National Geographic - Červenec 2010 - Rok poté

Úvodní poznámka:
Závěr Battlestar Galacticy je... no. Na jednu stranu ho docela chápu, na druhou stranu spoiler nechat hlavní hrdiny přistát v pravěku, kde jich z velkou pravděpodobností většina pomře na chřipku a zlomenou nohu a jejich potomci budou žít v prvobytně pospolné společnosti je rozhodně volba. Konec spoileru.
Takže, v této verzi to flotila nakonec trefila na naši Zemi. S další drobnou úpravou, že Felix Gaeta se nepodílel na Zarekově povstání a je naživu.

ROK POTÉ
Echo Bay na první pohled vypadá jako bezvýznamné městečko na hranicích USA a Kanady. Několik set obyvatel, základní, ale už ne střední škola, obchod, laciný motel a restaurace. Spíš jen zastávka u dálnice pro řidiče, které zastihla noc dříve, než čekali.
A kousek za městem planina s nenápadným pomníkem uprostřed, několik řádek textu vyrytých do šedivého kamene.
20. července 2009. Den, který změnil historii. Den, kdy u Echo Bay přistály lodě flotily Dvanácti kolonií Kobolu. A číslo 39 407 - počet přeživších, kteří toho dne vstoupili na Zemi.
Čas běžel, a pozornost světa, který ze začátku sledoval každý krok přeživších, se zvolna obrátila jinam. Kolonisté se z uprchlických táborů pomalu rozptýlili dál do zemí, které se rozhodly je přijmout. Z ultimátních cizinců se pozvolna staly sousedé, kolegové, přátelé… rodina. Pozemšťané.
V měsíci před výročím dne, kdy lidé na věky přestali být jediným inteligentním druhem ve vesmíru, jsme navštívili pět Kolonistů v jejich nových domovech.

KARL A SHARON AGATHON
Je 6 ráno a Sharon Agathon vstává, aby vypravila svoji dceru do školky. Bez auta, s přestupem trvá cesta přes hodinu, ale je to jediné místo, které přijímá děti Kolonistů. "Nejde tu jen o jazyk, nebo kulturu. Děti, které se narodili na palubě, se teprve učí, co to znamená žít na planetě. Héra byla na Nové Caprice, ale to nic nemění. Nemyslím, že si něco pamatuje." Na chvilku se odmlčí. "Doufám, že si nic nepamatuje."
Jistá si být nemůže. Většina dětí si vytváří první vzpomínky až kolem tří let, jenže Héra není jako většina. Po otci je člověk - v podstatě neodlišitelná od kohokoliv na Zemi - její matka je ale Cylon (viz informační rámeček na straně 15). "Samozřejmě, v momentě, kdy to v táboře zjistili, když si uvědomili, co jsem zač já, se o Héru začali zajímat. Prý by mi o ní mohli říct víc… Nemohla jsem. Už jednou mi ji někdo sebral. I tohle je ústupek."
Hned potom, co dceru předá vychovatelkám, se totiž musí vrátit domů. Stejně jako mnoho ostatních pracuje z domova, ale jen pár hodin denně. Většinu času jí zabírá péče o manžela.
Fotografie na stěnách ukazují Karla Agathona těsně po tom, co flotila přistála v Echo Bay - vyhublého po strastiplné cestě, ale i tak na hony vzdálenému tomu, jak vypadá teď. Sharon mu pomáhá se v posteli posadit a přinese mu snídani.
Dnes je dobrý den. Karl Agathon má dost síly na to, aby se najedl sám, a snídaně zůstane tam, kde má. Ne pokaždé jde všechno tak snadno.
"Nejdřív jsem myslel, že je to jen nezvyk. Nebyl jsem jediný. Posledních pár měsíců jsme jedli v podstatě jen řasy, a pak najednou… Jenže jsem zvracel týden, a pak dva, a nepřešlo to."
Ani po několika měsících není jeho diagnóza jasná. Ví jenom, že se jeho tělo vzbouřilo a začalo odmítat v podstatě veškeré potraviny. "Lepek, mléko, ovoce, ořechy… bylo by asi jednodušší vyjmenovat věci, s kterými nemám problém." S léky se jeho stav stabilizovat natolik, aby alespoň mohl zůstat mimo nemocnici, ale situace je často na hraně - zdravotně, finančně, ale i jinak. "Už jsem se setkal s názorem, že bych neměl žít. Že by peníze, které stojí moje léčba, mohly pomoct spoustě lidí. Pozemšťanů." opraví se rychle. I pro něj to pořád ještě rozdíl, na který si musí zvykat.

FELIX GAETA A LOUIS HOSHI
“Ze začátku jsem to nechápal. Proč by mělo záležet na pohlaví toho, s kým spím, s kým žiju, koho miluju… Proč bych tomu měl dávat jméno?”
Felix Gaeta, bývalý navigátor samotné Galactiky, si před zrcadlem smývá z obličeje zbytky barev. Ještě před několika hodinami tvořily duhovou vlajku - stejnou, jakou na sobě měly tisíce účastníků letošního pochodu hrdosti v Vancouveru.
“Na těhle věcech moc nezáleželo. Samozřejmě, bylo fajn to vědět, u koho máte šanci, než jste se před ním hodinu ztrapňovali v baru, a některé sekty razily celou tu věc s sex je jen na dělání dětí…”
“A nezapomeň na Správnej chlap je pokaždé nahoře,” ozve se z vedlejšího pokoje jeho partner, Louis Hoshi. Gaeta se znechuceně zašklebí.
“To mi ani nepřipomínej. To bylo heslo každého toxického, sebestředného, nejistého idiota…”
“Čili devadesáti procent chlapů, se kterými si kdy něco měl.”
“Hej!” Gaeta hodí zmuchlaný ručník jeho směrem, nezdá se ale, že by se doopravdy zlobil. “Neříkejte mu to, ale má pravdu. Měl jsem štěstí, že jsem ho potkal.” Usměje se. “A že se mi nepodařilo ho zase odehnat.”
Ačkoli se kultura jednotlivých planet lišila, koncept homosexuality - a heterosexuality - jako součásti něčí identity v Dvanácti koloniích Kobolu v podstatě neexistovalo. Po příletu to pro mnoho z Kolonistů znamenalo šok, a nedorozumnění.
“Najednou se o koloniích začalo mluvit jako o nějaké ztracené výspě normálnosti, ať už to znamená cokoli. Doopravdy jsme prostě jen netušili, na co se nás ptají.”
Účast na pochodu hrdosti byl pro Felixe Gaetu a Luise Hoshiho způsob, jak se stát součástí pozemské komunity, a dát najevo, kde ve svém novém domově stojí.
“Bylo by jednodušší nic neříkat. Proč se starat o to, co si ostatní myslí? Jenže v tuhle chvíli už by to nebylo jen ticho. Byla by to lež.”

KARA THRACE
Pro jednou opouštíme město.
Kara Thrace je víc městská legenda, než skutečný člověk - nikdy nezažádala o občanství, nemá oficiální bydliště ani práci, jen málokdy se objeví na veřejnosti. Nejlepší pilot z flotily, člověk, který našel cestu k Zemi, a dotázala zmizet prakticky beze stopy.
A přesto jsme tady.
V jednoduchém srubu uprostřed lesů, který od jiných podobných odlišuje jen pomalu reznoucí stíhačka Viper, skrytá pod plachtou v přístřešku vedle domu. Thrace upíjí kávu, kterou jsme přivezli s sebou, a dívá se do rostoucího šera za oknem. Dlouho mlčí.
“Nevím, proč jste přišli zrovna za mnou,” začne nakonec, hlas tišší než bychom čekali vzhledem k její bombastické pověsti,: “není na mě nic tak zajímavého. Už ne. Co vám můžu říct o tom, jaké je pro Kolonistu žít na Zemi? Nežiju na ní.” Znovu se odmlčí. Ve slábnoucím světle se její tvář zdá mladší, než odpovídá odžitým rokům, nezasažená roky strádání, které jejím přátelům přinesly šediny a předčasné vrásky. “A nejsem si jistá, že se ještě počítám mezi Kolonisty.”
“Ještě před pár lety bych nevěřila, že dokážu žít takhle. Potichu, sama. Myslela jsem, že věci půjdou tak, jak jsem byla zvyklá. Nebo možná, že najdu někoho, s kým vydržím zůstat už napořád. A pak jsem stála na Zemi, a část mě jakoby se vypařila. Možná, že zmizela společně s Galactikou. Možná, že se to stalo už mnohem dřív.”
Vyrazíme ven, do potemnělého lesa.Thrace zakloní hlavu a namíří ruku směrem k zářící skvrně mléčné dráhy. “Někde tam je planeta, ne které jsem našla své tělo. Umřela jsem. Ale nezdá se mi, že tohle je Élysion.” Otočí se a vyrazí mezi stromy. Chvíli ji ještě následujeme, ale brzy její kroky utichnou a ztratí se v tichu podzimní noci.

BRENDAN CONSTAZA
Byt Brendana Costanzy se zdá podivně prázdný, příliš velký pro jednoho člověka. Není se čemu divit. Costanza v něm ještě před několika měsíci žil se svým synem Nicholasem.
„Ze začátku jsem neměl tušení, co mám dělat. S Cally – Nickyho mámou – jsme se skoro neznali, byl to jenom románek těsně předtím, než si vzala šéfa Tyrola. Jenže pak umřela, Tyrol zjistil, že Nicky je můj... spadnul jsem do toho po hlavě. Musel jsem plavat.“
„Nebylo to jednoduché, ale když jsme se dostali na Zemi, věřil jsem, že už to zvládnu. Jenže...“
Nicky Tyrol je jen jeden z mnoha dětí, které se ve flotile narodily během jejího čtyřletého útěku, a není ani jediný, který v současné době vyrůstá oddělený od svých rodičů. Existuje hned několik organizací, které se soustředí na „záchranu“ dětí Kolonistů. Záchranou se zde myslí odebírání dětí z Kolonistických rodin a jejich adopce Pozemšťany.
„Nikdy jsem nezjistil, kdo to byl, kdo na mě upozornil, ale najednou jsem byl pod dohledem. Protože jsem s Nickym byl sám, protože jsem měl problém najít práci, kvůli celé té věci s Cally... Rval jsem se, ale nakonec stejně řekli, že se o něj nedokážu postarat.“
A není také jediný, kterého potkal stejný osud. Od chvíle, kdy se svým příběhem vyšel na veřejnost, se začínají ozývat další. Brendan Costanza se tak neplánovaně stal vůdcem rostoucího hnutí Kolonistů bojujících za svoje rodičovská práva. Dost velký krok pro někoho, kdo je, svými vlastními slovy, “odpadlík z akademie, který nějakou náhodou přežil válku”.
“Byl jsem rád, že jsem v tom nebyl sám, ale na druhou stranu… Je nás tolik. A u každého se našel dobrý důvod, proč si svoje děti nezasloužíme.” Odmlčí se, jakoby na něj teprve teď dopadla váha celé situace. ”Jenže doopravdy byl jen jeden důvod. Že jsme rozbití a cizí a nikdy už nebudeme nic jiného. Ale naše děti… naše děti ještě pořád můžou zapomenout na kolonie, na flotilu, na nás. Ještě pořád z nich můžou vyrůst Pozemšťané.”
V současné době není známo, kde se Nicholas Costanza nachází, co se s ním vůbec stalo. Costanza se ale odmítá vzdát. Odvolání za odvoláním se spolu s ostatními probojovává soudním systémem, připravený obětovat cokoli, aby se jednou mohl znovu setkat se svým synem.

GAIUS BALTAR
Pracovna, ve které se odehrává náš poslední rozhovor, je podivnou kombinací známého a cizího, knih pozemské historie a klasiků a kousků toho, co zbylo z kultury Dvanácti kolonií. A samozřejmě starého dobrého tvůrčího chaosu. Tohle je místo, kde Gaius Baltar napsal knihu Dlouhá cesta domů: Historie exodu Dvanácti kolonií Kobolu a hledání Země, a kde v současné době pracuje na jejím pokračování.
Na rozdíl od předchozích, se kterými jsme mluvili, je doktor Baltar veřejně známou osobou. Jeho přednášky do velké míry formovaly pohled veřejnost na Kolonisty, a Dlouhá cesta domů už se několikátý měsíc drží na vrcholu žebříčku bestsellerů. Přesto si tady, v malém bytě v centru Bostonu, nepřipadáme jako v přítomnosti celebrity.
Doktor Baltar nalije sobě i ostatním sklenici vína. “Z Leonisu. Asi nejvzácnější láhev, která se dá sehnat. A přitom to, upřímně, není nic zvláštního.” Melancholicky se pousměje. “Nikdy mě nepřestane překvapovat, které kousky naší civilizace s námi dorazili až na Zemi, a které jsou ztracené už na věky. Co na nich je vyjímečného? Nebo je všechny vybrala jen slepá náhoda? Stejně jako nás všechny?” Zavře oči, vzpomíná. “Potom, co na Capricu dopadly první bomby, jsem se ocitl se skupinou přeživších u Raptoru (malého transportního vesmírného člunu, pozn. redakce), který nás mohl odvést z planety. Losovali jsme, kteří tři z nás se dostanou na palubu - a já mezi nimi nebyl. Jeden z pilotů mi přenechal svoje místo. Byl jsem snad předurčen, abych přežil? Nebo jsem jen nástroj, díky kterému zůstal ten pilot na Caprice, potkal svou ženu a stal se otcem prvního lidsko-cylonského dítěte?” Prsty sevře na nožce sklenky, roztřesou se mu ruce. “Měla si nějaký vyšší důvod, proč si mě nechala žít?”
Na vteřinu se zdá duchem nepřítomný, pak ale zavrtí hlavou. “Omlouvám se, ztratil jsem se ve vzpomínkách. Kde jsme to byly?”