DMD č. 22 pro 22. 4. 2013. Téma: Krásná neznámá

Práce mám až nad hlavu, diplomku na krku a oni mi zrovna teď musí přidělit erasmačku. Němku, odněkud od Rýna. Nějakou Gertrúdu s hranatou čelistí a rukama jak lopaty od mlýna. Z životopisu mi utkvělo, že prej ráda zpívá. No jasně.

Lezu do Karbonu a přes cigaretovej opar vidím nepravděpodobně hezkou holku samotnou u stolku. Usmívá se, trochu nejistě, zlatý (klišé, vím, ale to se jinak nedá nazvat) vlnitý vlasy se jí kroutí po zádech, a ta figura...
„Du bist die Neue?“ ptám se stupidně a snažím se udržet oběh krve v horní části těla.
„Na ja,“ usměje se, „Lorelei.“

Naše krásná neznámá je důvodem, proč jsme tady a ne jinde, v tomto okamžiku a ne v jiném. Proč jsme to všichni přežili.

Vědci vypočítali, jaké množství energie je nutné k vystřelení naší kocábky daleko do kosmu. Rychlost, kterou budeme putovat, je daná - samozřejmě nejrychleji, jak to jde, protože máme trochu naspěch - stárne se i v hybernaci, sice pomalu, ale přece, a k Alfa Centauri je to štreka.

Potíž byla až s tou neznámou, protože nikdo se o podobný kousek ještě nepokusil. Vyletěli jsme, pomyslné pytle s pískem na palubě…Naštěstí nedošlo na odhazování členů posádky. Našli jsme ji, naši neznámou.

Děda Horáček chodil rád na ryby. Sotva se oteplilo, sbalil si fidlátka a už ho nebylo. Babička Horáčková vídala muže pod střechou jenom, pokud přinesl domů kapra nebo o pouti. Důchod mu listonoška nosila pod starou smuteční vrbu u rybníka za nádražím, kde stařeček bivakoval.
Starý pán měl totiž sen. Hýčkal si ho za letních večerů, když babička dávno odnesla kastrůlek od večeře.
Věřil totiž, že jednou uloví JI. Tu, o které se vyprávěly legendy. Rybu dlouhou přes tři metry. Dravou a zubatou, která připravila o udice tolik jeho kolegů…
Snil o ní za nocí.
O své neznámé šupinaté krásce.

„Jak daleko je sousední království?“ zeptala se princezna hledíc do hlubin hvězdnaté noci. Svěžím vzduchem se nesla nadšená píseň cvrčků.
„Dva dny cesty.“
„A letu?“ Palci a ukazováky rámovala astry na obloze.
„Asi pár hodin.“
„Ty nevíš?“ Svěsila ruce a otočila hlavu. „Copak nikdy nelétáš?“
Potřásl hlavou ze strany na stranu.
„Ty to neumíš?“
„Umím, párkrát jsem... letěl. Jako mládě. Ale mám jen jednu hlavu a venku by se mi mohlo něco stát.“
Pohladila ho po hlavě. „Špičáku, vážně jsi nikdy neviděl krajinu? Ani nebe zblízka?“
„Asi je krásná, musí být. Ale já ji neznám.“
Kristýna ho objala celými pažemi.

Seděl tiše na posteli. Kytara mu stále ležela v klíně a papíry vedle něj zůstávaly netknuté. Musel pracovat. Věděl to.
Zoufale složil hlavu do dlaní. Když ji poté znovu zvedl, všiml si, že není v pokoji sám.
Byla krásná. Až oči přecházely. Vypadala zcela jinak, než většina žen a celá se blýskala všemožnými barvami. Mlčky si přisedla vedle něj. Prsty ho pohladila po tváři a krku.
Okouzleně zalapal po dechu.
Ještě trochu se k němu přiblížila a vtiskla mu letmý, avšak intenzivní polibek na rty.
Za hodinu už byla písnička hotová.
„Děkuji,“ zašeptal. Věděl, že ho slyší.
Jeho dokonalá múza.

„Malví, že mi opravíš chyby, že jo?“ Kristián se na ni podíval svým nejlepším štěněčím pohledem. Malvína protočila oči, odhodila katalog zbraní na postel a přistoupila ke stolu.

„Co to máš?“ zeptala se, opřela se o Kristiánovo rameno a podívala se na popsaný papír s hromadou škrtanců, kaněk a hanbatých obrázků, které kreslí všichni chlapci školou povinní.

„Tu slohovku, dopis.“ odpověděl Kristián a zamračil se.

„Krásná neznámá, píši ti, ... No poslyš, Kristý, krásná neznámá? To je něco jako Schrödingerova kočka, ne? Dokud ji neznáš, tak je krásná i ošklivá zároveň. A vůbec, proč nepíšeš chlapovi, když se ti líbí kluci?“

Synáček objevil album našich svatební fotografii. Rodinné podobenky ho nesmírně zaujaly a zabavily na dlouhé minuty.
Ukazuje si prstíkem a zpěvavým hláskem popisuje: "To je babička, to je děda, to je táta..."
U portrétu nevěsty se zarazí: "Kdo je ta krásná paní vedle tatínka?"
"To jsem přece já, broučku."
Nedůvěřivě si mě prohlédne: "No, ale nevypadáš jako ty."
"Ale jo, jsem to já, když jsme měli s tatínkem svatbu."
"A to už bylo dávno?"
"Už to je několik let. To jsi ještě nebyl na světě."
Chlapeček se dlouze zamyslí.
"Mami, a když jste měli svatbu, to tu ještě žili dinosauři?"

Pěšina se stáčela a mířila k rákosí. Hel tu dala mrtvým volnou ruku a oni si vybavili sluneční paprsky, zem pokryli trávou, vymysleli řeku a břeh osázeli rostlinami fantastických barev.
Když došla ke svému oblíbenému zákoutí, kde se větve vrb skláněly k hladině, zůstala stát. Pak usoudila, že už to není její oblíbené místo, a spěšně se otočila na patě.
Höðr se za ní překvapeně díval.
Chtěl ji poprosit, ať neodchází, a na jazyk se mu dralo, že je nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Jen si nebyl jistý, nakolik by to bylo vhodné, když poprvé otevřel oči až po smrti.

Vracel jsem se domů z hospody, zapíjeli jsme kamarádova synka. Důkladně, podotýkám.

Spatřil jsem ji hned za rohem. Byla tak krásná. Sice jsem měl v každém oku několik promile, ale neodolal jsem. Klepala se zimou a tak jsem ji vzal k sobě.

S ničím se nezdržovala, prostě si mě přitáhla k sobě a začala líbat. Řeknu vám, paráda. Skončilo to na koníčkovi v obýváku… třikrát. To vám byly v noci sny.

Ráno mě vzbudil poněkud hrubší hlas… ten šok si neumíte představit. Ona krásná neznámá byla ve skutečnosti dlouhovlasý chlap. Ani nechci pomyslet, kam jsem včera svůj nástroj třikrát vtěsnal.

Boje utichly a po Evropě se konečně rozlil mír. Nastala dobu soudů, procesů a zatýkání, ale obyčejný člověk to ani moc nevnímal. Užíval nově nabité svobody a snažil se žít tak, jako kdyby na tu dobu předtím nejraději zapomněl.
A s tím vším přišly i téměř zapomenuté, ale stále poněkud všední věci.
Třeba volby.
Jenže koho volit?
Tihle je od Mnichova nezachránili, tihle také ne… Selhali, nezachránili je a ještě se vrátili pozdě… Vždyť do Prahy přišla Rudá armáda a pomohla jim. Vše se zdálo tak lákavé, krásné, naprosto jiné než předtím…
A tak volby vyhrála krásná neznámá, komunistická strana…

Hodiny odbíjely jedenáctou. Filip u plesového baru si dodával kuráž. Do půlnoci ji osloví, sliboval si a dal si navrch dalšího panáka slivovice. Otřel si ubrouskem pusu a šel na věc. Pomalu se blížil k jejímu stolu, chtěl ji překvapit. Dívka ho ale zpozorovala a jala se k úprku. Přátelé ji upozorňovali, jak se na ni ten mladík celý večer divně kouká.
Srdce (i alkohol) Filipovi, že musí za ní. Tím dívku ještě víc vylekal, ale stále ji měl na očích. Dala se do tance s nějakým mužem. Jednou ranou ho srazil k zemi, ale jeho krásná neznámá stačila zmizet…

Jednou se Iorghu zatoulal do zadního traktu domu, kde už nikdo nebydlel. Bylo tam vlhko; malbu na zdech poničila plíseň a dřevěné obložení už na mnoha místech trouchnivělo. Nikdo sem nechodil, protože paní Ecaterina to neviděla ráda. Ale dnes byla pryč a on mohl povolit uzdu své zvědavosti.
Nakouknul do několika pokojů. V jednom z nich našel toaletní stolek a zrcadlo. Hlavou mu projel záblesk vzpomínky. Už to jednou viděl. Pamatoval si to velmi matně – jako sen – zlaté vlasy a pohled plachých šedých očí v odrazu zrcadla.
Dlouho přemýšlel, kdo je ta krásná dívka. Ale nakonec si na Crinu vzpomněl.

Pan Gold se vracel ke svému obchodu. Přemýšlel o tom, co se před chvílí událo. Tu dívku neznal. Jediné, co měla s Belle společné byla krása. Stala se někým jiným a stačilo k tomu tak málo. Ale to málo nestačí, aby se z ní opět stala Belle.
Lacey pro něj byla cizí dívka. A přesto znal každičký detail jejího obličeje, každý odlesk barvy jejích očí. Ale ten pohled, který mu věnovala, nebyl Belle, ale Laceyin.

,,Pardon," ozvalo se za ním. ,,Promiňte, já nevěděl, že jste spolu." Byl to on, koho viděl s Lacey. Šerif z Nottinghamu.
,,Vlastně nejsme," odpověděl Gold.

Řeknete si voda. A co jako?
No, třeba... znáte přece její skupenství? Opravdu? Všech více než 20?
...napadlo vás, jak málo látek zvětší objem, když zmrzne?
...nikdy jste nepřemýšleli, jak je zvláštní, že třeba taková sponka se dokáže udržet na hladině? Neměla by se potopit, ať jste sebeopatrnější?
...dejte zmrazit teplou a studenou - no, která zmrzne dříve?
...rozpalte pořádně hrnec a přidejte trochu vody - ne, ona se nevypaří.
...už jste někdy uklouzli na ledu? A víte, že jste spadli kvůli vrstvě tekuté vody, jež je na povrchu i ve velikém mrazu?
Voda, a co jako? No, ještě asi desetkrát tolik.

Miloval její hlas. Nemohl bez něj být jediný den. Ta kombinace smyslnosti, ženskosti a profesionality ho hypnotizovala. Volal jí denně a představoval si, jak vypadá, když řeší jeho problém s datovým tarifem, fakturou či změnou pinu. Věděl jen, že se jmenuje Lenka. A musí ji vidět.

Čekal před budouvou svého operátora celý den. Nikdo z ní nevyšel. Čekal do večera i druhý den. Pak se odvážil dovnitř. V prázdném vestibulu seděl jen vrátný.
„Lenka? Tady žádná ženská nepracuje, pane. Jen banda ajťáků, co udržujou v chodu ty telefonovací automaty, co se furt ptaj, jak vám můžou pomoci. Héj, kam běžíte?“