Ze života (nikoliv mého)

"Dobrý den, můžu si prosím koupit ročenku za loňský školní rok?"
"Ale jistě, tady ji máte."
"Děkuju."
"Hele holky, tak jsem to sehnala, takhle vypadá naše loňská ročenka. Můžeme se tím inspirovat na tu vzpomínkovou knížku."
"To je skvělý, ale jak jí pojmenujeme?"
"No, tak co tam bude? Nějaké fotky, asi nějaký naše slohovky, možná vzkazy...bude se to týkat naší třídy když si děláme vzpomínkovou knihu, že jo."
"Jo. Bude nás to plný. Co tomu říkat třeba, já nevim, Nejlepší lidé?"
"Ne to ne. Chce to něco vtipnýho. Co třeba Atlas zvířat?"
"Ne ne ne!!! Už to mám! Bestiář!"

Jasně. Kapitální úlovek. To jako rybář. Teda ne jako rybář, ale jako ryba, že, ta ryba je ten kapitální úlovek. Vélká ryba, což, tákhle vélká. Obrovská. Takovej sumec, kterej váží osmdesát pět kilo, není zas až tak malá rybička, že, pane. To já jednou tokovýhodle sumce chytil na Labi, panečku. Člověk by neřekl že tam je, takovej vohromnej sumec na Labi. Ale byl tam. Tak jsem ho z tý vody vytáhnul, panečku, málem jsem to nezvlád, pomáhali mi dva kamarádi.
Ale víte, pane, já když to někomu vyprávim, tak mi nevěří. protože jsme všichni tři byli vopilí skoro do němoty.

Milá Mrtvá,
Snad se máš v Nesvětě stále dobře. Dnes mohu bohužel psát jen krátce; musím jít do banky, uklidit celý dům, navařit a napéct - přijde k nám návštěva a my stále nemáme dostatek peněz, abychom si mohli dovolit služebnou. Proto se s tebou loučím. Napiš brzy.
Tvá Živá
Milá Živá,
Copak se nemůžeš někdy zastavit? Vím, že pořád něco děláš. Je zbytečné se tolik snažit, budeš to mít nakrátko, pak zemřeš. Mělo by tě zajímat, co budeš mít po smrti, to jest věčné.
Budiž, užij si to.
Tvá Mrtvá
Milá Mrtvá,
Divíš se? Mrtví můžou, živí musí.
Tvá Živá

Zvoní budík.
Neochotně se hrabu z postele. Musím??
Dojít do koupelny.
Umýt se, učesat se. Obléct se.
Nasnídat se.
Vyvenčit psa.
Vyrazit z domu na autobus. Jdu pozdě... poslední lidi nastupují...
Přimět se a trochu popoběhnout.
Sedět ve škole. Snažit se soustředit. Matika... proč se sakra tímhle musím zabývat?
Menza. Fronta. Achjo, bolí mě nohy. Musím tu stát? Pokud chci oběd- a mám hlad, takže chci- tak musím.
Odpoledne. Protokol z laborek. Úkol na španělštinu. Bože, mě se tak nechce... ale musím.
Napojená na přístroje.
Živá?
Mrtvá?
Probere se někdy?
Možná.
Pokud ne... Nebude aspoň už nikdy muset zamačkávat budík.

Mohu vám položit pár otázek pro náš školní časopis?
Jasně. Rád vám všechno zodpovím.
Dobře. Je naše škola schovívavá k vaší kariéře herce?
Dá se to. Kladou na mne stále velké nároky, ale potom mohu se svými znalostmi odsud zaperlit při natáčení nebo v televizi.
To je samozřejmě nedocenitelné. Tento rok máte skládat maturitu. Budete mít stejnou, nebo se vaše bude nějak lišit?
Moje maturita bude stejná. Můj manažér počítá s tím, že celý měsíc před maturitami budu nedostupný a uzavřený doba s hordou knih.
Tak to vám přeji hodně štěstí. Co je pro vás v naší škole nepostradatelné.
Vy.

Mám na těle dvě dvojčata. Kupodivu jsou dvě. Říkám jim Pravé a Levé, většinou ale spíš Pravý a Levý.
Mám svoje voči ráda, to ne že ne, ale jedno mě zlobí. Vobčas ho nazývám zlym, i když možná je jen neposedný, anebo nemocný. Ale vobčas mu řikám zlý.
Je to to levý, aspoň myslim.
Vono si vám takhle špatně vidí! To se nedělá, bejt voko a špatně vidět! Pak se jeho chudák Pravý dvojče musí namáhat, když má vostřit samo, že jo.
Ale já mu věřim. Vono bude hodný, nebo nebude zlobivý, nebo se vyléčí. Já mu věřim, voku jednomu!

Posadila si mě na postel v motelu před sebe. Vysvlékla se z černého sametového županu. Všechna zákoutí jejího těla obkreslovala záře svíček. Neměla pod ním vůbec nic. Jenom červený podvazek a své nahé tělo, ještě orosené ze sprchy.
Přišla ke mně a obkročila si mě.
,,Tak ty bys mě chtěl, hmm?“ zašeptala mi do ucha, olízla mě a prsty zaryla do mých vlasů. ,,A za kolik?"
,,Za kolík!" odpověděl jsem, povalil ji na záda a předvedl medvěda Grizzlyho.
Hrudník se jí pod hlubokými nádechy a výdechy zvedal, záda prohýbala. Sevřené prostěradlo v dlaních svírala čím dál víc.
Láva se vyvalila.

„Pojedeme na vandr? Fakt budeme spát pod širákem?“ Nadšení.
„Ty tak krásně hraješ na kytaru, seš úžasnej!“ Zářící oči.
„Ty toho tolik víš, to je úžasný, co máš zájmů, nejsi jako ostatní, co umí jen chodit někam do kolbenky a večer čumět na fotbal.“
„To už zase někam jedeš? Kdo vyzvedne kluka z družiny?“
„Zase si kupuješ ty blbosti? Radši zaplať opravu auta!“
„Krucinál, furt se jen vrtáš v tom starým haraburdí, věčně někde lítáš nebo čumíš do knížek, koho zajímají starý kvéry? Nemůžeš bejt normální?“
Kdy se to stalo, kdy mi tu něžnou dívku vyměnili za její zlé dvojče?

Váhavě vešla do tmavé chodby, podpatky zaklapaly na dlažbě.
,,Prosím, slečinko, račte dál!" Proplešatělý chlapík s vytetovaným drakem na předloktí otevřel dveře do místnosti vpravo. Odhodlaně ho následovala dovnitř.
,,Tak, tady by bylo vaše království," zašklebil se. ,,Máte tu stůl, poličky, dokonce i televizi, wifi samozřejmě..." Chlubil se výbavou pokoje.
Odkašlala si. ,,Ehm... a cena? Kamarádka, co viděla váš inzerát, říkala, že za ten pronájem skoro nic nechcete?"
,,To měla kamarádka skoro pravdu," zazubil se a přejel ji pohledem.
Začínala být netrpělivá. ,,Tak kolik??"
Přistoupil pomaličku blíž. Instinktivně ucouvla. Naklonil se k ní a zašeptal: ,,Záleží, jak budeš šikovná, kočičko..."

Každý máme svého doktora, zubaře, nebo třeba drogového dealera. Já si toho svého musím pochválit. Je spolehlivý, moc toho nenamluví a ani není moc drahý. Vždycky mám jistotu, že ho najdu na Hlavním nádraží. Stojí v koutě, na sobě má bledě modrou mikinu s kapucí, kterou si snaží zakrýt své bujné černé zacuchané vlasy připomínající brokolici a k tomu ladící fous.
Vždycky k němu přijdu, a on už se ptá:,,Tak kolik?" Já mu ukážu na prstech číslo a on mi podá určený počet pytlíčků. Já jen dodám jediná tři slušná slova:,,Tak za kolik?", ale už mu podávám peníze.