Ze života (nikoliv mého)

Ta svatba byla veliká a okázalá, nikdo takovou nečekal.

„Mařenko, já ti nevím, ale přece se nemáme za co stydět a nejsme žádní chudáci.“
„Máš pravdu, Božka, já bych s příbuzenstvem nevydržela.“
„Takže na seznam připisuju tetu Any, strejdu Fandu...“
„A od nás bratrance Josefa, to je ten, co dělá na ministerstvu.“
„A podívej, jaký krásný šaty tady mám pro pratetě Vilemíně! Pravá bruselská krajka!“

„Mami! Sto dvacet lidí? My jsme chtěli malou svatbu, jen rodiče, sourozenci a svědkové! A chci se vdávat v kostýmku!“
„Mlč, do toho nemáš co mluvit!“

A tak ta svatba byla díky tchýním událostí roku.

„Jasně, ženo, to zvládnu, vyperu, na mě se můžeš spolehnout. Ano, máš prádlo všechno připravené, jen ho strčím do pračky a zapnu. To je jednoduché, klidně si běž, užij si to, hezkou zábavu. Fakt neboj, to dám v pohodě, žádný strach."

Tak jdeme na věc, ať to mám za sebou.
Jo, tak prádlo mám, to je tady v koši, tak jen strčit do pračky a je hotovo.

„A do prdele," ale co je jako pračka, vždyť ty mrchy jsou na pohled úplně stejné. Stejná značka, stejná barva, stejné otevírání, jak se v tom mám chudák vyznat. Promiň, to asi nedám.

To je ta noc, o které je psáno:
„Noc jako den se rozjasní“.
Hleděla s rostoucí tichou radostí do plamene svíčky, jejíž vosk jí dnes kapal na ruce jen tak decentně, zatímco kněz namáhavě, ale krásně zpíval.
Již jsme slyšeli chvalozpěv na tuto svíci,
kterou ke cti Boží rozsvítil planoucí oheň.
Letos sice nebyl, ale...
Ačkoli se její plamen dělí a rozdává světlo,
přece ho neubývá.
V hlubokém náboženském zanícení sklonila hlavu nad svící a světla rázem přibylo.
Nu, na šílené účesy jsou už naši naštěstí zvyklí, pomyslela si, když její planoucí kštici kolem stojící věřící obětavě hasili údery kancionálů.

Heleď, fakt mi nemusíš říkat, co mám dělat. To přece vím, ne?
Dá rozum, že každýmu preventivně oznámím, že tady je moje a bez mýho svolení sem nikdo ani nepáchne. Pokud někdo nechce rozumět, varování zdůrazním, a jak upalujou pryč!
Když lezli s roztrženýma kalhotama přes plot zpátky, sousedovic kluci konečně pochopili, že na naše hrušky chodit nebudou.
A myslím, že ani pošťák ti sem už nebude nosit ty dopisy, které nemáš rád, hlavně ty s modrým pruhem.
Když mládě brečelo, postaral jsem se sám. Tu osobu, Tchýni, jsem k němu nepustil.
No co je špatně?
Řekl jsi přece „Hlídej!“

Svítá. Rebeka se dívá z okna auta, občas se ohlídne na hengr. "Udělej si něco s těma vlasama," poznamená maminka. "Prestižní závody a takový hnízdo..." mávne rukou. Účes dcery se jí nelíbí, zatímco Rebeka je ráda za cokoliv nevšedního. Jinak vždycky všechno dostává nejnovější... A nejdražší.

Maja se pohupuje na neosedlaném hřbetě. Miluje tyhle ranní toulky. Vítr jí pročesává vlasy. Jak že to říkala kámoška, co ji stříhala? Mullet? To je fuk. Hlavně že ji ostříhala. Živí koně, nemá prachy na kadeřníky...

Rebeka si všimla dívky na koni. Uháněla loukou a vlasy jí divoce vlály kolem hlavy.

Záviděla.
Strašně moc.

Když jste rybářský nadšenec, malé české vody vám brzy přestanou stačit. Výzva, možná tak nějaký přerostlý sumec... Ale muž potřebuje bitvu!
Franta cestoval do zahraničí své mizerné angličtině navzdory. Ryby jsou ryby, člověk se nohama rukama domluví!
Když ho vzali na lov mečounů, byl z toho nadšený.
"We will need wild mullets as a bait," jeho kolega vysvětlil. "Best way to catch them."
Frantovi to bylo zvláštní, ale nač se hádat s expertem? Poprosil kadeřníka, aby ho ostříhal na Jágra a ve svém novém účesu se dostavil ráno k lodi.
Teprve tam se dozvěděl, že mullet je také druh ryby.

Zdivočelý mullet bloumal městem, srdce měl neklidné, přece jen se pohyboval na hranici zákona, když si tak bezdůvodně vyšel po svojí obci, ale vábení jara bylo silnější než zákon. Zářivě se usmál na fialovou s odrosty, ale ta se vyděsila, proč na ní někdo tak civí a přešla na druhý konec chodníku. Snažil se oslovit drdol, ale na ty dva metry ho neslyšela. Kudrnaté hodil květinu z posledního otevřeného obchodu ve městě a pozval ji na kávu z okýnka, nad níž s úlekem zjistil, že pod rouškou roušky se skrýval pěstěný knírek. Zase se bude muset sečíst jako jednočlenná domácnost.

Kamioňák Josef byl vždycky všude první. V cíli cesty, u oběda, v hospodě. S oblibou říkával, že se někdy potkává.
Ten den ho ale v práci uvítaly posměšky kolegů.
„Dneska v tom Brně budeš druhej, Tonda už odjel.“
„Tondu doženu a předjedu kdykoliv.“
„To těžko, je pryč aspoň dvacet minut.“
„Vo pivo,“ volal Josef z již rozjíždějícího se kamionu.

O půldruhé hodiny později nedaleko Velké Bíteše policajti stačili jen zaregistrovat hřívu řidičových vlasů vlajících z okýnka kabiny projíždějícího kamionu.
„Kolik?“
„Stodvacet.“

Když Tonda dojel na místo vykládky, Josef už stál u svého vozu, spokojeně pokuřoval a pečlivě si upravoval účes.

Kolečka invalidního vozíku skřípěla. Ten zvuk se nesl prázdnou nemocniční chodbou.
Nevadil jí. Vlastně už si na něj zvykla.
Už skoro týden jezdila na rehabilitace sama. Bylo to sice jen jedno patro výtahem, ale ještě před měsícem by to nezvládla. Učila se tady radovat z každého pokroku.

,,Mám z vás radost," usmál se fyzioterapeut, když se usadila zpět na vozík, vyčerpaná z těch pár kroků. ,,Vaše tělo sice prošlo takovou rozsáhlou rekonstrukcí, ale krásně se regeneruje. Nebojte. Umíme tady zázraky."
,,Škoda, že neumíte taky vymazat paměť," pousmála se.

Stále to měla před očima. Motorka, vyděšený kůň, úprk, pád na silnici...