Rychlé šípy

Poznámka: I Bratrstvo kočičí pracky si přece někdy musí přijít na své. :)
„Vlhký žalud si potřeboval vyjasnit, proč je všechno listí roztrhané, otočil se na obrtlíku a šel to oznámit kolegům, mezitím se další a další listí sypalo, než přišel Ivan s košíkem, že potřebuje odpoledne volno, protože se mu rozbila krychle.“
Štětináč si s úlevou vydechl a udělal tečku. Pero mu trochu kaňklo, ale řekl si, že to zase nebude taková katastrofa. Ostatně, na papíře se mezi těmi ostatními docela ztratila.
Se zálibou si prohlížel tajemně vypadající zažloutlý papír s ještě tajemnější zprávou.
Ani ostatní chlapci se nemohli ubránit škodolibému úsměvu.
Z téhle „šifry“ budou Rychlé šípy paf ještě hodně dlouho.

poznámka: Opět nic světoborného, ale to by ode mě snad nikdo nečekal. Snad mi to ohýbání zadání projde.
Věnováno všem, kteří znají krásu šifrování.
----------------------------------------------------------------------------------------
Bylo slunečné nedělní odpoledne, jako stvořené k výpravě Rychlých šípů za město. Dva a dva chlapci stáli na protějších stranách údolí. Mirek, který soudcoval, závod právě odstartoval.
Kdo vyšle a vyluští zprávu dříve?
Jarka zvedá ruce do předem určených výšek. Pravou vodorovně, levou podél těla, potom pravou i levou vodorovně. Červenáček si vyslaný semafor zapisuje.
Rychlonožka zvolil pro předání zprávy morseovku a mává rukama okolo sebe jako divý. Tečka, čárka, konec, konec. Jindra ani nestačí psát.
Jak to bylo vzrušující!
Vysílání pomalu končí a nastupuje luštění.
„Mám to, máme to!“ vyskakuje Červenáček. „Neklan a, Mirku, kdo je to ta Ambrósie?“

Mirek se obezřetně rozhlédl zpoza rohu. Dobrá, teď může, je pozdě, nikdo ho už neuvidí.
Ano, porušil kvůli tomu všechny své dobré zásady – lhal kamarádům, že večer musí psát úkoly; kradl z tátovy peněženky, aby na to vůbec měl … Ale bylo to v zájmu vyššího dobra.
Mirek se rozběhl a vpadl do zdobených dveří.
Na zdi vedle byl nápis: „Dnes hrajeme: Lesk a bída kurtizán.“
Mirek se spokojeně uvelebil v křesle a rozhlédl se po zšeřeném kině: zatím tu ještě nebyli, ale co kdyby …
Pokud se přijdou hoši podívat na nemravný film, bude to on, Mirek Dušín, kdo je odhalí.

fandom: Tajemství Velkého Vonta (Rychlé Šípy)
poznámka: Bjb, protože se mi to nelíbí. Ale dneska už bych asi nestihla nic napsat.
Vláďa se lehce pohnul na posteli, vzdychl.
Zdálo se mu o tom, že vidí.
Pamatoval si to. Vzpomínal jak se díval do nebe, omámený sluncem. Vzpomínal si, jak zdravil své přátelé pohledy a nikoli tápavými doteky prstů.
Jenomže takhle se vzbudil už kolikrát, tisíckrát, a vždy se zahleděl jen do tmy.
Nejistě si sáhl si na víčka.
Někdo se dotkl jeho dlaně, lehce ji stiskl, pohladil.
„Otevři oči,“ vyzval ho hlas, v kterém zvonil úsměv.
Udělal to. Zaplavila ho oslnivá záře.
Pak teprve si vzpomněl.
Byl v nemocnici. Byl po operaci. Byl s Otou.
A to světlo bylo tentokrát skutečné.

Fandom: prozradím na konci
„Všechno mě bolí. V hlavě mi hučí jak ve včelíně a luplo mi v zádech.
Svaly mám namožené, jako bych sám přestěhoval celý obývák, klouby mi křupou.
V oku mám tik a v uších mi píská.
Zimnice se mnou třese, celý se potím. Určitě mám horečku.
To je bolest, to je bolest! Bude to asi moje poslední hodinka!
Nejspíš omdlím,“ mumlá si jakýsi chlapec, schoulený pod peřinou. Skoro by se mu to dalo věřit.
„Rychlonožko,“ ozve se maminčin hlas z kuchyně. „Vstávej a pojď se nasnídat, ať nepřijdeš pozdě do školy!“
„Ach vy plantážníci,“ povzdechne si Rychlonožka. „Zase to nezabralo…“
(Fandom: Rychlé šípy)

Chtěl bys vědět, proč je jich sedm? Proč ne třináct, když víš, že tohle číslo mám rád? Vždyť bobříků je právě třináct. Ulovil jsem všechny, přesto mám na rukávu stále jen sedm knoflíků.
Víš, ono je strašně těžké najít knoflík s duší. Na bobříky přeci nemohu mít obyčejný knoflík za pár haléřů od vetešníka. Ani ten se zlatým lemováním nebo z perleti. Třpytí se nádherně, ale já mám stejně nejraději ty oblýskané.
Třeba ten tmavozelený. Podívej, Jarko. Zajímá tě, kde jsem ho sehnal. Našel jsem ho. Ve Stínadlech. Tam, kde jsme tenkrát chytili Širokka. Možná ho ztratil on.
Nemluv, vzpomínám.

Dnes. Dnes se to stane. Poprvé.
Není to správné. Není to čestné. Kluci z klubu se to nikdy nesmí dozvědět. Ale on to musí konečně zkusit. Nemůže si pomoct.
Čeká tu na ni. Možná za to může jaro.
V tom zaslechne vrzání dveří. Uvidí ji. A ona uvidí jeho.
„Tak pojď ke mně, chlapečku!“ zavolá její hlas.
Zrychlí se mu dech. Cítí v sobě napětí. V každém kousku těla. Už nedokáže myslet na nic jiného. Teď nebo nikdy.
„Ne! Nepůjdu! Já už vám to blbý prádlo věšet nebudu!“ zaječí a vyřítí se ven.
Zkoprnělá správcová se nezmůže ani na slovo.

Frekvence jeho dechu se zkracovala, záda se potila. Byl si naprosto jistý, že brzy vypustí duši. Ještě před nedávnem by přísahal, že závod o vlajku s rychlými šípy byl to nejtěžší, co musel v životě udělat.
Ještě chvilku, ještě chviličku! Stačí vydržet. Co na tom, že se o jeho svaly pokouší křeč. Na krku už cítil Jarkův horký dech.
Vykřikl.
A pak se zhroutil.
Oba dlouhou chvíli zrychleně dýchali. Mirek nakonec sebral odvahu a promluvil jako první.
„Fairplay je fairplay, ale… už je to potřetí, co jsme doběhli do cíle společně, a já už na další závod opravdu nemám sílu.“

Mirek Dušín a Jarka Metelka seděli na lavičce a zaznamenávali si, kdy šli po zimě do školy poprve v krátkých kalhotech. O týden dříve než vloni!
I přes tyto radostné poznatky zde vládlo napětí.
„Jarko, mám starosti.“
„Mirku, poradím, budu-li umět.“
„Jak ona se ta děvčata teď podivně chovají a oblékají!“
„Však víš. Jarní vábení...“
„Nějaký obyčej?“
„Dalo by se to tak říci.“
„ V čem spočívá?“
„Řekněme v ulovení nejlepšího... kance...“
„Vskutku? I ty plantážnice! Nejsme ve středověku, měly by se spíše věnovat domácím pracem a studiu!“
Jarka se praštil do hlavy. Tohle už bylo i na něj moc.

„Už nevím, co s tím,“ povzdechl tatínek s očima na hodinách. „Určitě zase přijde včas.“
Maminka přikývla a osušila si oči utěrkou.
„Úkoly si udělal, než šel ven, že ano?“
„Dostal tři jedničky a o přestávkách doučil čtyři spolužáky trojčlenku.“
„V jeho věku jsem dělal normální věci. Bouchací kuličky, zapomenuté úkoly, i za školu jsem šel.“
Maminka si vzpomněla, že si v jeho věku vycpávala podprsenky kapesníky, ale omezila se na pokývání hlavou.
„Tohle není normální. Co z něj vyroste?“
Ručička se posunula na minutu před sedmou hodinou ve dveřích se objevil rozzářený Mirek. Dušínovi zasedli k další neveselé večeři.