2. Poslední vlak

Mlha na peróně nebyla cítit strachem, ale po dešti a dobrodružství.
S nosíkem rozplácnutým na skle pozorovala Hanička rozmazané nástupiště. Byla z nejmenších, pustili ji dopředu. V kožených svátečních botkách stála na dřevěné lavici, raneček se svačinou pohozený pod nohama, starší Erika ji přidržovala u okna, aby mohla zamávat mamince.
Kufry už byly kdesi uložené a výpravčí pískal, když si toho Hana všimla. Její králík musel vypadnout, ležel venku, těsně vedle schůdků.
„Mamí, podej mi ho,“ křičela a gestikulovala nešťastná holčička. Marně, okna nešla otevřít, zvenku byl vidět jen náhlý nával zoufalství. Mamince se bude také stýskat, ale určitě je to jen na pár týdnů. Obyčejný výlet do Anglie.
Erika nezaváhala. Malá bez králíčka neusne, provázel jí celých skoro pět let života. Nedopustí, aby sestřička trpěla. Vší silou zalomcovala klikou, dveře se ztěžka otevřely a uvolnily schody. Chytila madlo, předklonila se, hrábla po ušákovi. Nedosáhla. Vlak zadrnčel, zahučel a pomalinku se začal rozjíždět.
Erika se rozhlédla, odhadovala vzdálenost. To zvládne. Pustila se, seskočila ze schůdků a popadla ošoupané králičí ucho. Má ho! Narovnala se, popoběhla pár metrů, hmátla po klice.
Nedosáhla. Zaškobrtla. Na malou chvilku ztratila orientaci a plácla sebou na zem.
„Holčičko, jsi v pořádku?“ Pán v tmavém svrchníku se ji pokoušel zvednout.
„Neublížila ses?“ zeptal se znovu, zatímco jí zkoumal odřená kolena. Erika zavrtěla hlavou, přitiskla králíka a vyskočila.
„Děkuji, musím za sestrou,“ vyhrkla a vytrhla se mu. Pootevřené dveře se vzdalovaly. Zkusila přidat, proplétala se davy mávajících. Mnozí si konečně dovolili pustit slzy. Děti, mířící snad do bezpečí, už je zahlédnout nemohly.
Nedoběhla. Vagóny mizely v tunelu.
„Nebreč, tumáš, půjčím ti zatím Míšu,“ nevydržel Hančin pláč tmavovlasý kluk na protějším sedadle.
„Sestra přijede příštím!“
Slzy splynuly s mlhou.
Žádný další vlak už nacisti nepustili.