Pomáhat a chránit - kapitola 6

Shrnutí: Co kdyby postavy ze Zaklínače žily v současnosti? Mladý písničkář Jaskier potká jednoho večera policistu Geralta, který se stane velkou inspirací pro jeho tvorbu. A možná něčím víc…
Párování: Jaskier/Geralt, v minulosti Geralt/Yennefer (zmínka)
Přístupnost: Vzhledem k násilí a občasným ostřejším výrazům přibližně od 12 let.
Varování: neocnice
Poznámka autora: Povídka není sepsána za účelem zisku, většina postav je majetkem Andrzeje Sapkowského (já s nimi akorát provádím různé nepřístojnosti).
Navazuje na kapitolu 5.

Jaskier seděl na nemocniční posteli a komíhal nohama.
„Ťuk ťuk,” ozvalo se ode dveří.
„Dále!” zavolal Jaskier bodře. Do pokoje vstoupila sestřička.
„Sestři, kdy už mě pustí? Vždyť je zbytečné, abych tu byl. Jenom vám tu zabírám místo.”
„To nevím, já vám jen vedu návštěvu,” pokrčila sestřička s úsměvem rameny a uvolnila vstup do pokoje. Za sestrou se ze dveří vynořila povědomá mohutná postava.
„Geralte, co ty tady děláš?”
„Říkáš to, jako bys mě tu nechtěl. Můžu jít,” řekl Geralt a vypadal, že nežertuje.
„Ne, ne ne! Nechoď, prosím! Já…, jen mě to překvapilo,” vysypal ze sebe Jaskier vyděšeně, na což Geralt zareagoval úšklebkem. Tak přece jen vtipkoval. „Pojď dál, posaď se.” A svoje slova doplnil posunutím na posteli, aby se na ni oba pohodlně vešli. Geralt si ale místo toho přisunul židli a než se posadil, přistoupil k posteli, trochu neobratně a rozpačitě poklepal Jaskierovi na rameno a pak vedle něj položil síťovku s ovocem. Bard na ni chvíli zíral a pak se rozesmál.
Geralt se zatvářil ublíženě. „Ciri říkala, že přece nemůžu přijít s prázdnou. Tak jak ti je?”
„Plíce jsou v pořádku. Mám ale zlomená dvě žebra. Pěkně to bolí. Žádná legrace, ale žádná tragédie. A sestřičky a sestřičkové jsou tady moc milí,” zamrkal na Geralta Jaskier.
Opět se ozvalo ťukání na dveře a nyní bez vyzvání vstoupil doktor, který nemohl být o mnoho starší než Jaskier. Za ním nakukovalo několik mladých lidí v bílých pláštích. „Dobrý den, pane Letenovský. Omlouvám se, nevěděl jsem, že máte návštěvu. Mám tady s sebou mediky na stáži. Asi si vás teď nemohou vyšetřit, že? Tak my přijdeme jindy.”
Jaskier ani nestačil cokoli odpovědět a doktorský houf vycouval z pokoje a zavřel dveře.
„Medici a medičky,” zvednul Jaskier několikrát laškovně obočí.
„Hm,” zamručel podmračeně Geralt, ale v jádru byl rád. To, že Jaskier vehementně pokukoval po komkoli, s kým by se potenciálně dalo vlézt do postele, a příliš se nezabýval svým zdravotním stavem, naznačovalo, že už mu je značně lépe.
„Vlastně vůbec nevím, proč tu ještě jsem. Doktorka stejně říkala, že se to akorát zafixuje a pak přijdu na kontrolu. No a šetřit se a blablabla. Ale to musíš vědět, tys byl určitě v nemocnici, že to ani na prstech obou rukou nespočítám, žejo?”
Geralt si jen beze slova vyhrnul tričko. Na břiše měl několik jizev, na zádech Jaskier taky nějakou zahlédl. V hlavě mu blesklo nutkání zvednout ruku a jedné větší jizvy se dotknout, úspěšně ho ale potlačil.
„Uf,” řekl jen. „Teda. Geralte, teď je mi to trochu hloupé zmiňovat, ale přece jenom je tu něco naprd. Nějakou dobu nebudu moct zpívat s kytarou, můžu totiž nosit jen lehoučké věci. To je katastrofa. Broukání mám povolené, ale na výstupy to není. Nejmíň dva týdny. Sestřičky tu tak nemůžu okouzlit svými písněmi, jen přirozeným šarmem.”
„Toho máš ale zjevně na rozdávání. Než se vdáš, tak se ti to zahojí.”
„Hej!” řekl Jaskier a v žertu bouchl Geralta pěstí do ramene. Pak trochu zvážněl. Najednou jeho hlas zněl, jako by měl trochu na krajíčku.
„Geralte, já jsem tak rád, že jsi přišel! Děkuju.” A vrhl se mu do náruče jako Geralt včera. Geral byl trochu překvapený, ale za vteřinu ho sevřel v objetí.
„Aby taky ne. Vždyť tu ležíš kvůli mně.”
„To není pravda, Geralte.”
Než ale stačil Jaskier tuhle myšlenku rozvést, potřetí zaznělo zaťukání a opět okamžitě někdo vstoupil. Tentokrát se jednalo o lékařku ve středním věku.
„Tak, pane Letenovský- Oh, pardon, že vyrušuju.”
Geralt se rozpačitě odtáhl a zvedl se. „Já už stejně odcházím. Tak se měj, Jaskiere.”
„Geralte, ne, to nemusíš! Zůstaň ještě!” zakňučel Jaskier, kterému velká pevná náruč chyběla.
„Stejně musím do práce, Jaskiere. Dej si ovoce. Ať se brzo uzdravíš a zase můžeš cvrlikat.” Starší muž se zastavil u dveří a věnoval Jaskierovi relativně dlouhý pohled. Pak se rozpačitě otočil a odešel.
„Tak jo. Děkuju, Geralte! Zavolám ti!” volal za ním Jaskier.
Lékařka to nijak nekomentovala, zalistovala v dokumentaci a rázně řekla: „Tak, pane Letenovský, dneska šviháte domů, jo? My už tady s vámi nemáme co dělat. A přijdete si sem na kontrolu, za dva týdny. Žádný sport, tělesná námaha, tahání cihel, neteřinky a synovečkové skákající vám po hrudníku, jo? Jak jsme se bavili. Sepíšeme propouštěcí papíry, tak to tam všechno budete mít. Ale než půjdete, můžou si vás nejdřív vyšetřit medici?”
„Jojo, určitě.” Jaskier byl opět ve své kůži. Tahle lékařka vypadala, že ho klidně zmlátí, když bude dělat vylomeniny, ale zároveň se s ní dalo skvěle zalaškovat, když se člověk strefil do správného místa. A tohle přesně Jaskier uměl skvěle.
„Díky, paní doktorko.” A mrknul na ni. „Mám si sundat tričko? Bude to potřeba?” A aniž by čekal na odpověď, začal si svlékat vrchní díl pyžama.
„I vy jeden! Nezkoušejte to na mě, radím vám dobře!” zahrozila mu doktorka, ale pobaveně se usmívala. Pootevřela dveře a houkla ven: „Tak pojďte!”
Do pokoje vešli dvě dívky a dva chlapci.
„Já jdu sepsat tu propouštěčku, pan Letenovský půjde dneska domů. Tak si ho zatím vyšetřete od hlavy k patě, vyzpovídejte a pak mi to přednesete tak, jak má být, dobroš?”
Medici poslušně zakývali hlavami a ozvaly se zvuky pokorného souhlasu.
„Jo a neprozrazujte jim, co vám je, oukej? Musí na to přijít sami, tak ať jim to neulehčujete.”
„Rozkaz, kapitánko!”
Mladí medici ho proklapávali, prohmatávali, poslouchali a zpovídali alespoň hodinu. Když odešli, Jaskier uchopil telefon a vyťukal zprávu.

Geralte, jdu dneska domu. Pusti me kolem druhe. Nemohl bys me prosim odvezt? *smajlík se štěněčím výrazem*

Nic. Jaskier tušil, že Geralt má spoustu práce a že asi musí zametat ten nepořádek, který Jaskier včera vyrobil. Povzdechl si. Trochu doufal, že se nebude muset tahat přes půl Prahy metrem a tramvají.
Cink!

Poslu pro tebe auto.

Hm, pomyslel si Jaskier. To je dobrý. Jestli mě domů odveze policejní auto… A začal si balit své věci.

Jaskier vyšel z nemocnice a rozhlížel se. Těšil se, až uvidí policejní auto s rozsvícenými majáky, z něho vystoupí člen ochranky oblečený v tmavém oblečení a slunečních brýlích, diskrétně ho odvede do auta a pak s houkáním odjede a všichni se za ním budou dívat.
Rozhodně neočekával červené nablýskané BMW. Se zaskřípěním brzd zastavilo naštorc přímo před nemocnicí, div že nesrazilo stařičkého pána o francouzských berlích. Nejdříve si myslel, že s ním nemá nic společného.
Za volantem seděla krásná mladá žena, které mohlo být kolem třiceti. Byla Jaskierovi povědomá, ale než si ji stihl zařadit, sundala si sluneční brýle a prohlédla si ho od hlavy k patě.
„Jaskier Letenovský?”
Jaskier jen kývl. Žena mu pokynula.
„Tak pojď. A pohni si, nemáme na to celý den.”
Ta dáma oplývala tak nebezpečnou krásou, až to Jaskiera trochu děsilo. Moc se mu nechtělo s ní nastoupit do auta a někam odjet. Pokud si ale chtěl zachovat tvář, musel. Nebylo moc cesty zpět. Obešel auto a posadil se na sedadlo spolujezdce. Žena mezitím sklopila stínítko a v zrcátku si kontrolovala rty natřené sytě rudou rtěnkou. U zrcátka měla zastrčenou fotografii blonďaté dívky.
„Ty jsi Yennefer!” vykřikl Jaskier, když mu to konečně došlo. „Teda vy jste, teda ty jsi-”
Yennefer se na něj upřeně podívala v odrazu zrcátka. „A ty jsi ten písničkář, teda pardon, bard, a svůdník. Hm. První dojem ti moc nejde, co? A tykej mi, prosím tě.”
„Dobře,” řekl Jaskier.
Yen sklopila stínítko a rtěnku uklidila do přihrádky. „Tak kam to bude?”