Ze života (nikoliv mého)

Počítala s tím, že až vystuduje, bude se prostě věnovat práci ve zvoleném oboru. Byla výborná žurnalistka.
Po svatbě se naučila vařit, péct, zdobit dorty, prát, žehlit, skládat prádlo přesně podle manželova přání, opravovat kapající kohoutky, vymalovat půl bytu na jeden zátah a hlavně držet pusu.
Starat se o děti, ošetřovat jim rozbitá kolena, léčit nachlazení, zavařovat marmelády, sbírat a sušit bylinky.
Na chalupě se stala zedníkem, natěračem, klempířem, truhlářem, kominíkem a zahradníkem.
V době karantény se navíc přeškolila na soukromou učitelku všech předmětů základní i střední školy. Navíc dokončila další knihu.
A od nynějška může vypomáhat i jako hrobník.

Byl to takový milý distingovaný pán. Usměvavý úspěšný podnikatel.
„Ta jeho má ale štěstí,“ záviděly sousedky. „Do práce nemusí, jen o děti má starost a jinak si dělá, co ji baví.“
Manželka distingovaného pána stále častěji plašila pochybnosti o svém štěstí.
Pak přišla karanténa.
„Ta se má, on je s ní tady na chalupě, aby jí pomohl,“ špitaly si sousedky.
„Prosím tě, pojď mi pomoct vyčistit tu strouhu.“
„Nemůžu, bolí mě záda.“
Zanedlouho distingovaný pán zmizel.
„Proč ale zmizel,“ mudroval vyšetřovatel na zahradě chalupy. „Kde je zakopanej pes?“
„Tady není žádnej zakopanej pes, tady je zakopanej tatínek,“ opravil vyšetřovatele synek.

Mysleli si, že jsou chytří, ale nebyli. Nechali se chytit. Pokladní je táhla za uši k vedoucí prodejny. „Už je mám, záškodníky!“
„Kluci zatracení!“ zahromovala vedoucí. „Že se nestydíte!“
„My… my to zaplatíme…“ koktali jeden přes druhého.
„Hlavně to už nikdy, ale nikdy nedělejte, jasný? Vůbec netušíte, co všechno jste mohli způsobit! Ještě jednou a zavolám na vás policajty, jasný?“
Slíbili cokoliv, jen aby byli pryč.
Když pak šli kolem pokladny, toužebně koukli po barevných balíčkách značky Primeros.
Co by tak asi těma špendlíkama mohli způsobit? Tak holt lidi ty balonky nenafoukli, no a?
Někdy jsou ti dospělí fakt divní.

„Vidím... smrt.“
„Cože?! A kdy?“
„Tak... za dva dny.“
Nebyl čas. Zaplatila věštkyni, vyběhla ven a začala vymýšlet ty nejdivočejší věci, co může ještě stihnout. Doma si objednala spoustu jídla a prohlížela si staré fotky a jiné vzpomínky. Pak vyrazila na letiště, koupila letenku na první volný krátký let a noc strávila po barech v Paříži. Ráno se vytratila z hotelového pokoje tak, aby nevzbudila onoho muže, a užívala si jaro v ulicích.

„Chci zpátky své peníze! Mýlila jste se, jsem pořád na živu!“ křičela rozhořčeně.

„Ale musíte uznat, že ty dva dny za to stály, ne?“ ušklíbla se stařena.

Měla zpoždění, o tom nebylo pochyb. Obvykle touhle dobou už měla to nejhorší za sebou a vystačila si s teplou dekou kolem beder a mírně zvýšenými bezpečnostními opatřeními v nočních hodinách. Ne tak tentokrát.

Prošla si už všechny fáze. Popření šlo snadno, zkrátka ignorovala ten hlas v hlavě, který jí napovídal příčinu. Potom jí začal iritovat a tím si prošla i vztekem. Chvíli zkoušela vyjmenovávat důvody proti a vyjednávat s logikou, ale její mlčení jí jen deprimovalo. Další dvě odškrtnuté. Zbývalo smíření a teď už dobře věděla, že přišlo.

Prý si dal pozor, ale něco asi prošlo až do cíle.

Neuměl si představit, že to dokáže. Zkoušel se do té situace vžít a projít si každý jednotlivý krok, který po cestě udělá. Každý pohled, který po něm sjede a každé ušklíbnutí, které bude následovat. Věděl, že nejtěžší budou ty první tři, po nichž už prostě poběží a bude se snažit neklopýtnout, ale i ty tři stačily.

Stojí mu to vůbec za to? Vážně se tady neobejde bez bratrstva? Dva a půl roku byla dlouhá doba. Rozhodně dost dlouhá na osamělou existenci.

Snad zase o tolik nešlo. Slyšel o některých ročnících, které musely obětovat mnohem více než sto nahých yardů.

Poběží.

Slunce hřálo, na obloze ani mráček, vzduch se tetelil horkem. Vyrazili do přírody.
Procházka lesem jim udělala dobře.
Když došli k rybníku, byli pěkně zchvácení. Posadili se na břehu a těžce oddychovali.
Ani stéblo se nepohnulo a sluneční paprsky pálily.
Nikde ani živáčka.
Shodili ze sebe šaty a tak jak byli, vrhli se do chladivé vody rybníka.
Voda byla spíš ledová než chladivá, ale to nevadilo. Bylo to báječné osvěžení.
Na břehu pak zvolna osychali.
A náhle se tam objevili dva policisté. Přísně si oba hříšníky měřili a hříšníci se hluboce styděli.
„Kde máte roušky?“ zeptal se vyčítavě starší policista.

"Za co seš tu ty, esi se můžu zeptat?"

"Já vlastně nevim. Kalili jsme s kámošema cestou z besídky a pak už si pamatuju klepeta a tudle díru."

"Hmm, já chcal bengám na káru. Akorát sem si nevšim', že v ní sedí. Fotr mě zabije místo ryby."

"Ten můj je nejspíš zrovna na šrot, tomu sem u prdele. Ale matka bude zas brečet. Eště takle na Vánoce."

"Ty vole, Vánoce Vánoce přicházejí..."

"...no, zpívejme přátelé. Tu znám. Akorát nebudou šťastný a veselý."

"Hmm. Myslíš, že nám daj nažrat?"

"Pustěj nás nejdřív zejtra, tak asi jo. Tu rybu bych si dal."

"Já to říkala, že jí podvádí, vždyť se na něj podívejte, na Donchuána!" sdělila do ticha čekárny všem a nikomu dáma s krokodýlí kabelkou. Poslední číslo její lifestylové Bible, magazínu Můj čas na kafíčko, se jí mírně chvělo v rukách, třesoucích se spravedlivým rozhořčením.

V čekárně kromě ní seděli dva mladíci se sluchátky v uších a očima zabořenýma do posledních příspěvků jakýchsi timelines. Bylo zjevné, že by dámě s krokodýlí kabelkou nevěnovali pozornost ani tehdy, kdyby je Mým časem na kafíčko přetáhla po zátylcích.

"Ten už si ve slušné společnosti neškrtne, Bůh je mi svědkem," uťala všechny argumenty, které nepřišly.

Jó, strejda Karel, ten se vyzná! Na něho si hned tak někdo nepříde.
Jen teda s těma stavařema bylo těžký pořízení. Dělat se jim moc nechtělo, ale faktury strejda platit mušel, voni by jináč nepřišli.
Majitel tý firmy byl teda pěkněj šizunk, tak sme docela čubrněli, dyš si strejda vobjednal ještě vopravu štítu.
Ale dyš měl cálovat, tak se šprajcnul, a že ne.
„Zaplaťte,“ řval majitel firmy „Je to přece vaše zeď, opravili jsme vám ji!“
„Ó nikolivěk,“ děl strejda Karel vznešeně. „To je plocha pro vaši reklamu, kterou vám zde dovolím umístit za poloviční cenu, než je cena obvyklá.“