35. Prázdné ráno

Fanred strávil tolik let v armádě, že únava pro něj představovala starou známou. Pálení očí, které celou noc nezamhouřil, těžké ruce a nohy, to všechno důvěrně znal, ale jeho pocity ráno po hostině byly jiného druhu. Takové vyčerpání srdce a duše, kdy slunečné ráno působilo jako výsměch, už nikdy zažít nechtěl. Vracelo ho do doby, kdy musel opustit Nevaiu, a do války, kterou vést nechtěl. Jenom teď, když už doufal v mír, se neslo o to hůř.
Vyšel z domku, kde bydleli Ai Ciligh, a ztěžka dosedl na schod, vedoucí na verandu. Upíral oči na cestičku před sebou, aniž by ji vnímal. Pískalo mu v uších, ale možná to byla jen meluzína, prohánějící se tou prázdnotou, kterou cítil.
Někdo se posadil vedle něj. Koutkem oka zahlédl rudé vlasy a vzápětí ho Maila jednou rukou objala a položila si hlavu na jeho rameno.
„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala se.
„Zachraň ji.“
I ranhojič už odešel se slovy, že víc udělat nemůže. Lycva stále bojovala, jeden slabý nádech za druhým, ale jak ještě dlouho?
„Kdybych mohla…“ povzdechla si Maila.
„Je hrozné, že chci, aby už to skončilo? Že když už nemůže žít, tak ať odejde rychle?“
„Neztrácej naději,“ přitiskla ho k sobě. „Dokud jí tluče srdce, ještě není všechno ztracené. Vzpomeň si, co jsi přežil ty, co přežila naše malá.“
„My jsme měli ji.“
Na písku zaskřípaly kroky a někdo se zastavil přímo před nimi. Fanred zvedl oči a uviděl Briwalův soucitný výraz.
„Už…?“
Fanred zavrtěl hlavou. Podle etikety by měl vstát, ale v současné náladě by s takovými pitomostmi poslal k šípku i Otce Ollacha, kdyby se tam zjevil. „Potřeboval jsem na vzduch. Je tam s ní Deira, zavolá mě, kdyby…“
„Co se vůbec stalo? Ze stráží jsem dostal jen zmatené průpovídky o čarodějkách.“
„Talzid ji otrávil.“
„Jsi si jistý?“ zamračil se Briwal.
„Kdo jiný? Podal jí pohár, těsně předtím, než jsi přišel. Nevím, jak se mu povedlo do něj ten jed hodit, ale nějak to musel dokázat,“ zaťal Fanred pěst.
„Vždyť se z toho poháru sám napil,“ připomněla Maila.
„Jeden doušek, z toho by mu sotva bylo špatně. A i kdyby, mohl se jít rovnou někam vyzvracet, aby se jedu zbavil.“
„Jaký jed použil?“ ozval se Briwal.
„Ranhojič tomu říkal polibek smrti nebo tak nějak…“
„Poslední polibek?“
„To je ono.“
„A co bylo v tom Lycvině poháru, který ji podal?“
„Pomerančové víno.“
Briwal si povzdechl. „Poslední polibek je možné svařit do krystalků, které se rozpustí jen v alkoholu. Oblíbeným trikem za vlády mého otce bylo dát si takový krystal do úst, předstírat upíjení z něčího poháru a jed při tom vyplivnout dovnitř. Těsně před otcovou smrtí už polovina dvora pila pro jistotu jenom vodu. Ale možná mám dobrou zprávu. Poslední polibek zabíjí krutě…“
Fanred se prudce nadechl.
„… ale rychle,“ dokončil Briwal. „Jestli je ta dívka ještě nezemřela, může to přežít.“
„Na spravedlivého krále toho víš spoustu o trávení,“ zavrčel Fanred. Možnost, že by vše mohlo dobře dopadnout, si ani nepřipouštěl. Takové zklamání by ho zlomilo.
„Ty máš své bitevní pole, já mám svoje. A studuji všechny jeho zbraně, i ty, které sám nepoužívám. Pokud je ale možnost, že nezemře, měl bys odtud odejít, přestat se o ni tak zajímat. Čím okatěji budeš dávat najevo, jak blízko k sobě máte, tím větší terč z ní děláš.“
„Ne.“
„Musíš myslet i na budoucnost…“
„Řekl jsem ne.“ Fanred by raději podpálil celou Anlonnu než aby se vzdálil o další krok.
„Briwale, nemyslíš, že na to je trochu pozdě?“ ozvala se Maila a konejšivě přejela rukou Fanredovi po zádech. „Každý, kdo má oči, vidí, že mu Lycva není lhostejná. Buď rád, že mají dost rozumu na to, aby se nepředváděli veřejně.“
„Není co předvádět. V soukromí se mezi námi neděje nic, co by se nedělo mezi lidmi,“ opravil ji Fanred. Znovu se mu vybavil jejich tanec, jak plná života byla ještě včera večer, jak ho napadlo, jestli by se stejně sehraně pohybovali na lůžku… Jenže on se nechal zastavit a nikdy se to nepokusil zjistit. Možná by ho odmítla, ale možná taky ne.
Možná… Víc mu nezbylo.
„Tak proč jsi s ní byl včera v noci?“ nechápala Maila.
„Potřebovala ode mě poradit.“ A já pro ni měl jen výčitky…
„Aha, takže se ti konečně přiznala, že pokud vyjednávání selže, má mě zabít?“ nadhodil Briwal.
Maila vypískla jako přišlápnutá myš. „Cože? Proč jsi nic neudělal?“
Fanred zvedl hlavou a mrakem žalu, lítosti a bolesti pronikl osten zvědavosti a obav. Pokud by Briwal měl pravdu a ona přežila jed, čekala by ji smrt na popravišti?
„Zatím nic neudělala a pochybuji, že by se někdy odvážila. Kdybych měl zakročit proti každému, kdo mě v nějakou chvíli plánoval zabít…“ král znechuceně mávl rukou. „Ona je příliš cenná na to, abych ji jen tak promrhal.“
„Jak ses to dozvěděl?“ zamračil se Fanred.
„Zrovna ty by sis měl pamatovat, že v paláci vždycky někdo poslouchá. Nad Ai Ciligh ale můžeme mudrovat později. Přemýšlel někdo z vás nad tím, proč zaútočili právě včera?“
„Protože Lycva vyléčila malou,“ odpověděla Maila.
Briwal zavrtěl hlavou. „To je jeden z důvodů, proč se ji pokusili zabít. Ale proč včera?“
„Nech těch hádanek a vysyp to,“ pobídl ho Fanred. Už venku strávil dost času, měl by se vrátit. Slíbil jí přece, že s ní zůstane.
„Včera to byl tvůj večer, hostina na tvoji počest, a jako vražednou zbraň použili tvé oblíbené víno, což je takový pěkný detail. Abych to přiblížil taktikou, které budeš rozumět lépe: v souboji můžeš mířit na břicho, na krk, nebo na hlavu, ale tady u dvora míříš vždycky na srdce.“
Rozhostilo se ticho, jak se Briwalova poslední věta vsakovala do Fanredovy mysli, i se všemi svými důsledky.
„Kvůli mně? On ji otrávil kvůli mně?“
„Už dvakrát mu překazila plány, pravděpodobně by na ni zaútočil stejně, ale řekl bych, že den vybral pro tebe.“
Fanred prudce vstal, prošel kolem Briwala a mířil k východu ze sadu.
„Kam jdeš?“ zavolala za ním Maila.
„Zabít toho zkurvysyna.“ Najednou měl jasno, jako v bitvě, žádné cavyky, žádná politika. Odpoví Talzidovi ocelí a sílou paží, tenhle jazyk se učil od chvíle, co v ruce udržel zbraň, a byl si jistý, že i zesláblý po zranění a nevyspalý jím hovoří plynněji než muž, který posílá vrahy v noci a tráví pomerančové víno.
„Počkej!“ Briwal ho doběhl a chytil ho za paži. „Nemáš proti němu jediný důkaz, jedinou páku. Co chceš dělat?“
„Vrazit mu meč do břicha a párkrát s ním otočit. Na to důkazy nepotřebuji,“ pokusil se mu vytrhnout, ale Briwal měl překvapivou sílu. Fanred krátce zvážil možnost, že by krále prostě srazil pěstí, ale i když ji nezamítl, alespoň ji odložil.
„A co potom?“ okřikl ho Briwal. „Co já s tebou, až budeš mít na krku úkladnou vraždu jiného šlechtice? To tě mám poslat na popraviště?“
„Dělej, co musíš. Tak jako já.“
„Fanrede,“ přiběhla k němu Maila a vzala ho za ruku. „Prosím, nedělej nic ukvapeného. Čemu tím pomůžeš, když ho teď propíchneš?“
„Pro začátek zbavím dvůr jednoho vraždícího bastarda, když se k tomu doteď nikdo jiný neměl.“
Briwal si promnul obličej. „Otče Ollachu, chraň nás před zbrklými válečníky s jednou jedinou odpovědí na všechno. Já s ním skoncuji, ale čekám na ten správný čas, abych otcovým věrným zasadil co největší ránu. Žádám tě jenom o trpělivost.“
„Pane Fanrede!“ Na prahu se objevila Deira. Fanredovo srdce vynechalo úder. Už…?
„Lycva tě volá ze spaní.“
Dlouze vydechl. Kvůli Talzidovi by ji málem opustil, a za to mu ten had nestál.
„Už jdu!“ křikl a vymanil se ze sevření Maily i Briwala. „Jednoho dne ho zadupu do země,“ prohlásil. „A bude mi jedno, jaké jsou důkazy nebo jaký je čas.“