40. Právo Alyrae

Ticho. Nepřirozené ticho, v místnosti tak plné lidí. Ticho, které Lycvě zvonilo v uších.
Velezrada? Ona? A Fanred? Jak?
„Řekni to ještě jednou!“ rozkřikl se Fanred a jeho hlas nad oněmělým davem třeskl jako hrom.
„Viním tebe a tvou milenku Lycvu z velezrady. Plánovali jste zabít krále a posadit se na jeho trůn.“
„To je směšné,“ odfrknul si Fanred. „Podej mi jediný důkaz.“
Jako na povel se dav rozestoupil a vedle Talzida se vyrovnala celá řada lidí. Jejich obličeje Lycva znala – strážní ze Švestkového sadu, jeden z vojáků, který je doprovázel ze Slienny, ženy, které se staraly o palácové záhony, služebné, které jim poklízely. Samozřejmě Arzhel. A poslední, v doprovodu dvou vojáků, se přišourala bývalá chůva malé princezny.
„Mám svědky. O tvém vztahu se sliennskou čarodějkou, což je samo o sobě urážka majestátu, si cvrlikají i vrabci na střeše, ten ani není nutné dokládat. Stejně tak osvobození Supa, zarytého nepřítele nového krále, viděla polovina Anlonny. Ale mám tu svědectví o tom, jak jsi nechal uvěznit ollienského kněze na základě obvinění Ai Ciligh, jak za tebou v noci chodila královna vdova, abyste spolu znovu navázali vztah,“ chodil podle řady a u každého bodu ukazoval na jiného svědka. „Princeznina chůva dosvědčí, že za ní přijel tvůj muž, vyslaný napřed ze Slienny, a zaplatil jí, aby se dítěte zbavila. Jeho samotného chytili lidé z našeho dobrého města, ale ty jsi je zastavil, než na něm stačili vykonat spravedlnost. Moji muži dosvědčí, že toho muže viděli ve Slienně ve společnosti Lycvy z Ai Ciligh. Ty sám ses vyjádřil, že v případě královy předčasné smrti by mnoho šlechticů na trůn žádalo spíše dospělého válečníka než batole.
Pak jsou tu samozřejmě důkazy proti Lycvě ze Slienny. Umí léčit, ale i zasazovat rány, které se nikdy nezhojí.“ Vzal Arzhela za bradu a natočil ho tak, aby světlo dopadlo na jeho poškrábané tváře. „Je to mocná čarodějka. Věděli jste například, že když pěvkyně z Ai Ciligh někoho přivede z pokraje smrti, má ho ve své moci? Ten, komu dá život, zůstává už navždy jejím věrným služebníkem. A Lycva z Ai Ciligh si takto podmanila jak Fanreda, tak princeznu Kallinu. Možná plánovala usednout na trůn po Fanredově boku, možná chtěla zachovat zdání zákonitosti, oženit Fanreda s královnou vdovou, aby neztratili její vliv, a sama zůstat jako jeho konkubína. Ať už si to představovala jakkoliv, mám tu několik lidí, kteří vyposlechli, jak se svými soukmenovci plánuje zabít krále.
Takže, můj pane,“ vysekl Briwalovi drobnou poklonu, „které svědectví si přeješ vyslechnout jako první?“
Lycvě se udělalo špatně. Následovala přehlídka lidí, kteří odříkávali útržky vyposlechnutých rozhovorů, dost pravdivé na to, aby je nemohl popřít úplně, ale dost překroucené na to, aby ona a Fanred vypadali jako ti nejhorší zrádci, které zem kdy nosila. Fanred zatínal zuby a na spánku mu tepala žilka, ale Maila mu svírala paži, a kvůli ní se zůstával zticha. Briwal tiše poslouchal s tváří nehybnou a nečitelnou. K Lycvě všechno doléhalo jako z velké dálky, napůl přehlušené vzpomínkou, která se jí neodbytně ozývala v hlavě.
V paláci vždycky někdo poslouchá.
„To jsou mí svědkové, pane,“ pronesl Talzid nakonec.
„Pche, slova!“ neudržel se konečně Fanred. „Neměli bychom se spíš dívat na činy? Na pokus o vraždu princezny…“
„Který se odehrál den poté, co ses vrátil, a tak, že jsi mohl včas zasáhnout. A vyústil ve slepý vděk celé královské rodiny a princeznu, zachráněnou způsobem, jakému nikdo z nás nerozumí. Jak příhodné.“
„A Lycvu jsem na hostině také otrávil já? Nebo to byl pokus o sebevraždu.“
„Ale ne,“ usmál se Talzid ze široka. „Za tohle můžu já. Před hostinou jsem krále upozorňoval na nebezpečí, které mu od sliennské čarodějnice hrozí, ale byl jsem zdvořile odbyt. Proto jsem vzal věci do vlastních rukou. Snažil jsem se tě zachránit, doufal jsem, že její smrt tě zbaví kouzel, kterými tě k sobě připoutala. Žel, podcenil jsem její moc. Naštěstí jsem si vzpomněl, že ale žiji na dvoře Briwala, ne Hanbeta, a že Briwal slíbil ctít spravedlnost nade vše. Jak se tedy postavíš k tomu, co jsi zde slyšel, můj pane?“ obrátil se k Briwalovi.
Ticho se vrátilo, tlačilo se Lycvě do hlavy. Najednou si ve vlastním těle připadala jako cizinec, neodvažovala se pohnout ze strachu, že by ji končetiny neposlechly. Král se díval se jen a pouze na Talzida a dlouho mlčel.
„Přednesl jsi působivé svědectví,“ začal nakonec pomalu. „Kdybych Fanreda a Lycvu neznal, byl bych v pokušení mu okamžitě uvěřit.“
„Tolik lidí, většina z nich z tvé vlastní domácnosti, a ty stále pochybuješ?“
„Sám jsi to řekl, jen lidé. Lidé lžou. Ale nemohu si zacpat uši, když tolik hlasů říká stejnou věc. Fanrede, jak se hájíte?“
„Talzid překrucuje pravdu opravdu mistrně,“ odpověděl Fanred a hlas se mu chvěl, jak potlačoval nutkání hájit se nějakým fyzičtějším způsobem. „Nebo je zločin mluvit na veřejném místě se starou známou? Je zločin vysvětlovat dívce z jiného kmene pravidla následnictví? A co se týče ostatních obvinění, rozhodně je popírám.“
„Lycvo, mluví Fanred i ze tebe?“ obrátil se král k ní.
Zmohla se jen na přikývnutí.
Briwal se odmlčel, pak si povzdechl a pokračoval: „Nevidím tento problém tak jasně jako ty, Talzide, ale přiznávám, že se jedná o moji rodinu, a to mi možná zamlžuje zrak. Proto předám rozhodnutí do rukou těch, kdo znají celou pravdu.“
Někde za Lycvou Laivo syknul.
„Fanred a Lycva budou podrobeni Soudu Tří. Otec Ollach a Matka Namia nám vyjeví, na čí straně je pravda.“
„Ne!“ zavyla Maila a vrhla se vpřed.
Fanred ji stáhl zpět a objal ji. Pošeptal jí něco, co způsobilo, že se o něj opřela a dala se do pláče, ale dál nekřičela. V sále to hučelo jako v úlu.
„Co je Soud Tří?“ zamumlala Lycva směrem k Laivovi.
Zavrtěl hlavou. „Potom. Teď vystup a řekni, že nabízíš právo Alyrae.“
„Cože?“
„Honem,“ zasyčel. „Právo Alyrae. Nabízíš ho. A nahlas, ať tě všichni slyší.“
„A to je co?“
„Nemám čas na výklady, jestli chceš zachránit velitele, vyběhni před krále a řekni to, než přejde k dalšímu nároku. Dělej!“
Důvěra. Možná ji vkládala v nesprávného člověka, ale neměla čas na dlouhé úvahy. Vyběhla na pódium, vysekla králi drobnou úklonu a zvolala:
„Nabízím právo Aly… Alyrae.“
Z toho, jak Fanredovi poklesla ramena a uvolnily se rysy, pochopila, že udělala něco správně.
„A já ho přijímám,“ odpověděl jí Laivo. „Svazuji svůj osud s tvým a podstoupím Soud Tří namísto tebe.“
„Budiž,“ řekl rychle Briwal, než Talzid stačil otevřít ústa. „Kdo je další na řadě?“

*

Zbytek soudu proběhl jako ve snu. Briwal vynášel rozsudky úsečně a bez výrazu. Jen co Tribunál rozpustil, zmizel. Maila se rozběhla za ním a Fanred našel Lycvu a Laiva.
„Vysvětlete mi, co se tu děje. Co je to Soud Tří? A co znamená právo Alyrae?“ domáhala se Lycva a v hlase jí zaznívala počínající panika.
„Když si soudce není jistý viníkem, může ponechat soud na bozích,“ vysvětlil Fanred. „Protože Otec Ollach a Matka Namia úplně nesestupují na zem, používají se tři prostředníci. Obviněný se jim musí postavit v aréně. Když zvítězí, je nevinný, když padne, tak se soud stane zároveň i trestem.“
„Co když se vzdá?“
„Když opustí arénu, tak propadl životem. Tihle protivníci nepřijímají jiný druh kapitulace. Otec a Matka zjevují svoji vůli skrz tři silné tvory – býka, kance a medvěda.“
Lycva si promnula obličej a pak se podívala na Laiva. „Pochopila jsem to dobře, že ty ses přihlásil dobrovolně a půjdeš s nimi bojovat místo mě?“
„Do arény je pouští postupně, ne všechny najednou, a odsouzenci mají zbraně,“ odpověděl a promnul si zápěstí, zbavená pout. Dovolili mu chodit volně po paláci, pod příslibem, že nepůjde dál než k bráně.
„A to mě má uklidnit? Proč jsi to udělal?“
Laivo pokrčil rameny. „Před mnoha a mnoha lety princezna jménem Alyrae nabídla odsouzenci na smrt, že pokud ji zastoupí v Soudu a zvítězí, získá svobodu. Spojil tak svůj osud s jejím. Líbila se mi podobnost jeho a mojí situace.“
„Ale tebe by osvobodili, jen zbytečně nastavuješ krk…“
„Je to můj krk,“ přerušil ji tvrdě. „Stejně jako Slienna, jako ty, jako velitel, si chci svůj osud zvolit sám.“
Lycva už se nadechovala, aby mu řekla, co přesně si o téhle volbě myslí, ale přerušil ji Fanred.
„Myslíš, že to dokážeme? Porazit Tři?“ zeptal se.
„Kdyby to byl Soud Tří set, pak bych měl pochyby. Ale tři zvířata? Ty a já už jsme ochutnali krev horších nepřátel.“
„Nevím jak ty, ale já rozhodně nejsem ve své obvyklé formě.“
„I kdyby ti chyběla síla, obratnosti a bystrosti máš pořád na rozdávání. Vyjdeš z arény živý. A teď vás nechám o samotě, umírám touhou protáhnout si nohy.“
Lycva se za ním dívala a uvědomila si, že ve všech svých ujištěních Laivo neřekl, že bude v pořádku on sám.