Ze života (nikoliv mého)

Ona mu normálně rušila jeho kruhy. Jeho třídu, jeho třídní kruh, jež se jako množina prolínal s jeho fotbalovým kruhem, který byl jeden z nejoblíbenějších. Pak tu měl kruh rodiny, ten stál zvlášť a zaujímal jedno z nejdůležitějších míst. Pak byl i kruh jeho samoty, jeho soukromí, jeho nejniternějších myšlenek. A kruh přátel. Ten byl pro něj opravdu důležitý. A pak kruh kapely, kamarádů z tábora, internetových přátel...
A ona se do všech těch kruhů přimotala. Chodila k nim do třídy, koukala na něj na fotbale...
"Neruš moje kruhy," zašeptal jí do voňavých vlasů, když spolu leželi pod všudypřítomnými hvězdami.

Loni sníh nebyl. Což tedy není nic neobvyklého když bydlíte skoro uprostřed Sahary. Teda, nevím, jestli je to uprostřed a jestli je to Sahara. Jednou jsem to slovo zaslechla a tak ho používám, protože zní děsně odborně.
Loňské sněhy nebyly. Vlastně ani nevím, co to je sníh. Jeden pán od nás říká, že je to bílá studená hmota. Zmrzlá voda. Jako led. Nevím, co to je led. I když možná i jo...
Každopádně někdy bych chtěla vidět sníh. Klidně i loňský. Hlavně, aby to byl sníh. Zmrzlá voda.
Pane, mám vám udělat k jídlu placky? Ty totiž umím opravdu skvěle.

„Se úplně posrala! Že prej jako kdy že se vezmem…“ Romanův obličej se zkroutí do šklebu.
„Takže další kousek do sbírky?“ ucedil bez stopy zájmu Libor nespouštěje oči z obrazovky.
„Vona je úplně blbá. Sama mně do toho průjezdu zatáhla a teď tohle“ rozhazuje rukama.
Jeden, dva, tři! …další soupeřův tank hoří a Libor se přesouvá do krytu „Nepoučitelnej. A šprcku znáš?“
Roman pomalu střízliví „Jestli si to bude chtít nechat, tak sem v řiti. Naši mně donutěj jít makat!“
Libor se pobaveně ušklíbne „No, jedno ti nemůže nikdo upřít. Na týhle škole jsi s pátým sestřelem rozhodně fertilizační eso.“

„Tak doufám, že jsi teď spokojená?“
„Ale vlastně ani ne. Ze začátku to bylo prima, ale po dvou týdnech se mi to nějak zajedlo a teď se raději zašiju někde v prádelně a žehlím vyprané košile.“
„A jak se mu to stalo?“
„Vlastně nevíme. I když… víš, jak jsem mu vždycky říkala… nech toho, nebo ti to zůstane… a on se pokaždé ošklivě zatvářil, prej kdybych se postarala já…“
„A může to bejt tim?“
„No, doktor povídal, že prej ne.“
„Fakt divný. Chudáček nemocnej.“
Marek medituje. Vlastně teď už není Marek, Marek zůstal kdesi na Zemi, teď je ON. Priapos.

Ohnutý meč překovaný v pluh. To chci být. Zažít bytí dvěma věcmi, mít dvě identity a to ne díky falešné občance.
Já bych nechtěl být pluh. Teda mečopluh. Protože ten se zarývá do země. Je to ponižující.
Pořád je lepší se zarývat do země než do lidských těl. Podle mě by to byla změna k lepšímu.
Něco na tom bude. Jako důchod pro meče. Nepracuješ na poli válečném, ale na poli pěstitelském. Jen jde o to, jestli to není větší práce. Asi je. Jsem meč.
No já...
Přišel kovář. Vzal si jeden meč a překoval ho. Bohužel si je spletl.

Byl jednou jeden povidlovo-makovo-tvarohový koláč.
Maminka ho vyndala upečený z trouby.
Tatínek koláč rozkrájel.
Dcerunka odnesla koláč na stůl.
Bratříček donesl talířky na koláč.
Všichni se sešli u stolu. Vyjímal se na něm koláč, na osm kousků rozkrájený.
Maminka si vzala dílek. A otrávila se. Sedm osmin koláče zbylo.
Haha ne.
Maminka si vzala dílek.
Tatínek si snědl jeden a půl.
Dcerunka si dala půl dílku.
Sousedce darovali dva dílky.
Bratříček si vzal jeden, ale ten mu upadl pod stůl a ihned po něm vystartoval Žorž, pes.
Bratříček si vzal další dílek.
A tak zbyla jen jedna osminka mňamózního koláče.

Co potřebuju dohnat? Nic. Prostě nic. Stihla jsem:
opít se na školním zájezdu
zasadit na jaře narcisky
nakrmit 48 koček
letadlo do Tel Avivu
doběhnout domů a vyndat bábovku z trouby včas
mít děti. Tři
dopsat si drabble ze soboty v nedělním bonusu
spoustu dalších věcí, který jsem moc líná vypisovat, protože já stejně vim, kolik jsem toho stihla a kolik ne
jo, ještě jsem stihla vyletět na Měsíc
Já myslím, že jsem na tom celkem dobře. Stihla jsem toho tolik, že není potřeba nic dohánět ve stáří. I když, asi začnu na stará kolena poslouchat dechovku. Jo, to udělám.

Ve šněrovačce obdivu k němu sálala štěstím. Střemhlav se vrhla do manželství. On byl ten pravý, úchvatný. Brzy uchvátil jinou. Utekl k ní. Rozvod rozbouřil pocity méněcennosti.
Druhý muž alkoholik. Tentokrát utekla ona před jeho ranami a nadávkami.
Vysílena samotou nakonec naletěla sňatkovému podvodníkovi. Zůstala bez peněz s dvojnásobnou ostudou. Obalamutil ji a ještě čeká dítě. Pohledy lidí jí ťukaly na čelo. Blázen! Naivka! Drbny měly plná ústa jejího žalu. Spěchala, jako by mohla utéct pomluvám. Na hrázi rybníka se nerozmýšlela. Jen stavidlo se zděsilo, když se kola na hladině spojila v jeden velký kruh, který uzavřel její bloudění zoufalstvím.

Byla mladá, krásná a talentovaná.
Tancovala, zpívala, cvičila v Sokole a malovala.
Provdala se za báječného chlapce z dobré rodiny. Dokonalá svatba se připravovala půl roku.
Nemůže jít na ples, musí manžela doprovázet na setkání s voliči při předvolební kampani.
Není čas jet do Evropy, musí připravovat honosné večeře pro manželovy spolupracovníky a obchodní partnery.
Nemůže jít cvičit. Pro manželku amerického politika se nehodí, aby poskakovala v českém Sokole.
Dcery vyrostly, manžel zemřel. Opravdu má už jen čekat na smrt v penzionu pro seniory?
Navštívila vlast svých rodičů.
S přáteli začala hrát divadlo.
Ve dvaasedmdesáti poprvé tancovala před obecenstvem kankán.

Teplo a hebko.
Šimrání a rty pomalu pátrají.
Cítí měkkou nerovnost. Svaly v tváři se napnou. Doprava…
Tam je!
Neomylně pátrá správným směrem.
Už neunikne.
Ještě kousek… a má ji.
Rty sevřely svůj cíl a reflex se spustil.
Pocit štěstí… známá vůně mezi rty, vůně… štěstí, rytmicky vystřikuje.
Ještě… polyká. Znovu.
Reflex polevuje, zpomaluje… konec. Štěstí.
Bradavka pomalu vypadává ze rtů a sliny kanou z koutku na dvorec.
Plácání po zádech a… úleva.
„A je to puclíčku“ usmívá se Monika. „Tak zase v pátek. Pleny si nechte, jsou v ceně.“
Doktor Vrábel se šťastným úsměvem na tváři odchází do práce.