56. kapitola – pokračování, Aneb na dráze zločinu

„Ten druhý možná bude ještě vyšňořenější,“ prohlásila Šárka a soustředila se na strašáka na druhém konci sadu, který měl na starosti už dávno očesané třešně nebo něco podobného, takže si mohl dovolit svátek.
Jenže byl celý zaražený. Šárčiny výzvy k tanci ho ponechávaly chladným. A jediné, čeho Šárka dosáhla, bylo, že se třepotal a otáčel na místě. Prsty ji začaly nepříjemně brnět a jejich víření, jako by jí proběhlo pažemi a krkem do hlavy.
Slyšela cvrkot, pípání, šustění Klářina nového oblečení. Noha jí nejspíš zase krvácela. Jen tak, čistě proto, že mohla. Copak nezvládne aspoň maličko napravit tu katastrofu, kterou natropila? Aspoň co by se za nehet vešlo?
Strašák i stromy kolem se jí začaly rozplývat před očima a teď už ji bolely zuby od toho, za je nevědomky zatínala.
Pak ucítila lehký dotek na rameni.
„Promiň, nejde to,“ hlesla a ani se na Kláru nepodívala.
Klára si to ale nedala líbit. Stoupla si vedle ní a ukázala do zahrady.
Šárka přimhouřila oči proti slunci. „Ano, to by taky šlo… Vlastně by to šlo o dost líp. Ale je to nebezpečnější.“
Klára předvedla pantomimu na téma bolesti břicha. Šárka se zadívala na bílé plátno, které se vznášelo ve vánku, a pochopila, že nejde o hrušky a že jsou neodkladné situace, kdy jde otázka nebezpečí stranou.
„Do háje, máš pravdu,“ řekla a prolezla mezi prkny do sadu. Klára ji následovala.
Stará hrušeň jim poskytla úkryt, odkud mohly sledovat situaci na sluncem zalité zahradě.
„Kolíčky,“ zašeptala Šárka. „To zvládnu.“
Klára ji poplácala po zádech.
Mělo by to být jednoduché, ale bělostné plátno vlálo a Šárce se nedařilo zachytit jeho konce. Skoro cítila, jak jí výsměšně kloužou mezi prsty.
Škub sem, škub tam.
Kůra stromu vytlačovala Šárce vzory do tváře, jak se tiskla ke kmeni, aby byla, pokud možno nenápadná.
„Ha!“ vyjekla nadšeně, když se jeden roh plátna zadrhl ve vzduchu. Šárka škubla rukou směrem k sobě. Plátno se vymrštilo a kolíčky odlétly.
A u domu se na celé kolo rozštěkal pes.
Šárka nadávala jako špaček a snažila se přitáhnout poletující plátno, které se rozhodlo vydat na dráhu plachty zámořské lodě, jak se vzdouvalo.
„Vždyť ani tolik nefouká,“ přemlouvala ho Šárka a kroutila zápěstím, jako kdyby ho navíjela na ruku.
„Co blafeš?“ ozvalo se od domu a otázku vzápětí následoval zděšený jek. „Strašidlo! Lidi dobří, pomóóóc!“
Ale dřív než dobří lidé se přihnal zlý pes. Obrovský chlupatý halama nejdřív zkusil zachytit plátno, ale to konečně poslušně zamířilo k hrušce, kde se skrývaly princezny. Pes se vrhl za ním.
Naštěstí ho zpomalilo, jak se pokoušel prodrat plotem.
Klára zachytila plátno ještě v letu a rychle si ho přehodila přes hlavu.
„Polednice!“ vykřikl mužský hlas. „A… a mátoha!“
„Náhodou!“ bránila se Šárka, protože na ten divoký okamžik zapomněla na bolest v nohách a hnala se za sestrou. Bolest v nohách ovšem nezapomněla na ni, takže to bylo spíš úporné kulhání než běh.
Dobře, možná polomátoha.
Klára už uháněla do kopce a přidržovala si přitom dlouhé nohavice stejně líbezně jako plesové šaty, ale zarazila se a chtěla se vrátit pro Šárku.
Ta na ni křikla: „Uteč!“
Škrábání, které se jí ozývalo za zády, potvrdilo, že psisko šplhá přes plot.
Šárka zakopla a za zády se jí ozvalo žuchnutí. Pes seskočil do sadu.
„Duchové! Děcka! Domů!“ znělo od domu.
Šárka se otočila. Mazanec. Udělá z něj mazanec. Musí. Nějak.
Prsty jí připadaly cizí a znecitlivělé. V hlavě jí šumělo a nějak nenacházela správná, slova, stránku.
Snažila se polknout, ale než se jí to podaří, bude mít v krku zatnuté zuby.
Vtom jí něco prosvištělo kolem ucha.
Změť hadrů a holí vířila a nesla se ke psu, který začal přehodnocovat situaci.
Druhý strašák konečně přestal dělat drahoty a přeskočil tanečky k další tradiční fázi veselice – rvačce.
Pes zavyl a tentokrát překonal plot v letu.
Strašák svištěl za ním.
Prádlo, které až doteď nemělo potřebu se zapojit a cokoli komukoli usnadňovat, se vzneslo ze šňůr a začalo se třepotat po zahradě.
Jedno prostěradlo se pokusilo zabalit psa.
Domácí vřískali hrůzou a podle zvuků se snažili zabarikádovat dveře.
Šárka se napřímila. Moc ráda by si namlouvala, že odešla hrdě středem, ale připomínala spíš opičku, kterou pro zábavu nutili chodit po dvou.
To už k ní doběhla Klára, která zvládala s přehledem hrát roli vlkodlaka i odpoledního ducha, a na pozadí dramatického skučení, bušení, bučení, mečení a výkřiků ji odvlekla do bezpečí.

Později se jeden z oživlých klacků, které tvořily kostru strašáků, vydal do světa a navzdory útlé tělesné konstituci si vydobyl nehynoucí věhlas jako kouzelný obušek.