Rychlé šípy

3. června Zjistil jsem, že mám na kole pořádnou osmu - další drát v háji. Vzal jsem v dílně hned dva, snad mě Em neviděl. Než jsem dojel do kůlny, zase jsem píchnul. Takže zase výbornej večer. Blbě jsem na to viděl, dochází petrolej. Navíc jsem měl pocit, že kolem něco dupe a funí, snad ježek nebo co. Našel jsem na stolku staré výkresy s nějakými šílenostmi - bicykl, vrtule, různé převody, musel jsem být včera s Kubou pořádně sjetej.

10. června Kolu upadla šlapka. Dost, končím s trávou, začínám šetřit. Už se těším, až si koupím nové a to staré poletí.

Cizinec doskočil na dlažbu uličky v zákrutách Kocouřího hrádku. Obratně zamaskoval stopy své přítomnosti, ale než nestačil zmizet, cestu mu zahradili Mirek Dušín s Jarkou Metelkou, Jindrou Hojerem a Červenáčkem.
“Víme že vydíráš Vláďu Dratuše. Takže nám teď vydáš jak ježka v kleci, tak ten dopis,” vybídl Cizince vůdce Rychlých šípů.
“Neexistuje způsob, kterým byste mě mohli přinutit ke spolupráci. A sami ten dopis nenajdete,” ušklíbl se Cizinec.
Mirek se usmál a zapískal. Zpoza rohu vyšel Rychlonožka a na vodítku držel mohutného rotvajlera. Uličkou se rozlehlo temné vrčení.
“Tohle je Bublina II, seznamte se.”
Rotvajlerovi od tlamy ukápla nažloutlá pěna.

V pondělí se rozhodl.
V úterý jí přinesl půlmetrový stoh s výběrem toho nejlepšího z Mladých hlasatelů za posledních pět let. Byl na tuhle svoji sbírku doopravdy hrdý.
Ve středu zkusil TAM-TAM (možná by to chtělo něco osobnějšího, usoudil).
Ve čtvrtek, již lehce znervózněn, přitáhl klubovou kroniku.
V pátek to zkusil s trofejemi. Knoflíky za bobříky, vybarvená okénka z Modrého života, žlutý špendlík ze Stínadel...
V sobotu totálně zpanikařil a přivlekl stanovou plachtu, herbář a Červenáčkovu čepici.
V neděli otevřel dveře a Bětka tam stála úplně nahá.
"Říkala jsem si, že to urychlím, než dojde na Mirkovy trencle," konstatovala věcně.

Hučení v uších, další skok.

Město, starobylé, kamenné domy, úzké uličky, dvorečky, podivné pouliční osvětlení.

Křik výrostků v dálce protínající padající šero. Čtveřice chlapců plížících se tmou. Kousek za nimi pátý držící malého bílého psa.

Nevšimli si jí. Vidí žluté špendlíky zapíchnuté do klop jejich oděvů.

„Opatrně,“ promlouvá vysoký blonďák, „teď už jsme na jejich území.“

„Ještě, že tu s námi není Rychlonožka s Bublinou. Ti by nás prozradili hned.“ pronese ten s podivnou červenou čepicí na hlavě.

„Nebojte, spolu vše dokážeme,“ pronese vůdce.
To už ale k němu běží bílý pes, který se úspěšně vysmekl.

„Bublino! Co ty tu!"

Na první schůzku potom Rychlonožka šel poprvé s nechutí. Usedl na schody kousek od klubovny a zahleděl se do země.
Mirek k němu po chvíli přisedl.
„Rychlonožko,“ položil mu nejistě ruku na rameno.
Rychlonožka se mu prudce vysmekl.
„Mohl bys prosím jednou mlčet?“ hlas se mu nezvykle zachvěl.
„Nemůžeš... nemůžeme si to-“ ztěžka polkl. Rychlonožka v ruce tiskl Bublinovu hračku.
Jeho oči se leskly.
„Jestli tu větu dokončíš... je mezi námi konec. Rozumíš? Můžeme, musíme si to vyčítat! Čert vzal Vonty, kroniku, hlavolamy! Tohle musí být naposledy, co jsme dali v sázku tolik! Slib mi to!“
„Slibuju,“ řekl tiše Mirek.