46. Duchařina Krízl a Eva

Večer po návštěvě u mámy jsem si zalítl na „svůj“ dub za nemocnicí a potřeboval jsem si zase trochu utřídit myšlenky.
Paranoidní Krízl. Na jednu stranu hlídá Ferdu pomalu i cestou na záchod, na druhou stranu po něm chce špiclování pro své účely.
Simona jako viklající se svorník klenby mezi Krízlem a Vackem.
A k tomu všemu plně obnovené dodávky z toho nespolehlivého polského zdroje. Tolik potenciálu pro průšvihy na všech frontách.
A co Vacek? Na koho momentálně může? Touhle dobou by mohl mít slušně posbíraný data na Lízlera, ale dál se zase nedostane. Když by ho sebral, je Krízl schopen to zase někam přesunout a pokračovat ve stejném duchu? Dá se spoléhat na to, že by Krízl ve svém současném neklidném stavu udělal nějakou chybu?
Podzimní nevlídné sychravé počasí lícovalo s mojí depresí. Houpal jsem se ve větvích a koukal ze stromu, jak se nad řekou k ránu válí mlha. Ano. Otázek spousta, ale odpovědi v mlze.
Nakonec jsem řekl, že za života bych byl stejně bezmocnej, jako jsem teď, a ještě k tomu všemu by mě pěkně zábly nohy. Tak na co si stěžuju. Vždyť teď už na to všechno nejsem sám. Vlítl jsem nad řeku, porozehnal tu mlhu a s daleko lepší náladou vyrazil za Janem na další sledovačku Krízla.

Dopoledne byl celkem klid, Ferda i Krízl seděli v kanclu zavrtaný v papírech. Tak jsem tam nechal Jana a oběhl Vářu a Věrku, abych zjistil, jak Lízler v noci pochodil s hledáním Simony.
Našel ji docela snadno, čekal ráno před tou správnou školou. Asi se to Krízlovi podařilo natipovat dobře – možná, že ještě z nějakejch stránek nesundali inzerát, že hledají jazykáře. Krízlův intelekt se zjevně nervozitou nijak neumenšil.
Vářa s Věrkou Simonu varovali, takže si Lízlera všimla. Pěkně ji to vyděsilo, podle Věrky pak vyměnila simky v mobilu a napsala zprávu Vackovi.
Vářa ještě vykládal, že viděl, jak Lízler pověřil sledováním Simony nějakýho místního pobudu. Vypadalo to, že ji mají v plánu jen hlídat, aspoň že zatím jen to. Lízler se začal zase vracet zpátky. Tak jsem se taky vrátil za Krízlem.

Bylo už po poledni, když se začalo něco dít. Ferda se zvedl, že se jde najíst. Sednul na kolo a vyrazil. Autem se cyklista sleduje dost blbě, že by měl Ferda tentokrát nějakej plán, u kterýho zrovna Krízla nepotřeboval?
Ferda prokličkoval z Moravskýho předměstí postranníma uličkama a ztratil se Krízlovi z dohledu, ale nebylo mu to moc platný. Krízl ho nakonec našel. Ono po Hradci zas není tolik míst, kde se dá slušně najíst za prachy odpovídající policajtským platu. Před hospodou U Dvora stálo mezi spoustou jiných bicyklů i otřískané Ferdovo kolo. Krízl objel blok dokola a zaparkoval tak, aby měl na tohle místo dobrý výhled.
Po nějaké chvíli z hospody vyšel Ferda se slečnou, vyzvedl kolo a došli spolu na roh ulice, tam jí dal pusu na tvář, sedl na kolo a zahnul doprava. Ona mu zamávala a pokračovala rovně.
Krízl nepatrnou chvilku zamyšleně seděl za volantem. Pak vylezl z auta a šel sledovat tu slečnu.
Začal jsem v duchu nadávat. Hajzl! Chce se na Ferdu dostat přes jeho holku.
„Mazaný zlotřilec,“ odtušil Jan v souladu s mými úvahami.
Holčina šla jen kousek. Vracela se z oběda na fakultu, koukl jsem opatrně za ní, měla nějakou výuku se skupinkou studentů v laboratoři.
Krízl zatím oplendoval před školou. Zjistil si od nějakých studentů její jméno a že učí na Organické chemii. To je tam co Vářa! Zavolal jsem znova Vářu. Eva Jezdinská u něho dělala postgraduál, prej na rozdíl od jinejch dost šikovná holka.
Krízl zatím vyrazil zpět k autu. Už má dost informací na to, aby si zbytek dohledal po internetu. Až zjistí, že Eva znala dobře Vářu… Tohle se mi doopravdy nelíbilo.

Dlouho se zase nedělo nic. První šel z práce domů Ferda, Krízl ho tentokrát nesledoval. Zvedl se až chvíli po šesté a zajel autem k fakultě, kde zaparkoval opodál směrem k zastávce autobusu. Došlo mi, že si našel, kdy Evě končí výuka a čeká, až půjde domů. To není dobrý…
Eva byla ještě v laborce, pořád s tou stejnou skupinou studentů. Pustila je před sedmou, pak chvíli uklízela a něco dodělávala. Těsně před odchodem telefonovala s Ferdou kvůli nákupu, chtěla něco navařit a druhý den k Palounkům donést. Než definitivně vyrazila, bylo už kolem půl osmé, tma jako v ranci.
Eva si to namířila z fakulty přímo k okruhu, už nebyl moc provoz, tak to asi chtěla přeskákat přes svodidla, aby ještě stihla otevřenej obchod. Přes přechod u křižovatky to byla hodně velká zacházka a takhle navečer se to v návaznosti na chod semaforů na sousedních křižovatkách dalo přejít celkem bezpečně.
Krízl to nečekal. Dobíhal za ní od auta: „Slečno Jezdinská!“
Eva se otočila, uviděla neznámou osobu a bylo vidět, že se lekla. Začala se vracet k fakultě.
„Neděste se, já šéf vašeho Ferdinanda. Michal Krízl.“
Eva utíkala zpátky k budově fakulty, asi se chtěla zavřít uvnitř.
„Určitě o mně někdy hovořil. Počkejte chvíli, ukážu vám průkaz.“ Krízl se pořád tvářil, že chce jen konverzovat. Nicméně Eva se snažila zdrhnout.
Krízl ji dohnal skoro u vchodu. „Tak stůj, když s tebou mluvim!“
Drapl ji za ruku a zkroutil jí ji za záda.
Eva se snažila vysmeknout. Kabelka jí spadla na zem.
Naletěl jsem až těsně k nim. Co teď?
„Jak dlouho chodíš s Ferdinandem?“
Eva se kroutila, ale Krízl měl větší sílu.
„Tak mluv!“
„Asi rok.“
„Lžeš, je tu teprve od února.“ Zkroutil jí ruku silou, až vyjekla.
„Nelžu. Seznámili jsme se v Praze v listopadu.“
„A znáš Pavla Dědka?“
„Hraje s dědou šachy.“
„S jakým dědou?“
Něco musím udělat!
„S Ferdou-dědou,“ Eva měla slzy v očích.
Krízl sypal otázky jednu za druhou, všechno šlo strašně rychle.
„A o Varvařovským někdy něco říkal?“
„Jednou…“
Naletěl jsem Krízlovi rovnou do obličeje a zařval, co jsem nejvíc mohl. Lekl se a povolil stisk.
Eva se vysmekla. Krízl ji nestihl znovu chytit, tak jí vzal pěstí do boku. Eva poodskočila a nacvičeným švihem mu vyťala kopanec vysoko do ramen. Vyhodilo ho to z rovnováhy, až vzal druhou o stěnu budovy.
Než se Krízl vzpamatoval, byla Eva zamčená za vchodovými dveřmi na fakultě. Svezla se na zem a rozklepala se.

Vrátil jsem se k Janovi. Tvářil se velmi vážně.
„Nastalť můj čas,“ řekl a narovnal se. „Opatři ochrany pro tuto dívčinu!“ Zavelel tak, že jsem se okamžitě sebral a šel za Evou.
Začal jsem jí říkat, aby zavolala Ferdovi, ale nedokázal jsem se na to soustředit. Zíral jsem přes prosklené atrium na Jana. Už když na mne mluvil, tak vypadal hrozivě, ale teď se ještě zvětšil. Intenzita šedi se tím neumenšila, naopak jeho stín hutněl a přecházel v tmavou mlhu. Janova podoba už skoro nebyla znát. Jen ta jeho široká ramena se stále děsivě rýsovala ve sporém světle pouličních lamp.
Eva na to hleděla, tak vystrašená, že úplně zapomněla na ten mobil. I na mne sedla úzkost. Stejná paralyzující úzkost, jako když jsem tehdy seděl jak přikovanej na lípě u křížku v Třebši a hleděl na ten zběsilej rej temných duší.
Krízl stále ještě nevstal. Nekroutil se bolestí, asi spíš jen nečekal, že se mu jeho plán takhle sesype, a teď jen bezradně seděl v trávě a hleděl do prázdna. Šedá mlha se kolem něho postupně usadila, až ho úplně skryla z dohledu.
V tu chvíli se mi konečně ulevilo. „No tak, Evo, zavolej Ferdovi. Mobila máš přece v kapse!“
Eva rozklepanýma rukama vytahla mobil z bundy a vytočila číslo.

Když jsem se znovu podíval ven, mlha zmizela a Krízl odcházel k autu. Něco na něm bylo divné, úplně jinak se pohyboval, že by si přece jen hnul se zádama? Ale to nebyla nijak toporná chůze. Naopak místo obvyklého kancelářského přikrčence najedou šel jak atlet.
Jako by měl Janova široká ramena.