34. Další noc ve Švestkovém sadu

Lycva si nešla lehnout, místo toho se převlékla do oblečení, ve kterém se cítila pohodlně, vytahala si z vlasů ozdoby a posadila se k jedné ze švestek v sadu. Vzala si na sebe Fanredův plášť a zabořila do něj obličej. Slabounce z něj cítila dřevo, kouř a pomeranče. Při tanci si na chvíli dovolila snít a tenhle závan vůně byl posledním útržkem snu, než se musela probudit.
Z vína a nezvyklého jídla měla žaludek jako na vodě, ale to ji netrápilo ani z poloviny tak jako hlava naplněná k prasknutí. V jejích myšlenkách se střídali Fanred, Deira, Briwal, Strážce ohniště, Maila a Neivaia, Pramáti, Laivo, matka, točili se jako vodní vír, který hrozil Lycvu utopit.
Jestli ho nepřesvědčíš, budeš se ho muset zbavit.
Jakmile vezmeš lidský život, je to jako by tvoje duše vstoupila do mlhy. Může se v ní snadno ztratit.
Co všechny sliennské děti, které teď umřou nebo je zavřou do klecí?
Briwal je jediný, u kterého je alespoň nějaká naděje.
Nemůže po vás nechtít nic.
Copak nejsme přátelé?
Myslíš, že on nezabíjel naše lidi?
Chci vidět Ollien v míru, uzdravený ze všech ran, a prosperující.
Celé tvoje bytí směřuje k tomu, abys lidem vracela jejich životy.
Sama víš, že velitel je ukutý z jiné oceli, než byl Rozetínač – nebo jeho Supové.
Fanred měl něco, co princi chybělo – páteř.
Povzdechla si. Za čelem jí začínala vykvétat tupá bolest a slíbila si, že jen co si rozmyslí co dál, udělá si nějaký čaj na uklidnění hlavy i žaludku. Čaj přece dokáže někdy pomoct až zázračně, zejména dívkám s nadpřirozenými schopnostmi.
Jenže co si chci rozmýšlet? V hloubi duše už vím, co udělám. Jen zdržuji, protože se toho bojím. A právem. Jestli se něco pokazí, jestli jsem se v něm přece jenom spletla, jsem mrtvá já i můj kmen.
Znovu si přitiskla plášť k tváři a vzpomněla si na tu chvíli, kdy Fanred přesvědčoval Briwala, aby pustil tělíčko malé princezny. Jak i sám král uvěřil Fanredovu úsudku a nechal sliennskou čarodějnici sáhnout na své dítě. Na Laiva, který by za Fanredem šel do medvědího doupěte. Na muže, které si Fanred vybral jako doprovod na cestu do Anlonny, kteří díky němu začali důvěřovat i cizincům a kteří by po několika dnech za svého velitele položili život.
Všichni mu věříme. Teď se ukáže, jestli si to zaslouží.
Vstala a zamotala se jí hlava, až se jí před očima rozběhla barevná kola. Přidržela se stromu, než se všechno dalo do pořádku, a vykročila k Fanredovu domu. Všechno se v ní svíralo nervozitou, když uviděla za okny mihotavé světlo lampy.
„Kam si myslíš, že jdeš?“
Ze stínu verandy se vynořil voják a významně položil ruku na jílec meče.
„Chci jen mluvit s Fanredem,“ řekla.
„Teď?“
„Řekl mi, že můžu.“
Přejel ji významným pohledem. „Fanred si tě pozval… uprostřed noci?“
„Co se tu děje?“
Dveře se otevřely a objevila se vysoká postava, ozářená světlem lampy. Fanred už odložil slavnostní šaty a stál tam bosý, jen v kalhotách a košili, povolené u krku. Když ho Lycva uviděla, ztěžka polkla. Během ošetřování pro ni žádná část jeho těla nezůstala tajemstvím, ale teď, když tam stál ve zlatavém světle, při vědomí a v plné síle, jako by ho viděla poprvé. A ten pohled jí málem odvedl myšlenky od důvodu, proč sem přišla.
„Tahle holka tě hledá, pane,“ hlásil voják přičinlivě.
„Tou holkou myslíš vyslankyni Ai Ciligh? Kterou na dnešní slavnost osobně pozval sám král?“ Fanred se ušklíbl, když jeho hlídač ucouvnul, a dál se věnoval jenom Lycvě: „Děje se něco?“
„Potřebuji s tebou mluvit. Někde, kde nás nikdo neuslyší.“
„Taková místa se tu nehledají snadno. Pojď,“ pokynul jí, vzal zevnitř lampu a zamířil k jezírku.
Následovala ho na roztřesených nohách. Když se posadil na kamennou lavičku a poklepal na místo vedle sebe, vděčně přijala. Fanred pověsil lampu na větev keře vedle lavičky a obrátil se k ní.
„Tak co se děje?“
Promnula si ruce a ignorovala stoupající nevolnost. Jen co tohle vyřídím, dám si mátový nebo meduňkový odvar, slíbila si. A už nikdy nebudu pít.
„Než ti to řeknu… teď ti vkládám do rukou nejen svůj život, ale i bytí svého kmene. Takže prosím, než cokoliv uděláš, vyslechni si mě až do konce.“ Zhluboka se nadechla. „Strážci ohniště mě sem poslali s úkolem přesvědčit krále, aby nás nechal na pokoji. Dostala jsem ale i pokyny pro případ, že bych neuspěla a král se rozhodl, že podnikne kroky proti nám. V tom případě bych ho měla zabít.“
Fanred se ostře nadechl, ale Lycva zvedla ruku.
„Prosím, poslouchej. Já to udělat nemůžu. Jednak pochybuji, že bychom si tím nějak pomohli, což Strážci samozřejmě nechápou, a taky prostě nechci. Briwal, přes veškerou svoji výchovu a všechno, k čemu ho tlačí povinnost, není špatný člověk. Jestli mám mít nad sebou krále, tak ať je to on. Jenže ne všichni z mého lidu budou tenhle názor sdílet, Deira rozhodně ne. Pokud úkol nesplním, tak se mě pokusí nahradit ona, a předpokládám, že trest pak dopadne na nás všechny. Takže tě prosím o pomoc. Musíme krále nějak přesvědčit, aby se do záležitostí Slienny nemíchal…“
Chtěla pokračovat, ale žaludek se jí zhoupnul. Přitiskla si ruku na ústa. Někde vzadu v její hlavě se kroutila jakási myšlenka, která se dožadovala pozornosti, ale Lycva neměla čas se jí zabývat. Místo toho visela očima na Fanredovi.
„Jak jsi mohla?“ hlesnul.
„Věřila jsem, pořád věřím, že to vyřešíme smírně, že…“
Nevolnost se nenechala dál odbýt. Předklonila se a vyzvracela se na pískovou cestičku. Když jí vnitřnosti sevřela křeč, pochopila, co se jí její instinkty snažily říct – její příznaky se daly jen těžko vysvětlit nervozitou a pitím. V loužičce u jejích nohou byla příměs čehosi červeného, ale nejednalo se o víno.
Co by byla za krvepěvkyni, kdyby nepoznala krev?

*

Na moment se vynořila z oparu křečí a zvracení. Fanred ji odnesl do jejich domku a nechal zavolat palácového ranhojiče. Lycva mezi atakami zodpověděla léčitelovy otázky, a nakonec zůstala ležet tak vyčerpaně, že si nejspíš mysleli, že ztratila vědomí.
„Říkali jsme tomu Poslední polibek, na dvoře tvého strýce jsme se s ním setkávali častěji, než by se nám líbilo. Když víš, že jsi ho pozřel, můžeš si zkusit vyčistit tělo, ale jakmile se dostane do krve a začnou projevy…“ sděloval právě Fanredovi. „Protijed neexistuje.“
Lycva polkla sten, který se jí dral na rty. Cítila, jak s každým nádechem slábne. Neměla sílu ani pořádně plakat. Ze všech zatracených konců zrovna jed… Co teď bude se Sliennou? S Briwalem? S Fanredem? Měla tu ještě tolik práce, tolik nevyřčených slov…
Nebylo to spravedlivé.
Ale neměla sílu ani na vztek.
Probral ji něžný dotek na tváři. Otevřela oči a usmála se na Fanreda.
„Poslyš, ranhojič říkal…“
„Já to slyšela.“
„Ale ty si dokážeš pomoct, že ano?“ usmál se na ni povzbudivě. „Máš nějakou píseň…“
Zavrtěla hlavou. Osud miloval svoje kruté žertíky.
„To je prokletí krvepěvců. Uzdravující písně na ně neúčinkují,“ vysvětlila Deira. Musela stát někde blízko, ale Lycva ji neviděla.
„Ale ty něco vymyslíš. Potřebuješ sílu?“ vzal ji za ruku. „Vezmi si mojí. Vezmi si, kolik potřebuješ.“
Přitiskl si její dlaň na srdce. Cítila, jak mu bije, jako by mělo vyskočit z hrudi, a na chvilku se v tom zběsilém rytmu ztratila. Možná nestihla všechno, co chtěla, ale i kdyby jediné, co v životě dokázala, byla záchrana Fanreda, pak po zemi nechodila nadarmo.
Lampa musela dohořívat, protože v místnosti ubývalo světla, a bolest taky ustupovala. Zůstala po ní zvláštní lehkost, jako by se měla každou chvíli vznést a vystoupat až k nebesům.
„Drž mě,“ zašeptala
„Zkusíš to?“
Vzal ji do náručí. Zapadla do něj, jako by pro něj byla stvořená, a opřela si hlavu o jeho teplé a pevné rameno. Tam mohla slyšet jeho srdce.
Znovu zavrtěla hlavou. „Nejde to.“
„No tak, nevzdávej se.“ Znělo to jako rozkaz, až se pousmála. Jako by jí mohl zakázat umřít! Zavolal si ranhojiče a dohadoval se s ním, ale Lycva ho zatahala za košili.
„On mi nepomůže.“
„Já se nevzdám, a ty taky ne!“ Poprvé za celou dobu, co ho znala, v jeho hlase slyšela paniku, ale v houstnoucí tmě už ho neviděla. „Bojuj, ženská zatracená!“
„Zůstaň se mnou,“ vydechla. „Zůstaň se mnou, dokud neusnu.“
Pak se o něj opřela a zavřela oči. Do tmy ji doprovodil tlukot jeho srdce.