Nesmírná odysea S01E03

Na Levepeše vládne hluboká noc. Samozřejmě záleží na úhlu pohledu, protože vesmír je pořád stejně černý a nekonečný. Za zmínku stojí, že Pohádkový výbor pro přežití nechal před startem na kapitánský můstek nainstalovat sluneční hodiny, což Jiřík považuje za vrchol byrokratické neschopnosti a hodiny používá jako věšák na uniformu. Čas na Levepeše se proto řídí spánkovým cyklem Děda Vševěda, jehož otravně přesná puntičkářská povaha opět našla obecně prospěšné využití.
Je tedy noc (tři hodiny po usnutí Děda Vševěda – 3 p.u.DV.) a očekává se, že většina posádky bude spát. Realita je ale jiná.

Ježibaba se ve své kajutě škrábe brkem na bradě a snaží se doplnit do křížovky název dortu na šest. Vtom, aniž by o to stála, se o její mysl jemně jako kočka otře vzpomínka na budoucnost: zjistí, že správná odpověď je sacher, rozzuří se (ch se přece má psát do jednoho políčka) a hodí křížovku do kamen. Ježibaba si povzdechne a hodí křížovku do kamen raději preventivně. Občas by si své třetí oko nejraději vypíchla.

Kapitán se plíží ze Sněhurčiny kajuty a na tváři má široký úsměv člověka, který právě utrhl jablko ze zakázaného stromu. Loď pluje vesmírem a všechno je, jak má být.

Zlatovláska už třetí noc po sobě nespí. Brzy si někdo všimne jejích kruhů pod očima a bude mít otázky, ale to je její nejmenší problém.
Sedí ve své pracovně vedle ošetřovny a nos má zabořený v tlusté lékařské knize. Minulou noc se zvládla prokousat zlomeninami a dnes ji čekají žaludeční problémy. Občas má pocit, že na to prostě nemá. Že by bylo lepší to rovnou vzdát. Někdy se při učení zničehonic rozbrečí a její slzy rozpíjejí inkoust.
Je pravděpodobně jediná doktorka ve vesmíru, která musí zdravovědu studovat tajně v noci. Ta představa ji pobaví a rozesmutní zároveň.

Karkulka leží na ošetřovně a odpočítává vteřiny, které zbývají do rána. Je to ostuda. Velitelku ochranky, která přežila pobyt ve vlčím břiše, skolí obyčejná chřipka. Je ale pravda, že na ni prostředí ošetřovny působí přímo zázračně a už teď se cítí mnohem lépe. Natáhne se na noční stolek pro vystydlý čaj a v duchu přemýšlí, co všechno sní a vypije, až zase bude cítit chuť v puse.
Náhle jako by se zdi kolem ní proměnily… a už vůbec nepůsobí přátelsky. Ticho se prohloubí. Karkulce přeběhne mráz po zádech. Ucítí na tváři něčí horký dech. Prudce se posadí. Zírá do tmy a přemýšlí, jestli se jí to nezdálo.
„Je tu někdo?“ zeptá se nejistým hlasem.
Kolem její postele se mihne přízračný stín. Karkulka chce křičet, ale na ústa jí někdo přitiskne širokou dlaň. Potom už cítí jen ostré drápy, jak se jí boří do hrdla.

Děd Vševěd se ve spánku hluboce nadechne, kromě vzduchu nasaje i něco magického a nejednou o všem ví. Potom mocně zachrápe a převalí se na druhý bok.

***

Zlý vlk se s výkřikem probudí, celý zbrocený ledovým potem. Chvíli nechápavě zírá na drnčící budík. Je ráno. Za půl hodiny mu začíná směna – od té doby, co Karkulka chytila chřipku, má víc práce než dřív.
Zaplaví ho pocit obrovské úlevy. Byl to sen, nic víc.
Přes den zvládá bez problémů pracovat s celou posádkou a dokonale se ovládá. Naučil se mít rád středně propečené steaky. U draka, naučil se mít svým způsobem rád i Karkulku! Ale potom jde spát a něco se v něm přepne. Jeho sny jsou živé, temné a krvavé. Děd Vševěd tvrdí, že to je úplně normální. Že nikdo není zodpovědný za své sny. Ale Děd Vševěd mu do hlavy nevidí. Necítí tu oslepující zuřivost, která v něm pulzuje ještě pár minut poté, co se probudí. Nemá na jazyku kovovou chuť krve. Ani teď vlkovi nedělá problém se v myšlenkách vrátit k okamžiku, kdy jeho drápy pronikly Karkulčinou kůží.
Zatřese hlavou, aby zahnal nežádoucí myšlenky. Kapitán mu dal šanci a vlk je odhodlaný ji nepromarnit. Cítí, jak pomalu získává kontrolu nad svým tělem i myšlenkami. Zhluboka se nadechne a spustí nohy dolů z postele.
Když sahá po uniformě, pohledem sklouzne na své ruce. Žaludek se mu zhoupne a jeho tělo ochromí čirá hrůza.
„To ne…“
Zlý vlk zírá na své zkrvavené nehty. V plicích se mu náhle nedostává vzduchu. Jako v mrákotách se vypotácí z postele a vykročí ke dveřím. Jeho myšlenky ubíhají nezávisle na něm. Vzdáleně tuší, že musí najít kapitána. Musí mu to vysvětlit. Musí mu říct –
Vtom se dveře jeho kajuty rozletí. Vlk očekává ostrahu, která ho jde zatknout. Na prahu ale stojí Děd Vševěd.
„Já… já… já…“
Děd Vševěd ho umlčí jediným máchnutím ruky.
„Uklidni se, běž si vydrbat ruce a drž jazyk za zuby. O všechno ostatní se postarám já.“

***

„Jak je na tom?“
„Pár dní si tu ještě poleží, ale dostane se z toho.“
„Dobrá práce, doktorko.“
Karkulka nechápavě mžourá. Nad ní se sklánějí dva rozmazané stíny. Promne si oči a stíny se pomalu slijí do podoby kapitána a Zlatovlásky.
„Co se stalo?“ zachroptí. Hrdlo ji pálí, jako by spolykala žhavé uhlíky. Zvedne k němu dlaň, ale narazí na silnou vrstvu obvazů.
Kapitán Karkulčinu ruku jemně položí zpět na přikrývku. „Že jste nám nahnala strach.“ Jeho obličej je velice vážný. „Poručíku, mrzí mě, že vás znepokojuji v tomto stavu, ale v noci na vás někdo zaútočil. Kdyby nebylo včasného zásahu naší lékařky, následky by pravděpodobně byly kritické. Pro zajištění bezpečnosti na Levepeše vás musím vyslechnout, jakmile to váš zdravotní stav jen trochu umožní, takže –“
Karkulka kývne. „Ptejte se, na co potřebujete.“
„Viděla jste někoho?“
Karkulka si snaží vzpomenout. Její myšlenky jsou ale příliš pomalé a těžkopádné.
„Bylo to jako stín…“ zaváhá. „Aspoň mi to tak připadalo. Byla tma,“ zamumlá omluvně.
„Nevybavujete si nějaký neobvyklý zvuk? Nebo zápach? Třeba zvířecí?“
Karkulka na něj vytřeštěně hledí. „Podezíráte vlka?“
„Musíte uznat, že se ta možnost nabízí. Ale podle Děda Vševěda Zlý vlk celou noc neopustil svou kajutu. On takové věci vidí.“
Karkulka se snaží utřídit si myšlenky. „A neviděl, kdo to udělal?“
Jiřík si povzdechne. „Právě že ne. Jsme na mrtvém bodě.“
„Mrzí mě, že vám nemohu pomoct víc, kapitáne.“
Jiřík mávne rukou, ustaraný výraz mu ale z tváře nezmizí.
„Vy hlavně odpočívejte, poručíku. Doktorka vám připravila nějaké vitamíny,“ ukáže na noční stolek, kde leží mísa ovoce. „Kdybyste si na něco vzpomněla, na cokoliv, zavolejte mě.“ Jiřík vstane. „Musím si ještě promluvit s Dědem Vševědem, takže jestli mě omluvíte…“
Hned jak se za kapitánem zavřou dveře, nakloní se nad Karkulku Zlatovláska a začne jí měnit obvaz. Když odmotá poslední vrstvu, překvapeně vydechne.
„Hojíte se skoro zázračně. Nemáte náhodou v rodině čaroděje?“
„O nikom nevím,“ zavrtí Karkulka hlavou. „Nebude to spíš tou živou vodou?“
„Ale ano, ovšem,“ pospíší si Zlatovláska s odpovědí. „Chtěla jsem říct, že se hojíte rychle i na běžné standardy živé vody. Takže, co jsem to…“ Zlatovláska se roztěkaně rozhlíží kolem sebe. „Snězte si ovoce a zkuste se trochu prospat. Kapitán ke dveřím ošetřovny postavil ostrahu, takže se dalšího útoku nemusíte bát. No a já…“ Zlatovláska neurčitě mávne rukou a spěšně odkráčí do své pracovny ve vedlejší místnosti.
Karkulka za ní dlouze hledí. Na celé situaci není něco v pořádku a Karkulka podvědomě cítí, že má řešení přímo pod nosem, ale nemůže ho chytit.
Povzdechne si a natáhne ruku po pomeranči. Zaboří palec do slupky a pomeranč rozpůlí. Poklesne jí čelist.
V pomeranči jsou úhledně složené šaty s vlečkou stříbrem vyšívané a něco, co vypadá jako skleněné střevíčky ve velikosti 43.

***

Na Levepeše vládne hluboká noc (2 p.u.DV.). Karkulka na ošetřovně tvrdě spí a její nos u toho vydává legrační pískavý zvuk. Pravou rukou pevně svírá šarlatově rudou plesovou róbu pošitou perlami, kterou našla v banánu. Zbylé jedenáctery šaty včetně třech svatebních jsou pečlivě složené na vedlejším lůžku.
Ošetřovnou se plíží Zlý vlk a dává si záležet, aby nezpůsobil sebemenší hluk. S obavami sleduje, že se za zavřenými dveřmi vedoucími do Zlatovlásčiny pracovny vedle ošetřovny pořád svítí.
Vlk po špičkách přejde až ke dveřím a nahlédne klíčovou dírkou dovnitř. Zlatovláska sedí u stolu a je pohroužená do tlusté knihy s obrázky částí lidského těla. Vlk tomu nerozumí, nemá ale čas se tím hlouběji zabývat.
Připlíží se až ke Karkulčině lůžku a přitiskne jí na ústa svoji širokou dlaň. Karkulka rázem procitne, oči má vytřeštěné a snaží se vyprostit z vlkova sevření.
„Uklidněte se, nechci vám ublíž –“
Karkulka ho vší silou kousne do ruky.
„Au!“ Zlý vlk vycení zuby a na okamžik vypadá skutečně děsivě. „To ale skutečně nebylo nutné.“
„Koufnu háf fnohu,“ ucedí Karkulka výhružně, vystrčí nohu zpod peřiny a kopne vlka do holeně.
„Nechte toho, ženská!“ zaúpí vlk šeptem. „Já tu ruku sundám, když slíbíte, že nebudete křičet.“
Karkulka se zavrtí a potom pomalu přikývne.
„Výborně,“ vydechne vlk.
Karkulka se prudce posadí.
„Co to sakra…“ začne, ale Zlý vlk ji zarazí.
„Chci si promluvit. Prosím,“ dodá, když vidí Karkulčin divoký výraz.
„To nemohlo počkat do rána?“
„Už nevím, čemu mám věřit,“ řekne vlk tiše. „Odpovězte mi po pravdě, udělal jsem vám to já?“ Neurčitě mávne rukou k obvazu na Karkulčině krku.
Karkulka na něj vyvalí oči. „A to se ptáte vy mě? Podívejte, nevím, jakou hru to hrajete, ale jestli do pěti vteřin nevypadnete, začnu ječet.“
Vlk jí v panice znovu pevně přitiskne dlaň na ústa. „Včera v noci se mi zdál sen,“ mluví rychle, zatímco se mu Karkulka pod rukama kroutí jako úhoř. „V tom snu jsem vám… v tom snu jsem vám ublížil. Takhle,“ kývne k jejímu krku. „Přísahal bych, že jsem se celou noc nehnul ze své kajuty, ale ráno jsem měl za nehty krev. Děd Vševěd něco ví, možná všechno, ale nařídil mi, ať mlčím a na nic se neptám. A já už z toho šílím. Nemůžu jít spát. Ne, když hrozí, že vám zase ve snu udělám tohle. Musím tomu přijít na kloub, než se zblázním, a vy jste mé jediné vodítko.“ Na okamžik se odmlčí. „Tak. Teď to víte a můžete začít ječet.“ Vlk spustí dolů dlaň, kterou svíral Karkulčina ústa, ale Karkulka na něj jen němě hledí.
„To je pěkně pitomý plán,“ vydechne nakonec.
Vlk se na ni zazubí.
„Ten, kdo mi to udělal,“ zamyslí se Karkulka, „mi přitiskl dlaň na obličej zrovna tak, jako vy.“
Vlk se zatváří, jako by ho uhodila.
„Ale bylo to úplně jiné,“ dodá spěšně Karkulka. „Vaše ruka je chlupatá a upocená a smrdí jako… jako steak a hranolky? U draka, vlku, s takovou budete mít do pár let ucpané cévy jako…“
Vlk netrpělivě zavrčí.
„No a ten útočník měl ruku úplně jinou. Přízračnou. Nehmotnou, skoro jako duch. Nebo nějaká síla. Tím chci říct, vlku, že jste to nemohl být vy. Vy jste hmotný až moc.“
Vlk složí obličej do dlaní a s úlevou se posadí na kraj Karkulčiny postele.
„Děkuju,“ zamumlá. Jen není jasné, jestli mluví na Karkulku nebo k nějaké vyšší moci. Teprve potom jeho pohled sklouzne na šaty složené na vedlejším lůžku.
„A co má být tohle?“
„To je… máte pravdu, vlku, děje se tu něco moc divného,“ prohlásí Karkulka zamyšleně. „Z nějakého důvodu se mi tu plní každé přání. Podívejte,“ zavře oči a najednou má vlk na sobě babičkovskou zástěru, kostkovaný čepeček a silné brýle.
Vlk okamžitě vyskočí. „Dejte. To. Pryč. Hned,“ ucedí. „Nebo se neznám.“
Karkulka se prohýbá tichým smíchem, takže vlk zavře oči a… její obličej je rázem porostlý hustou srstí.
„Dobře, dobře, chápu, co se mi snažíte sdělit,“ Karkulka zvedne ruce, jako by se vzdávala. Rázem oba vypadají jako dřív. „Vy si tedy chcete hrát na Sherlocka Holmese?“
„To není hra!“ ohradí se vlk. „Ani knížka s rozuzlením na konci.“ Náhle se sebou trhne. Zavře oči a chvíli se soustředí. Když se nic nestane, zklamaně si odfrkne.
„Co to mělo znamenat?“
Vlk se zatváří téměř omluvně. „Přál jsem si, aby se tu objevilo napsané řešení té záhady. Ale tak to asi nefunguje.“
Karkulka ho plácne po zádech. „Asi ne. Ale líbí se mi, jak uvažujete, Watsone.“ Potom se zamyslí. „Očividně se s ošetřovnou děje něco magického. A kdo má pod palcem všechnu magii v téhle barabizně?“
„Ježibaba!“ vyhrkne vlk.
„Jak prosté, milý vlku,“ pokývá Karkulka hlavou, odhodí peřinu a vstane z postele.
Vlk se zarazí.
„Nezhubla jste? Ale myslím tím úplně hrozně moc?“
Karkulka zrudne až ke kořínkům vlasů. „Sedm kilo,“ zamumlá. „Nenechám si přece ujít takovou příležitost.“
„A vy mi tu budete dělat přednášky o zdravé životosprávě,“ zavrtí vlk hlavou. Potom se vzpamatuje. „Tak rychle, jdeme za ježibabou!“
Kvapně vyrazí ke dveřím, ale Karkulka ho zarazí.
„Laskavě se uklidněte a neběhejte mi tady, nejste v lese. Potřebujeme ještě pár důležitých pomůcek.“ Zavře oči a na posteli se objeví dýmka, housle a košík s lahví merlotu a třemi skleničkami.

***

O deset minut později už sedí u ježibaby v kajutě a vlk s uspokojivým „plop“ otevře láhev vína.
„Ty housle prosím nechte ležet,“ požádá je ježibaba. „Slyšela jsem vás, děvenko, hrát v jedné z možných budoucností a úplně mi to stačilo. Ale dýmkou nepohrdnu, to zas ne.“
Ježibaba chvíli soustředěně pěchuje tabák, potom se uvelebí v křesle a s gustem zabafá z dýmky. Upře na Karkulku s vlkem pronikavý pohled.
„Pár věcí o té vaší záležitosti vím. Něco jsem sama zažila, něco mi řekli a spoustu jsem si domyslela. Většina informací ale podléhá nejvyššímu utajení, takže vám je přirozeně prozradit nemůžu.“
Vlk se zatváří přímo k politování. „Ale –“
„Nicméně,“ pokračuje ježibaba významně, „nevidím důvod, proč bych vám nemohla říct něco, co už sami víte.“ Ježibaba se na okamžik zamyslí. „Dám vám hádanku. Kdysi jsem dávala hádanky udatným jinochům – a ten jejich telátkovský pohled mi vážně chybí.“
Ježibaba se odmlčí a doleje si skleničku. Vlk si znepokojeně uvědomuje, že v kajutě sílí vůně perníkového koření. Začíná mu třeštit hlava.
„Tak tedy,“ pokračuje Ježibaba, „tady je hádanka. Lidé o ní říkají, že má srdce chladné. Tak proč tedy potají noc od noci chřadne? A proč si to záměrně neudělá snadné?“
„Co to je za blbost?“ zamračí se Karkulka.
Vlk se snaží soustředit. Vůně perníku ho úplně pohlcuje, cítí, že se mu správná odpověď otírá o mysl, ale neumí ji zachytit. Přitom má pocit, že mu něco uniká, něco, co nedávno sám viděl.
„Můžete mi to zopakovat větu po větě?“ požádá Karkulka.
Ježibaba jí vyhoví.
Karkulka zamyšleně krouží vínem ve sklenici. „Chladné srdce… v pohádkové říši to platí o každém druhém. Ale tady na Levepeše? No říká se, že doktorka je pěkná potvora…“
Vtom vlkovy myšlenky konečně zapadnou do sebe. „Doktorka se tajně po nocích učí medicínu!“ vyhrkne. „Sám jsem ji dnes viděl. Proč by to dělala, když má živou vodu, která člověku přilepí i useknutou hlavu?“
„Protože ji nemá,“ vydechne Karkulka ohromeně. „No ano! Dneska ráno se divila, že se mi rychle hojí rána. Přitom kapitánovi dorostla hlava během vteřiny a za pět minut už stáli před oltářem… což byl mimochodem z dlouhodobé perspektivy pěkně debilní nápad.“
„Jak to ale souvisí s útokem na Karkulku?“ zavrčí vlk.
„Počkejte,“ zarazí ho Karkulka. „Zlatovláska nemá živou vodu, ale rána se mi zahojila během jediného dne. Už tam nemám ani jizvu. A na ošetřovně se splní všechno, co si člověk přeje. Takže pokud si doktorka přála, abych se uzdravila…“
Vlk zbledne. „A dejme tomu, že by se někomu zdálo, že vám ubližuje… ale já jsem si to nepřál, přísahám, že ne.“
„Vědomě ne,“ vloží se jim do debaty Ježibaba. „Byla jsem požádána, abych na ošetřovně maximálně zesílila telepatické pole. Stačí, když doktorka sedí ve své pracovně a přeje si, aby se pacient uzdravil. O zbytek se postará magie. Bohužel mě nenapadlo, že se na pacienty promítnou všechny myšlenky, i ty negativní. A váš sen, vlku, byl natolik živý, že dokázal aktivovat systém. Ale nebojte se, pár minut předtím, než jste přišli, jsem dokončila konfiguraci zaměření telepatického pole. Teď už funguje opravdu jen na myšlenky týkající se uzdravení.“
Karkulka si povzdechne. „A nemůžete to zaměřit obecně na všechny pozitivní myšlenky?“
Ježibaba se na ni místo odpovědi pátravě zahledí. „Všimla jsem si, že jste zhubla,“ prohlásí.
„A nevrátí se to zpátky nebo tak něco?“ zajímá se Karkulka a snaží se tvářit lhostejně.
„To záleží, kolik budete jíst čokolády,“ mrkne na ni Ježibaba. „A že jste to vy, neřeknu nikomu o těch dvanáctero šatech, co vám leží na posteli.“
„Tak moment,“ skočí jim do řeči vlk. „Kdo vám nařídil provést ty speciální úpravy ošetřovny? Doktorka? Kapitán?“
Ježibaba se zamračí. „Doktorka ani kapitán o tom neví a ani se to nedozví.“ Když vidí vlkův výraz, pokračuje. „Co si myslíte, že by se stalo, kdyby na to kapitán přišel? Vysadil by doktorku na první opuštěné planetě.“
„Patří jí to,“ zahučí vlk.
Ježibaba se místo odpovědi natáhne pro housle. Když začne hrát, přeběhne vlkovi mráz po zádech. Nedokáže poznat, jestli je to magie, co se mu zarývá pod kůži, nebo prostě jenom hudba.
„Není na vás, abyste ji soudil,“ řekne Ježibaba tiše. „Ani na mně ne. Vím jen to, že telepatické pole na ošetřovně aktivuje pouze silné, upřímné přání vycházející z hloubi duše. Doktorka možná nehraje úplně poctivě, ale vroucně si přála, aby se Karkulka uzdravila.“
Vlk chce něco namítnout, ale tóny houslí ho drží v sevření.
„Vlku, nechte toho,“ zarazí ho Karkulka. „Souhlasím s vrchní inženýrkou.“
„A kdo o tom teda ještě ví?“ zeptá se vlk, ale sám si hned odpoví. „Děd Vševěd, no jistě. Proto se snažil ten útok ututlat.“
„Proč ale Děd Vševěd tak riskuje, aby ochránil Zlatovlásku?“ zajímá se Karkulka.
Ježibaba rázně vstane. „A to je přesně ta informace, po které vám ale opravdu nic není. Navíc už je tak pozdě, že bude za chvíli brzo.“

***

Vlk doprovodí Karkulku až ke dveřím ošetřovny.
„No,“ zívne Karkulka, „musím uznat, že jsem se bavila. Až tu budeme řešit opravdový zločin, budeme mít aspoň natrénováno.“
Vlk se tváří pořád vážně. „Ty moje sny…“
„Ale dejte s tím už pokoj. Jste Zlý vlk a já Karkulka, to se dalo čekat.“
Chvíli je ticho.
„Měla byste vědět, že vás ve skutečnosti sežrat nechci,“ řekne vlk tiše a sklopí pohled.
Karkulka se usměje. Potom udělá krok k vlkovi a kratičce ho políbí na tvář. „Dobrou noc, vlku.“

***

Je hodina do probuzení Děda Vševěda (1 d.p.DV.).

Zlatovláska poprvé za několik nocí klidně dřímá v křesle. Lékařská kniha jí vypadla z ruky už dávno a leží rozevřená na dvojstraně o krvácení.

Karkulka stojí před zrcadlem a zkouší, jestli se i v rudých plesových šatech zvládne tvářit dostatečně drsně. Daří se jí to výtečně.

Vlk se širokým úsměvem spěchá do své kajuty. Po cestě málem srazí kapitána, který zamumlá něco o namátkové kontrole kajut a tváří se přitom, jako by právě skolil draka a vyhrál princeznu.

Levepecha se řítí vesmírem a pro jednou je všechno takové, jak má být.