už si Doktor věděl rady. S obratností profesionála se trhaně přesouval z jedné strany konzole na druhou, tahal za páky, sbíral se země, mačkal tlačítka a postupně svou loď uklidňoval.

Když měl Tardis pod kontrolou, sesunul se Doktor na zem a unaveně se opřel o jeden z železných nosníků. Konečně měl chvíli na přemýšlení. Tahle epizoda, kromě toho, že by byla neobyčejně trapná, kdyby jí byl někdo další přítomen, byla docela neobvyklá. Už mnohokrát zažil, že Tardis se nechovala jako správná dáma, ale že by neměla ani tu slušnost takhle se chovat v soukromí časového víru? Doktor vytáhl z kapsy zrcátko a, aniž by vstal, se podíval na časovač. Od předchozí podobně trapné epizody v odpadní sauně ho Tardis přesunula sotva pár dnů do budoucnosti a pak s ním házela sem a tam v reálném prostoru, pouhých pár desítek až pár stovek metrů nad povrchem Cerilie. Doktor si byl poměrně jistý, že i sesekla vrcholek odpadní hory v jednom z cerilijských sekáčů. Spořádaná loď by měla mít alespoň dostatek slušnosti s ním házet, když byla dematerializovaná!

Co mu to ten mnohobarevný kašpar způsobil? Doktor odhadoval, že se do Tardis dostal nějaký virus; a to pěkně sofistikovaný. Bylo možné, že předtím podobně ovládal Tardis jeho mladšího já? Pokud ano, proč přednášel v té hrůzné atmosféře, místo aby se staral o svou loď? Pokud ne, byl tak hloupý, že přehlédl nákazu své společnice, nebo tak hloupý, že jí ignoroval? Doktor si povzdechl. Ať už to bylo jakkoli, bylo nepravděpodobné, že by přistál teď a tady náhodou.

S povzdechem se zvedl a aktivoval obrazovku. Venku to vypadalo jako všude jinde na Cerilii - kam oko dohlédlo se rozprostírala špína; v dálce v jednom směru rozeznal sekáčové hory odpadu a ve druhé rozeklané střechy polorozpadlých budov prosperujícího města z odpadu. Doktor si povzdechl ještě více a zašel si do šatny pro pořádné boty. Měl ale nepříjemný pocit, že i ty nejlepší boty, které měl, neodolají cerilijské obdobě přírody dlouho. Jak procházel kontrolní místností, povzdechl si do třetice a nejteatrálněji: „Škoda, že jsem se nezměnil v Ceriliana; tomu by se tu líbilo.“

Otevřel dveře a rozhodně vyšel ven. Ihned ale zavrávoral, když se mu jedna noha propadla několik centimetrů do tmavé smradlavé hmoty. Doktor vědomě potlačil další povzdech, protože to už by bylo moc i na něj. Pomalu vytáhl svou nohu z blátivé díry a zavrávoral na druhou strnu, když ho lepkavé bahno náhle pustilo. Udělal několik opatrných kroků a rozhlédl se, jakmile byl oběma nohama na alespoň zdánlivě pevné zemi.

Doktor ztuhl uprostřed pohybu.

Pár set metrů od něho se vznášel mnohobarevný oblak kolem velmi známých tvarů. Jak se Doktor díval, vnořil se do oblaku nový beztvarý projektil, rozpadl se a jedovatě zelená barva se přidala do mixu. Zaskřehotání, které zaznělo z prostředka toho oblaku, by Doktorovi zmrazilo krev v žilách, kdyby ho tak nepřekvapilo. To musela být extra destilovaná koroze, aby poškodila Daleka. Ale i když to ten Dalek pocítil, sotva ho to zpomalilo. Doktor s pocitem déjà vu, že zase bude muset někoho zachraňovat, sledoval, jak se Daleci jistě, i když pomaleji než obvykle, hýbou k elektromagnetickým bateriím cerilijské armády. Doktor strčil ruce do kapes a jak se prohrabával hlouběji a hlouběji, rozmýšlel si plán. Jestli je Ceriliané dokázali poranit, museli se alespoň částečně dostat skrze Dalečí brnění; toho by mohl využit. Stejně tak by mohl využít toho, že se pohybovali podezřele pomalu; ať už je Ceriliané ostřelovali čímkoli (a Doktor si byl poměrně jistý, že sami nevěděli, co všechno ve svých odpadem napakovaných granátech měli), Daleky to zpomalilo.

Najednou se z opačné strany ozvala hlasitá dutá rána. Doktor se otočil, jednu ruku po loket v náprsní kapse a druhou skoro po rameno v kapse u kalhot, a nevěřícně sledoval, jak se z oblaku prachu pomalu vynořili stříbrné postavy.

Kyberlidi přistáli na Cerilii.

A zrovna uprostřed bitvy.

„To zní pravděpodobně,“ zavrčel Doktor, zatímco se snažil vyndat ruce z kapes. „Spíše to vypadá jako špatně promyšlený dějový zvrat!“

„Hmm,“ zamyslel se Doktor nahlas, „Imitace? Koba?“

Věděl, že Koba měl své vlastní plány a že se kolem pohybovali imitace Daleků a Kyberlidí. Ti Daleci vypadali velmi realisticky - a Doktor si nedovedl představit jinou sílu, která by tak snadno odolávala odpadnímu bombardování. A to bombardování rozhodně bylo skutečné. I na tuhle vzdálenost Doktor zachytil pachuť a smrad z těch překoncentrovaných oblaků. Takže tu nebyly pouze imitace Daleků a bylo pravděpodobné, že to platilo i pro Kyberlidi. Kdyby tak věděl, kde jsou a co dělají jeho další inkarnace. Bezmyšlenkovitě sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl skener. Zatímco sledoval Kyberlidi a po očku se díval i na Daleky, nastavil přístroj na správnou frekvenci. Pomalu jím točil kolem sebe, když najednou začal hlasitě pípat.

„Hmm,“ Doktor se podíval, co jeho ruce dělaly. „Aha.“

Zvedl hlavu a podíval se směrem k několika velkým nízkým halám. Několik jeho já zaparkovalo své Tardis někde tím směrem. To věci velmi komplikovalo. Musí zjistit, co má za lubem.

Doktor schoval skener a rozběhl se - alespoň se o to pokusil. Dopadl na ruce, které se o několik centimetrů potopily pod zem. Doktor se vyškrabal zpátky na nohy a, tentokrát opatrně, vytáhnul nohy z blátivé země. Udělal několik pomalých kroků. Bude skutečně nejlepší běžet - nedat téhle zemi tvořené vrstvami tlejících odpadků šanci, aby mu pohltila nohy do třetice. Doktor pomalu zrychlil z chůze do běhu. Vydal se k nejbližší hale, kde doufal, že potká svá další já. Pak se možná konečně dozví, co se děje.

Doktor se ohlédl na Daleky a Kyberlidi, kolem kterých se už také začal tvořit toxický oblak. Nevypadalo to pro Ceriliany dobře. Pak ale zpomalil z běhu do chůze a nakonec úplně zastavil. Skrze cerilijskou linii se prodírala postava v pozměněné uniformě odpadního generála (nebo byl jenom po extra mastném jídle?). Jak ho Doktor sledoval, prošel Koba mezi svými muži a rozhodným krokem se vydal doprostřed mezi Daleky a Kyberlidi.

Kobovi vojáci vypadali stejně zmateně jako Doktor. I na tuhle dálku bylo jasně vidět, jak se mezi sebou začali dohadovat. Zdálo se, že Koba všechny úplně ignoroval a šel vstříc svým nepřátelům jako by byl na přehlídce. Doktor se fascinovaně díval, jak cerilijská palba pomalu ustávala, zatímco Koba pořád stejně rázně pochodoval vstříc nejnebezpečnějším tvorům ve vesmíru. Doktor si přiložil divadelní kukátko, které podvědomě vyštrachal v kapse, k očím. Koba šel, jako by ani nevěděl, že kolem něj zuří bitva. Zahlédl i několik špatně mířených střel od Daleků a Kyberlidí, kterých si Koba vůbec nevšímal.

Najednou se Koba prudce zastavil.

Zůstal stát stejně daleko od svých lidí, Daleků i Kyberlidí. Pak zavrávoral a rozhlédl se. Náhle vypadal, jako by ani nevěděl, kde byl. Jakmile uviděl Daleky a Kyberlidi, objevil se mu v obličeji strach a rychle se otočil. Až pak si zřejmě uvědomil, že stál přesně mezi třemi bojujícími stranami. V tu chvíli Koba zavrávoral a málem se zhroutil.

Celá scéna byla na chvíli úplně nehybná.

Pouze toxická oblaka se pomalu zvedala. Odhalila Kobovým chováním stejně šokované Daleky a Kyberlidi. Doktor se usmál nad různobarevnými skvrnami svých nepřátel - obě kybernetické rasy si zakládaly na svém vzhledu více, než by logicky smýšlející počítač měl. Pak se ušklíbl nad myšlenkou, kolik procesorového času právě trávily vyhodnocováním Kobova nelogického chování.

„To jim nevydrží dlouho,“ povzdechl si Doktor, když jeho podvědomí zavrhlo další nesplnitelný plán, jak muže zachránit.

Nebyli to ale Daleci ani Kyberlidi, kdo se pohnul jako první. Koba se pomalu narovnal do své plné výšky a z tváře mu zmizel vyděšený výraz. Nahradila ho sebejistota, tak silná, až z toho výrazu Doktor zavrávoral. Divadelní kukátko raději uklidil zpátky do kapsy. Najednou zavrávoral znovu. Tentokrát mnohem více a pokusil se udělal krok, aby udržel rovnováhu. Místo toho se podruhé během několika minut zabořil rukama do země. Zatímco fascinovaně sledoval tu scénu, jeho boty se znovu pomalu propadali do lepkavé hmoty, která by kdekoli jinde byla označena za smrtelně nebezpečnou biologicko-chemickou zbraň, ale která na Cerilii suplovala luční zeminu. Jak se Doktor pomalu stavěl zpátky na nohy, byl připravený na další vlnu, která se otřela o jeho vědomí. Nebyl to Kobův výraz, ale telepatický vliv nějaké mocné mysli - nebo shluku myslí. Teď, když Doktor věděl, na co se soustředit, cítil, jak se něco v telepatickém prostoru obtáčí kolem Koby, jako by si to hrálo s loutkou. Doktor fascinovaně vnímal to telepatické tornádo, ze kterého sahala chapadla vědomí k jeho Tardis, k jedné z blízkých hal a do několika dalších, zdánlivě náhodných směrů.

„A to jsem si myslel, že deus ex machina jsem tady já,“ poznamenal Doktor suše. „Nevím, jak by se Aeschylus s Euripidem tvářili na scénu s několika.“

Tahle mysl byla stejně mocná nebo dokonce mocnější než bohové, které měl tendenci vyzývat ke hře v šach ve svém minulém životě; bohové Ragnaraku, Fenric, Weyland, Moloch, mnozí další. Bojoval s tolika Starými Bohy, že bylo těžké si je všechny vybavit. Samozřejmě tu byli i jiní podezřelí jako Strážci Času, Věční, Temperon, nebo třeba Časožravci.

„Možná bych se příště neměl plést pod nohy každému bohu, o kterém uslyším,“ zamumlal, zatímco se snažil zúžit výčet podezřelých.

Bohužel s každým vyřazeným jménem ho napadlo několik nových. Sice to nebylo překvapivé, ale život mu to neulehčilo. Navíc, jestli měl v tomhle prsty i ten otazníkový trouba, mohli to být všichni najednou - nekonečná božská trpělivost při setkání s některýma jeho já musela velmi brzo narazit.

„..a tak opakuji,“ Doktora najednou vytrhla ze zamyšlení kombinace telepatického a skutečného hlasu, „nejste tu vítáni! Vraťte se odkud jste přišli! Běžte a rozšiřte, že Cerilie je chráněná!“

Doktor se pod náporem těch slov jenom zkušeně mentálně zavlnil, ale skrz kukátko viděl, že Kyberlidi se skutečně pomalu otočili a kulhavě se vydali ke své lodi. Doktor se usmál - počítače byly vždycky dobré v poslouchání příkazů. U Daleků to ale kýžený efekt nemělo. Doktor si povzdechl - i tohle se dalo čekat. Jedna jediná emoce sdílená celou rasou bytostí byla mocnou obranou před hrubou telepatickou silou. Zatímco telepaticky sledoval, jak se skoro celé vědomí vrhlo na Daleky, Doktor přidal k parametrům neznámé mocné entity lásku k odpadkům.

Také se rozhodl, že už tu stojí moc dlouho. Ještě chvíli a natekla by mu smrtící cerilijská zemina do bot. Doktor znovu vytáhl nohy ze země a vydal se směrem k hale, kde se zdály být dvě Tardis - možná dokonce tři nebo čtyři.

„Hmm,“ zafuněl Doktor, když přecházel do běhu. „Proč mě nikdy nenapadlo studovat odpadní politiku Starých Bohů a jím podobných?“

Takhle mu poslední parametr výběr vůbec nesnížil. Naopak mu připomněl několik jmen, která by opomenout neměl. Ke dveřím haly doběhl dlouho předtím, než dospěl k nějakému závěru. Svá další já ale určitě zvládne oblafnout, že ví, co se děje.

Doktor se kriticky podíval na svůj kabát, který býval zelený, a experimentálně setřel kousek bláta. V rozporu se zákony zachování pouze způsobil, že byl celý kabát ještě špinavější, a tak toho raději nechal.

Zhluboka se nadechl, vzal za kliku a odsunul vstupní vrata.

-A A +A