Ze života (nikoliv mého)

Byl jako myška. Slepice začaly kdákat. Alexovi se zastavilo srdce.

V domě se rozsvítilo a kdosi vykoukl z okna. Naštěstí na dvorku nebylo nic, a tak zase zalezl. Alex si oddechl.

Jedním okem sledoval hodinky a druhým koukal z dvířek kurníku. Pozoroval ulici. Zbraň měl přichystanou a byl na ní řádný tlumič, který zajišťoval téměř absolutní ticho.

"Půl osmé," Alex poklepával nohou.

Vtom uviděl soudkyni, jak vychází z budovy. Zamířil – a šup. Kulka vyletěla z pistole a zasáhla soudkyni do spánku. Skácela se k zemi.

Začali se kolem ní sbíhat lidé.

"Sakra," procedil mezi zuby. "Asi tu budu muset přespat."

Seděl ještě chvíli v autě. Najednou ho zaujal malý dům, docela kousek od domu, kde se chtěl původně ukrýt.

Vedle domku byl malý, oplocený dvorek. A na něm kurník.

"To si děláš prdel," pomyslel si a v koutku mu zaškubal šibalský úsměv.

Přemýšlel, kdo by si uprostřed města usmyslel pěstovat slepice.

"Lidi jsou divní," pomyslel si.

Čím víc se na kurník díval, tím víc mu to dávalo smysl.

Nikdo by si ho tam nevšiml.

Večer se tam vrátil. Když se setmělo a nikdo kolem nebyl, přelezl plot a schoval se. Čekal na ten správný moment a pak vlezl do kurníku.

"Mám to," řekl si pro sebe.

"Nebude to lehký, ale půjde to," zvedl se ze země, kde několik hodin plánoval.

Nasedl do auta a jel si zmapovat terén.

Zaparkoval naproti od budovy, kterou si vyhlédl tak, aby nebyl vidět, a jen pozoroval okolí.

"Dneska je docela hezky," zamumlal si pro sebe.

Podíval se na hodinky.

"Mohlo by i pršet," pohlédl z okýnka na bezmračnou oblohu.

"A nebo taky ne," poklepával prsty o volant.

"Vždyť je to jedno."

Nevěděl, proč říká takové blbosti.

Byl nervózní. Proč byl takhle nervózní?

To se mu nestávalo. Sevřel volant tak, že mu zbělely konečky prstů.

Sesunul se do sedadla a sáhl po kelímku s kávou. Chtěl se napít, ale z kelímku už nic nevyteklo.

"No super," zavrčel. "Co teď?" 

Alex neměl na výběr. Měl práci a kdyby nesplnil úkol, byli by v nebezpečí i jeho blízcí. A to nemohl dopustit.

Nastartoval.

Jel se připravit.

Zaparkoval v garáži. V kufru byly pod mezipodlahou ukryté zbraně, tak jako vždycky. Alex je prohlédl a pořádně vyčistil, aby minimalizoval šanci selhání. Dal se do plánování.

Nastudoval si rutinu budoucí soudkyně, která byla napsaná ve složce - kdy a kde nejčastěji bývá a kde by pro něj mohl být nejlepší úkryt.

Po krátkém prolistování složky se rozhodl si vyhledat její jméno na internetu. Přišlo mu totiž podivně povědomé.

Toto zpravidla nedělával. Ale stejně mu to nedalo.

"Gabriela Králová," zadal do vyhledávače.

Vyskočilo na něj hned několik článků. 

"Soudkyně, která zachránila nevinného," klikl na odkaz. 

"Něco jí nesedělo a nenechala se odbýt," začínal článek.

"Budoucí soudkyně tak dlouho nedala pokoj policistům, než případ znovu prošetřili... Ukázalo se tak, že obviněný byl nařknut neprávem."

Alex se ponořil do čtení článků a už nevnímal svět kolem.

Najednou se vzpamatoval, jako by z tranzu. Už si nebyl tak jistý. 

Nesplnit úkol, nebo zabít dobrého člověka?

Do rána nezamhouřil oči.

Na mobilu mu cinkla esemeska. 

"Zdravím, X, dnes si běž dát kávu v 9:15 do kavárny U Starého zvonu." 

Až začala vstávat Sofi, Alex se přidal. Nasnídali se a Alex se nabídl, že Teddyho odvede do školky. To i udělal. Ze školky se vydal do kavárny. 

Když vešel, objednal si velké latte a posadil se. 

Za chvíli si přisedl muž v brýlích, podal mu složku a klíče od auta. 

"Auto je za rohem," řekl ten člověk.

Alex se na nic neptal, už to znal. 

Našel auto, do kterého si sedl, a otevřel složku - kandidátka na soudkyni.

Rozdiely života v Británii? Napríklad...

Keď si chceš dať kafe, rozhodne nepovedz "Dobrý deň, poprosím kafe". To by ťa mali za riadneho burana...

Treba tomu pridať trochu omáčky. Napríklad. "Ak by som mohol poprosiť, povedali by ste mi, jaká káva tu tak nádherne vonia? Až som na ňu dostala chuť."

Potom môžeš príbeh plynulo rozvinúť na základe toho, či chceš, alebo nechceš mlieko....

Šoférovanie. Oni tam nemajú normálne križovatky. Oni tam dojdú a potom si kynú, "Och nie, pane, vy choďte prvý.." Džentlasi, fakt..

A pozor na hovory o počasí! Ak práve nevieš pomenovať mrak, z ktorého prší... nu.. cudzinec..

Ticho.

Alex otevřel oči. V hlavě mu hučelo. Před ním se rozmazaně lesklo čelní sklo.

Nehoda.

Pomalu se posadil. Ruce se mu třásly. Venku se shlukovali lidé. Hlasy, kroky, šum.

Auto, do kterého narazil, bylo nanejvýš nóbl. Lesklý lak a tmavá skla.

Dveře auta se otevřely. Vystoupil muž v dokonale padnoucím obleku.

"To se stává,“ řekl tiše.

Alex ztuhl. Ten hlas mu byl povědomý.

Muž se usmál, příliš klidně.

"Měl byste si dávat větší pozor.“

Alex couvl.

Něco nesedělo.

Ten klid. Ten výraz.

Bylo to až moc… nepřirozené.

Prudce se nadechl.

Otevřel oči.

Tma a ticho.

Byl doma v posteli.

Když se probudil, zalil ho studený pot.

"Auto," pomyslel si. 

"Zbraně za popelnicí," zbledl.

Dočista na ně zapomněl.

Vyskočil z postele a uháněl ven.

Byl ještě v pyžamu, ale to ho nezajímalo. Měl teď větší problémy a jejich následky mohly být katastrofální.

Utíkal ulicemi a lidé na něj divně koukali.

Musel se nenápadně, jak jen mu to situace dovolovala, dostat ke zbraním. 

Ani nevěděl, jak se mu to vlastně podařilo, ale najednou s taškou plnou zbraní uháněl pro změnu k autu. 

Bylo tam, kde si pamatoval.

Nasedl a vyrazil, ani nevěděl kam.

Jak byl roztěkaný, nedával pozor. A najednou... KŘACH!

Když dorazili domů, byli všichni vyčerpaní po náročném dni.

Teddy sotva došel do postele, jak byl unavený, ale sotva ho Sofi přikryla, naráz se posadil.

"Já chci pohádku," škemral Teddy.

"Jó, řekni nám pohádku, tatí," přidala se Sofi.

Alex si sedl k nim na okraj postele.

"Tak dobře, když jinak nedáte," usmál se.

"Bylo nebylo jednou jedno království," začal Alex svoje vyprávění.

Zabral se do toho natolik, že mluvil dobrou půlhodinu. Teddy už spal a Sofi musela Alexe zastavit, jinak by tam byli ještě dlouho.

Rozhodli se jít taky spát.

Tu noc se Alexovi spalo špatně a měl zlé sny.