30. Následky a strategie

Únava přecházela rychle, ale přesto Lycva po cestě zpátky do Švestkového sadu vrávorala a i když měla svoji hůl, Rain ji musel podpírat, aby šla rovně. V jejich domku ji položil na postel a Lycva se stočila do klubíčka a zavřela oči.
Než ale stačila usnout, kousek od ní začal nějaký nůž rytmicky řezat do dřeva.
„Co se děje?“ zeptal se Rain.
Pootevřela oko na škvírku a uviděla Deiru, jak prudkými pohyby pokračuje ve vyřezávání lžic, kterým si krátila dlouhé chvíle posledních pár dní cesty.
„Co by bylo? Lycva právě odsoudila celou Sliennu k záhubě, jinak se celkem nic neděje.“
Mohla bych předstírat, že spím, napadlo ji, a to pokušení ji málem přemohlo. Jenže moc dobře věděla, že taková nálada je jako rána – když se nevyčistí, podebere se a skončí neštěstím.
S povzdechem se zase posadila. „Co jsem provedla tak hrozného?
Deira protočila nůž v prstech a odkrojila další kousek dřeva. „Pověz mi, žasnul král Ollienu, když si uvědomil, jaká moc se ve Slienně skrývá?“
„Myslím, že byl hlavně šťastný, že jeho dcera není mrtvá,“ odsekla Lycva.
„A brzy úleva odezní a on začne přemýšlet, jak se to stalo. Uvědomí si, že jeho noví poddaní jsou víc než jen věční tuláci, že ty pohádky o kouzelných písních jsou skutečné. A potom… Víš, jací ollienští jsou, když vidí něco cenného, nezastaví se, dokud to není jejich.“
„Co jsem měla dělat? Nechat tu malou umřít?“
„A co všechny sliennské děti, které teď umřou nebo je zavřou do klecí? Na ty jsi nemyslela?“
„Třeba to nebude tak zlé…“ ozval se Rain.
„Ty mlč! Král se od téhle moci nemůže odvrátit,“ zašermovala Deira nožem. „Jen si to představ, postaví si v té zahradě vlastní klec a sáhne do ní vždy pro tu píseň, kterou potřebuje.“
„Nemohla jsem nedělat nic!“ Lycva spustila nohy na zem a naklonila se dopředu. „To by bylo jako bych ji zabila sama.“
„Zabila ji ta ženská, ty jsi to prostě jen musela zvrátit. Kdyby ses chvíli dokázala nemíchat do cizích věcí, už by Krutovládcova rodina měla o dva členy míň a ollienští by se vraždili mezi sebou!“
Zaťala pěsti do přikrývky. „A ty bys pořád seděla v té kleci! Nebo si nepamatuješ, kdo tě odtamtud vytáhnul?“
Deira se zatvářila, jako by dostala políček. „Na čí jsi vůbec straně?“
„Jak se můžeš ptát? Opustila jsem svoji rodinu, jen abych se pokusila vyjednat nám život pod Ollienem.“
„A až vyjednávání selže? Protože selhat musí! Dokážeš ještě vůbec udělat to, čím tě Strážci pověřili?“
Únava byla náhle pryč, jako by strčila hlavu do horského vodopádu. „Jak o tom víš?“
Deira ji jen propalovala pohledem. Práce jí ležela zapomenutá v klíně.
„Strážci se báli, že když ty a Fanred…“ hlesl Rain a zmlknul uprostřed věty, když se k němu obrátila.
„Co? Když já a Fanred co?“
Deira si hlasitě odfrkla, zvedla dřevo a nůž a znovu se dala do vyřezávání. „I kopnutý oslem by viděl, že k sobě máte blízko, a i toho osla by napadlo, že si to s ním možná nebudeš chtít rozházet. To si myslíš, že nás sem poslali jen proto, abychom ti vařili? Máme dát pozor, že budeš myslet hlavou.“
„A zastoupit mě, kdybych selhala,“ doplnila ji Lycva hořce. „Tak mi pověz, ty moudrá, co se stane, pokud to udělám? Pokud Briwal padne, a celá jeho rodina s ním – nevím, jestli sis všimla, že on je ten, kdo všechno drží pohromadě, bez něj nejsou nic. Kdo nastoupí na jeho místo? Protože z toho, co jsem o ollienské šlechtě slyšela a co jsem viděla na vlastní oči, bychom měli děkovat skále, vodě a obloze za to, že jejich králem je právě on!“
„Jaké štěstí!“
Lycva vstala, přešla k ní a vytrhla jí nůž z ruky. „Briwal je jediný, u kterého je alespoň nějaká naděje, že všichni neskončíme v klecích. Fanred je na naší straně, takže se mi do toho nepleť a nech mě vyřešit to smírem.“
„A budeme pro ten smír muset roztáhnout nohy všichni nebo budeš stačit ty?“
Lycva zabodla nůž do sloupu vedle Deiřiny hlavy a vyrazila ven, protože si byla jistá, že ještě jedna věta a ten nůž by skončil mezi kuchařčinými žebry. Zamířila kolem řady domů k jediné brance ve zdi kolem sadu. V hlavě jí hučelo, nevěděla jestli únavou nebo vzteky, a toužila se jen dostat co nejdál od Deiry. U branky ji ale zastavil strážný.
„Je mi líto, paní, ale máme rozkaz nenechat vás odejít bez doprovodu.“
Dupla nohou jako malá holka a vrátila se do sadu. Bloumala kolem jezírka s barevnými rybami, když na ni zavolal povědomý hlas:
„Krásná zpěvačko!“
Laivo na ni mával z okna největšího domu.
Stiskla rty a přešla k němu. „Ty jsi pořád tady?“
„Můj případ se bude projednávat až na Tribunálu a ten se koná jen za úplňku. O den jsme ho nestihli. Naštěstí mě nechají občas nadýchat čerstvého vzduchu a podívat se na něco jiného než na stěnu.“ Zvedl spoutané ruce, od kterých se táhl řetěz někam hlouběji do domu. „Když jsem bezpečně uvázaný.“
„Takže mě otravuješ, aby ses nenudil?“
„Trochu. A zprávy se šíří rychle, hlavně o zázračném uzdravení malé princezny.“
To někdo běžel, aby jim to vyslepičil? pomyslela si rozmrzele.
„Takže tvoje píseň ti už přestala dělat potíže?“
Trhla sebou. „Ty jsi mluvil s Rainem?“
„Kdo je Rain? Kdepak, bylo to nad slunce jasné. Velitel se neuzdravil ani o trochu víc, než by se za dobu cesty uzdravil sám od sebe.“
„Nemohla jsem, vojáci by mluvili…“
„Jako by něco takového byť jednoho z vás někdy zastavilo,“ ušklíbl se Laivo. „Napadlo mě, že se nechcete jeden druhého dotýkat, protože se bojíte, kde by to skončilo, ale když jsme spolu mluvili naposledy, ani jsi mi nenabídla, že mi pomůžeš.“ Oko už mu maličko splasklo, ale modřiny se pořád černaly a seděl trochu nakřivo.
„Bála jsem se.“
„Kdyby měl každý ollienský voják tolik odvahy tváří v tvář nepříteli, kolik jí máš ty, když vidíš něčí bolest, už by nám klečel u nohou celý svět. Jediné, co by tě zastavilo, by bylo vědomí, že to nedokážeš. Tak, řekni mi, že nemám pravdu.“
Rozhodla se nereagovat. „Mimochodem,“ založila si ruce v bok, „zjistila jsem, co je to konkubína. Až nás nebude poslouchat banda tvých strážných, tak si my dva promluvíme o strkání nosu do věcí, do kterých ti nic není.“
„Konečně trocha ohně!“ vycenil Laivo zuby. „Ale ještě ho rozdmýchej, ať je ten rozhovor trochu zajímavý.“

*

První královská rada, které se Fanred zúčastnil, přirozeně mluvila hlavně o útoku na princeznu.
„Ukázalo se, že sestra té kojné žila v nějaké vesnici na půl cesty do Slienny. Ke konci války se tam zastavili Supi a ona jim musela… dělat společnost,“ ohlásil kapitán stráží.
„To jste nevěděli, když jste tu ženu přijímali?“ zvedl Fanred obočí.
Velitel polkl. „Nepochází z Anlonny, přišla sem z jihu, kde se tak hrozné věci neděly, a její rodiče vůbec nevěděli, co se stalo druhé dceři…“
„Kromě toho,“ přerušil ho Briwal, „jsme tehdy potřebovali kojnou co nejrychleji a zkus si v Anlonně najít nějakou mladou ženu, které se otcova vláda nijak nedotkla. Když netrpěla sama, tak je vždycky nějaký bratr nebo milenec padlý ve válce, zneuctěná kamarádka z dětství, rodiče obraní o všechno… Jednala z vlastního popudu nebo ji někdo ponoukl?“ obrátil se k veliteli.
Fanred sledoval Talzida na druhé straně stolu, ale ten nehnul ani brvou. Ani jeden neměl z přítomnosti toho druhého radost, ale oba měli díky svému původu právo tam sedět.
„Tvrdí, že z vlastní vůle, i když nedokáže vysvětlit, proč zrovna teď. Kromě toho jsme v jejím pokoji našli zlaté šperky. Prý je má od milence, ale když se vlastně nehne na krok z královských domů…“ Vojákovy oči zalétly k Briwalovi.
Král ztuhnul.
„Myslím,“ řekl pomalu, „že jsem nikdy nezavdal jedinou příčinu k takovým podezřením. Té ženy jsem se ani nedotkl a nedal jsem jí žádné zlato, vyjma její mzdy. Zjistěte, odkud ty šperky pochází.“
„Jsou na nich deabartské motivy, můj pane.“ Teď se velitel pro změnu podíval na Fanreda.
„Máš velmi neklidné oči,“ upozornil ho Fanred přátelsky. „Být tebou, dávám si pozor, kam se dívám, aby si to někdo špatně nevyložil. I kdyby to byla opravdu deabartská práce, každý druhý voják si nějakou takovou cetku přinesl v kapse.“
„Vyslýchejte ji dál,“ mávl Briwal rukou. „Příští úplněk zasedne Tribunál, kde bude souzená, a do té doby si chci být jistý, že nám řekla opravdu všechno.“
Pak přešel k dalším záležitostem. Královská pokladna sice nebyla na mizině, ale po dlouhé válce a převratu z kdysi pověstného ollienského bohatství zůstaly jen drobné. Otec zesnulé královny, jemuž patřily rozsáhlé zlaté doly na východě, žádal, aby král obnovil spojenectví a vzal si jeho neteř. Té ale bylo teprve třináct let. Na poznámku jednoho ze šlechticů, že i tak mladé dívky mohou plnit všechny povinnosti manželky, včetně rození dětí, Briwal reagoval slovy, že princezna potřebuje matku, ne sestru, a na šlechtice zbytek rady nepromluvil.
„To bude pro dnešek všechno,“ zakončil Briwal jednání. „Jistě jste všichni již obdrželi pozvání na večerní hostinu.“
Členové rady se začaly rozcházet. Briwal se ještě otočil k Fanredovi: „Dohlédni, aby ta tvoje vyslankyně přišla v nějakých rozumných šatech.“
„Neboj se, Maila se jen třásla na to, aby se Lycvě nějak odvděčila za to, co udělala pro princeznu. Pracuje na tom už od včerejška.“
Briwal se pousmál. „Tak to bude divoška z Ai Ciligh oblečená lépe než manželky mých dvořanů. Ano, Talzide, co se děje?“
Fanred se otočil a musel zamrkat, aby se ujistil, že ho nešálí zrak. Za Talzidovými zády stál malý kněz Arzhel. Na tvářích měl otevřené rány v místech, kde ho zasáhly Lycviny nehty. Jak je to možné? napadlo Fanreda, a pak si vzpomněl na její výkřik, když na něj útočila. Rozhodně se nejednalo o zpěv, ale přesto… Dokázala rány léčit, mohla při jejich zasazování způsobit, že se nemohly uzdravit samy od sebe?
Kolik moci ta veselá zpívající liška vlastně má?
„Přáli bychom si s tebou mluvit v soukromí, můj pane,“ oslovil Talzid krále.
Fanred se rychle vzpamatoval. „Výborně, Talzide, děkuji ti, tohohle zločince jsem chtěl králi přivést už dávno. Briwale, o knězi, který zavíral Ai Ciligh do klecí jsem ti vyprávěl, a Talzid byl tak laskavý, že nám ho přivedl!“
Pohled, který mu Arzhel věnoval, byl plný jedu.
„Velebný Arzhel je pod mojí ochranou a vše, co dělal, dělal na královský rozkaz,“ odpověděl Talzid.
„Král, který ten rozkaz vydal, je mrtvý. To věděli i v těch nejodlehlejších koutech Slienny.“
Talzid Fanredovu poznámku ignoroval a opět se obrátil k Briwalovi. „Můj pane, Arzhel za mnou přišel s velice znepokojivými zprávami. Protože se ale týkají jisté sliennské čarodějnice, nerad bych je prozrazoval před Fanredem. Bojím se, že by k nim nepřistupoval s potřebnou… nestranností.“
Protentokrát Fanred spolkl své jízlivosti. Ani při nejlepší vůli by nedokázal tvrdit, že by ohledně čehokoliv týkajícího se Lycvy dokázal být nestranný.
Fanred se k Briwalovi naklonil a zašeptal mu do ucha: „To s nimi chceš zůstat o samotě?“
„Neboj se, nic si nedovolí. Ale musím jim popřát sluchu.“
„Nevěř jim ani slovo. Oba mají důvod nenávidět jak mě, tak Lycvu.“
„Já vím, ale i lež může mít svoji cenu, když zvážíš kdo a proč ji vyslovil.“
Fanred ustoupil a snažil se nevnímat pocit, jako by se mu v břiše kroutilo něco slizkého.
„Dobrá,“ kývl Briwal, „pojďte se mnou, promluvíme si. Ale Talzide, tvým úkolem bude přivést tohoto muže na příští Tribunál. Obvinění, která proti němu vznáší jak Fanred, tak vyslankyně Ai Ciligh, tam musí být projednána.“
„Zajisté, můj pane,“ uklonil se Talzid zlehka a společně s Arzhelem následovali Briwala do jeho pracovny.