2. V Roudnici

„Ahoj, já jsem Lída a tohle je Magda,“ začala zvesela starší z obou dívek.
„Já jsem Růža, ahoj,“ kývla směrem k oběma dívkám a společně se vydaly svižným krokem dolů z kopce.
„Nejsi z Bukoviny?“ zeptala se Lída.
Růža překvapeně kývla.
„Marta mě poslala ráno na nádraží, jestli nepřijela Františka. Viděla jsem tě vystupovat z autobusu. Tak legračně ses rozhlížela po kopcích.“
Růža se usmála: „Já v Roudnici nikdy nebyla a Františka tvrdila, že ten Tábor najdu snadno, že už to tady je, jak říkaj v Bukovině „v kraji“, a že tu vlastně žádnej jinej kopec není.“
Holky se smály a významně na sebe koukly. Tentokrát odpověděla Magda: „No, pro nás z nížiny to už tady je skoro vysokohorskej terén.“
„Já jsem na tom taky podobně, jsem původně z Moravy, v Bukovině jsem asi tři roky. No, ale vlastně měla Františka pravdu – Tábor je rozhodně největší ze všech kopečků, co tu okolo jsou. Nicméně, byla jsem ráda, že jsem dole chytla turistickou značku, protože jinak bych se asi z města hned tak nevymotala.“
„Neboj, teď už se nikde neztratíš. Nejprve tě vezmeme k nám usušit a pak tě na nádraží vypravíme.“
„Obávám se, že na moc dlouhý sušení to nebude, v neděli to jezdí dost blbě.“
„To se nějak vymyslí,“ zahlaholila Lída, evidentně bezstarostnější z té dvojice.

Cesta jim rychle ubíhala. Ale promoknout stihly pořádně. Růža měla pláštěnku oblečenou přes batoh, takže nešla vpředu zapnout. Holky zas měly deštníky, ale ve větru jim moc k užitku nebyly. Ani ne za hodinku už se proplétaly ulicemi města.

Magda se rozhlížela. „Snažíme se dávat pozor, aby nikdo neviděl, kdo k nám chodí,“ řekla tiše na vysvětlenou.
V nevlídném počasí se do ulic nikomu nechtělo, tak mohly bez obav proběhnout další uličkou a zahnuly do průjezdu.
Po schodech šly sice potichu, ale zůstávala za nimi mokrá stopa, jak z nich úplně kapala voda. Když Lída přede dveřmi vytahovala klíče, Růža to nevydržela a zašeptala: „To vypadá, jako když tu šel vodník.“
Lída vyprskla nahlas: „Tři vodníci.“
Dveře se otevřely, stála v nich Marta a sjela všechny přísným pohledem.

Uvnitř v chodbičce, než se Růža odhodlala k nějakému představování, tak Lída už to sypala: „Tohle je Růža, přijela z Bukoviny, vzaly jsme ji usušit.“
Než stihla Marta nějak zareagovat, vykoukl z pokoje do chodbičky Staník: „Ahoj Růžo, já věděl, že se ještě potkáme!“
„Já vezu nějaké knížky od Františky, snad se to moc nezmáčelo,“ vysoukala ze sebe nakonec Růža a vytahovala z batohu balík zabalený v igelitu.
Děvčata se mezitím zula a společnost se přesunula do kuchyně, kde bylo krásně teplo od roztopeného sporáku.
Marta rozbalila balík na kuchyňském stole. V igelitu byl svetr a v něm bylo zabaleno několik knížek.
Jedna byla v přebalu z obrázku z kalendáře, Lída po ní chňapla a mokrou rukou listovala: „Jůů, Růža přivezla Cantate!“
Marta se zatvářila značně nenadšeně.
Magda koukala Lídě přes rameno a začala broukat nalistovanou písničku.
„Máš to marný Martičko, kytarový mor dorazil!“ pobaveně to okomentoval Staník.
„Převléct do suchého, hned! Všechny tři!“ rozťala situaci rázně Marta, ale bylo vidět, že jí taky cukají koutky.

Holky půjčily Růže nějaké oblečení, Růža s Magdou navěšely mokré svršky na rohatinku nad sporák a Lída šla setřít tu potopu v chodbičce a na schodech. Než to bylo hotovo, byl ohřátý oběd.
Růža se trochu ostýchala, ale Marta jí nalila polévku: „Koukej jíst, ať se ohřeješ, nám chybět nebude, počítaly jsme s tím, že by tu mohlo být na oběd víc lidí.“

Mezi řečí u jídla si Růža vzpomněla: „Ještě jsem měla vyřídit od Františky, že nemáte jezdit příští neděli na tu Mariánskou slavnost do Chvojkovic, prej tam bude víc tajnejch než katolíků.“
Marta se Staníkem se na sebe podívali.
„Taky jsme to slyšeli,“ řekla Marta.
„A velmi pravděpodobně z jiného zdroje než Františka,“ dodal Staník.
„Takže nepojedem?“ zeptala se Marty smutně Lída.
„Těšily jsme se, že tam potkáme známý,“ řekla Růže na vysvětlenou Magda.
„My nejedem,“ řekla Růža. „Nakonec se domluvilo, že jestli bude hezky, tak místo toho půjdeme na mši v Dolánkách a pak k mariánské kapličce u pramínku.“
Lída s Magdou hleděly na Martu. Stále čekaly na odpověď, jestli pojedou, nebo ne. Ta jen pokrčila rameny: „Vždyť víte samy, že to není rozumný. Když to uzná už i Františka, že to je moc velký riskování…“
Lída do toho: „A do těch Dolánek, třeba?“
Marta zavrtěla hlavou a začala sbírat talíře.
„Mohly bysme zase vidět Růžu,“ nedala se Lída.
Marta zamyšleně usedla zpět ke stolu a řekla: „Františku mám ráda a taky bych ji ráda viděla, ale ona je dost neopatrná. To si nemůžem dovolit. Ona je víceméně jen sama za sebe, my bychom mohly dostat do problémů daleko víc lidí.“

Po jídle chtěla Růža vyrazit na autobus, ale oblečení měla ještě beznadějně mokré. Jenže další spoj byl až večerní vlak.
Staník řekl: „Jedu do Křižanova, vzal bych tě minimálně do Vrchoviny. Do Bukoviny se mi zajíždět nechce, člověk nikdy neví, koho zrovna potká, ale pokud by lilo…“
Růža váhavě odpověděla: „Já teď bydlím ve Lhotě…“
„Tak to je vůbec v pohodě, to je při cestě, vyhodim tě na odbočce. Kdyby cokoliv, tak jsem prostě v týhle slotě vzal stopařku.“
Růža slyšela nevyřčenou obavu: „Nerada bych vám dělala problémy.“
Lída mávla rukou: „Vyvedu tě na silnici z města, až trochu popojdeš, tak tě Staník dojede a ty si ho prostě stopneš. Jednoduchý…“
Růže došlo, s jakou samozřejmostí to řekla, jak mají holky všechny tyhle opatření zarytý pod kůži.
Staník mezitím kývl: „To by fungovat mělo.“
A bylo domluveno.