Ze života (nikoliv mého)

„... Den sotva začal a já už byla na pokraji sil.“ Vždycky mě tady trochu uklidní ta podivná, trochu podezřelá kouřová vůně. „Mám strach podívat se do zrcadla...“ Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem zase něco zapomněla. „... Pořád mi zvoní telefon. Bojím se neznámých čísel.“ Bojím se i tikotu hodin. „... Už mě ta přetvářka nebaví." Večer mám vždy ve tváři křeč. „... K obědu jsem měla zbytek pizzy, kterou jsem včera nedojedla v autě.“ Potlačím vzpomínku. „Ale aspoň už nebyla mražená.“
Zapípají mi hodinky.
„Už musím jít, za 5 minut vyzvedávám syna.“ Nasadím masku.

„Bude to 500 korun.“

„Děkuji. Zase za týden.“

Od čtyř vzhůru. Každý den.
Řehole krásy a půvabu.
Trénink, škola, klavír, němčina, balet, led, let.
Minutový itinerář na celý život.
Pod knůtou ambic matky.
Jedničky, medaile dcery:
Náplast na tragédii.

Úspěch neprozářil smutek očí.

Dřina bez ustání.
Už nemohu.
Svěrací kazajka povinností.
Už nechci.
Mlč, mé dítě.
Chci volnost.
To nesmíš!
Toužím žít s lehkostí.
Poslušnost je úděl žen!

Láska, milník v odříkání.

Radost místo lkaní.
Na jezeře bílé labutě.
Tonou, jako já v životě.
Ne labutě, ale brusle, symbol mého utrpení.

Volant místo otěží.
Chci si řídit život sama.
Rychlost osvěží.
Déšť, zatáčka, kamion.

Už není co řídit.

Zápis č. 125 v osobním deníčku:
Dnes jsem neměl chodit do práce.
Začalo to už ráno. Bylo větrno a já si zapomněl vzít bundu. Do uniformy jsem se převlékal déle a málem nestihl nástup.
Půlku směny byl klid.
Pak mi vítr fouknul něco do oka a já ten bordel asi hodinu vymrkával. Bylo to naprosté utrpení!
A pak to přišlo. Z toho mrkání a slzení mě začalo šimrat v nose. Dal bych cokoliv za to, abych se mohl vysmrkat. Ale nešlo to! A pak jsem prostě...
Od zítřka jsem z hradní stráže převelen do kanclu. Ta hučka mi bude chybět.

Byl jeden domeček,
v něm bydlel chlapeček.
U domečku smrček,
odrostlejší skrček.
Byla zima, všude bláto,
"neřežme ten stromek, táto.
Společně rok po roce
slavme všechny Vánoce."
Přísahal by, že ten smrk
spiklenecky na něj mrk."
Každoročně smrk se činil,
v zimě zdobil, v létě stínil.
Držel vlhkost, krásně voněl, podporoval podhoubí,
ptačím párům chránil hnízda, doufal, že se zasnoubí.
Když byl starý, mrkl znovu, chlapec už své věděl,
pokácel ho, a stůl z dřeva vzešel za pár neděl.
Ze zbytků naštípal úhledná polena,
smrček ho zahříval na stará kolena.
Zatímco duch smrku odcházel komínem,
semínko nového zasadil se synem.

„To je normální, Leni. Koupíme novou,“ utěšovala maminka dívenku. Leni smutně svírala v ruce dopsanou propisku.
„Já chci tu svoji!“ vyhrkla. Maminka se shovívavě usmála. Děti, a ty jejich rozmary.
„Ale neboj, miláčku. Bude úplně stejná, slibuji.“ Leni zarputile vrtěla hlavou.
„Ne, to nebude,“ zašeptala.
Od té doby si koupila tisíce propisek a sešitů. Všechny popsala, a to, co vytvořila, pak prodala. Maminka na ni byla hrdá.
„No vidíš, a určitě si nepamatuješ, jak jsi kdysi vyváděla kvůli jedné propisce,“ prohodila jednou pozdě večer. Leni se pousmála.
„Ne, nepamatuju,“ odpověděla.
Vypsanou propisku, kterou vytvořila svůj první příběh, měla v kapse.

„Jsi má zářivá hvězda,“ šeptal jí do vlasů. Myslela si, že to znamená, že mu přináší světlo a správný směr.
„Jsi plachá a krásná jako Jitřenka,“ mumlal, „a já Slunce, věčně se snažící tě alespoň na chvíli spatřit.“
„Jsi má Jitřenka,“ opakoval se rty přitisknutými na jejím krku. Usmívala se. Milovala, když jí přirovnával k nejjasnější hvězdě. Připadalo jí, že pro něj něco znamená.
Neznamenala.
Probrečela spoustu nocí. Trvalo týdny, než se maličko vzpamatovala. Nemohla se kouknout na nebe, aniž by se vzpomněla na jeho slova.
A pak jí to jednou došlo. Jak byla bláhová.
Nejzářivější hvězda je přece Slunce.

Byli jako černá a bílá.
Už zase řvali jeden na druhého, s nosy jen kousíček od sebe. Ani jeden z nich už nevěděl, proč se hádat začali. Přeli se pořád. Potřebovali to k životu stejně jako dýchání.
Když vyšli ze školy, mysleli si, že už se nikdy nepotkají.
Ale potkali se. Hádali se.
A potkali se znovu. A znovu. Z hádek se postupně stalo přátelské pošťuchování, které přerostlo v soukromé vtipy, spiklenecké pohledy a dlouhé konverzace za temných nocí.
Když osud chtěl, aby se pořád dokola potkávali, tak proč nejít dál spolu?
Byli jako černá a bílá.
Navzájem se doplňovali.

Všední den, jakých je na ulici městské periferie nepočítaně. Stejný lomoz a křik jako každý den kromě neděle. Klapání kopyt, troubení samohybů, výskání dětí a sakrování drsných, těžkou prací zmohutnělých chlapů.
Náhle rachot převeliký, troubení, jekot ženských, zvuk tříštícího se skla, praskání dřeva a skřípění kovu. A ticho přerušované jen slabým naříkajícím dětským hláskem. Ulice strnula. Pod převráceným samohybem leží dítě. Pomalu utichá jeho hlásek, tváře blednou, očka se zavírají.
Muži nedokážou samohyb zvednout, aby dítě vytáhli.
Až jeho matka, malá nanicovatá ženička, zoufale se zapře proti vozu a tlačí, až jej nadzvedne natolik, že je okolostojícím možno dítě vytáhnout.

Byla ženou mnoha tváří. Pečlivě si je pěstovala, jednu měla pro rodinu, další pro přátele, do práce jich měla hned několik. Také měla tvář pro partnery, pro večírky. Speciální výraz nasadila když chtěla rychleji projít frontou či získat u okénka nějakou slevu.

Tvářila se vesele i když byla smutná.

Tvářila se mile, i když uvnitř kypěla zlostí.

Nenávist skrývaná za lichotkami, zklamání a bolest potlačované za bezstarostnými úsměvy. Pocity malé holčičky a strachu skryty za koketním výrazem, a výraz spokojesti i při naprostém nechutenství, jen aby dosáhla nějakého cíle.

Nakonec už si ani nebyla jista, kdo ona sama vlastně je.

"Po té, co Katherine a William překonali všechny nástrahy, následovala svatba. Po svatbě neuběhl ani rok, než se v kolébce ozval dětský pláč a mnoho dalších v letech následujících..."

Povzdechla si a zmáčkla klávesu backspace.

"Nakonec následovala svatba, měli pouze jedno dítě a žili šťastně až do smrti-"

Taky ne. Prostě to nesedělo. Katherine přece v příběhu říkala, že děti nechce.

"Po svatbě se odstěhovali na samotu a žili bezdětní až do smrti..."

Ale kolik lidí se rozvede a jsou z toho akorát mrzutosti?

"Pořídili si společně byt a kočku a prožili spolu mnoho příjemných dní.
Konec."

Autorka se usmála.