Ze života (nikoliv mého)

,,Kam jdeš, někam s holkama?"
Nadechne se. Mohla by zalhat... Ale proč by měla?
,,Ne, s Matym."
,,To je zas tenhle," zatváří se mamka pochybovačně.
,,Ježiš mami! Co se ti na něm nelíbí!"
,,Všechno. Motorka, dredy, tetování... nezlob se, ale já si myslím-"
,,Ty se nezlob, ale vůbec ho neznáš, víš?"
,,Stačí, co vidím. Mně se líbil ten sympaťák, co za tebou chodil loni. Ten modrooký fešák."
Při vzpomínce na toho šmejda se jí málem udělá zle.
,,No, ten určitě," ušklíbne se.
Přijde táta. ,,Někam se chystáš?"
,,Jo, ven s Matym."
,,To je ten s drakem na noze? Pozdravuj ho!"

"Jiříí, zkontroluj auto, jo?" houkne směrem k manželce manžel a zasedá k volantu.
"A jak jako?" nechápe manželka.
"Přece jestli fungují světla a tak..."nakvašeně odpoví muž a gestem ji naznačí, kam má jít. Ta celá "šťastná" poslechne.
"Stěrače – stírají!"
"Odstřikovače – odstřikují!"
"Blinkry – blikají!"
"Světla – počkej – jo, svítí!"
Muž ji dalším gestem posílá dozadu.
"Světla – svítí!"
"Blinkry – blikají!"
"A jestli chceš vědět –zavazadla na střeše – chybí!"
"Zadek – sedí!"
"Počkej! Jak – sedí?"
"No na cihlách!"
"Já se na to...!" odkopává cihly otec.
Trabant se sune z kopce dolů.
"Ruční brzda – brzdí!" hlásí žena poté, co manžel skočil do auta a zabrzdil.

Jestli někdo říká, že je v Čechách bordel, nic nejde podle plánu a že se improvizuje, tak nezná Itálii a Italy. Respektive nezná je pracovně.
Třeba nám dali jen malýho fiátka Pandu a poraďte si, jak umíte. Vozili jsme v něm všechno. A hned napoprvé jsme v něm vezli hlavní kolo od letadla. No, narvali jsme ho tam, dozadu se akorát vešlo, jsme přece mistři improvizace.
Tedy to auto mělo nějak divně těžiště a rozhozenou geometrii a vůbec se chovalo zvláštně, ale dojeli jsme.
Vystoupili.
Ohlédli se za divným zvukem.
Fiat vůbec nevypadal jako panda.
Vypadal jako sedící panáčkující pes.

Po horúcom piesku púšte uháňala Solifúga. Mala tučné článkovité brucho a hlavu so štyrmi obrovskými hryzadlami. Pieskovo sfarbenú kožu jej pokrývali ostré štetiny. Okrem ôsmich nôh bola vyzbrojená dlhými klepetami.
Zastavila sa v tieni, ktorý vrhal vojak pred bránou opevneného komplexu. Vojak náhle zdesene vyskočil, strhol si z pleca samopal, no potom sa dal na útek. Solifúga sa pustila za ním, nechcela prísť o taký dobrý tieň. Vojak vykríkol a zmizol za najbližšou dunou.
Starý Solifúg to všetko sledoval z medzery medzi dvoma kameňmi.
"To je moja dcérenka," pomyslel si. "Ja som ich tiež takto naháňal, keď som bol mladý..."

Záhy poznala, že si vybrala špatně.
Manžel byl nezodpovědný. Domů chodil v nepravidelných intervalech. Bláhově si myslela, že jekot a křik jsou nejlepší argumenty. Brzy však na výchovu Helenky zůstala sama. Roky se jí míhaly před očima. Pak zákeřně udeřila puberta.
„Kdes byla tak dlouho?“
„Mami, co prudíš?“
„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“
„Víš co? Nemusím s tebou mluvit vůbec!“
„Nebuď drzá! Počkej! Kam jdeš?“
Místo odpovědi prásknutí dveřmi.
Veškerou nevraživost ke svému bývalému, kterou celá léta zadržovala v srdci, vychrstla na Helenu. „Jsi dcerou svého otce!“ Její řev přehlušil dupot na schodech.
Zlost přiškrtil strach. Hela je týden nezvěstná.

Skončil. Rozhlédl se po plné místnosti. Žádná odezva. Nechápal. Jak to, že jeho slova nezapůsobila? Když si to včera zkoušel před zrcadlem, byl si jist, že jeho nadšení by přesvědčilo i nejskálopevnějšího komunistu! I jeho bratr ji pochválil! A teď? Cítil se na dně. Nejraději by se vytratil. To nesnesitelné ticho ho ubíjelo. Už si přál jen reakci! Jakoukoliv!
A pak, právě ve chvíli, kdy to vypadalo, že jeho projev vyzní do prázdna, zvedl se ze zadní lavice mladý kluk, ukázal směrem k improvizovanému pódiu a zvolal:
"Tomu věřte! Před jeho domem mě včera sebrali."
Psal se 20. listopad 1989.

„Tak jak se vám u nás líbí?“
„Ten koberec jste měli vybrat světlejší. A ten lustr je do obýváku moc obyčejný, měli jste dát křišťálový. A ty duchny, ty mají být pořádně natřepané, vůbec to lůžko je takové halabala připravené. A prahy nejsou pořádně vydrhnuté. Pamatuj, že dobrá hospodyň se pozná podle toho, jak má lůžko nastlané a jak má čisté prahy.“
„A co si dáte?“
„Čaj!“
Podá.
„Je moc vřelý!“
Vychladí.
„Je studený!“
Přidá trošku vařící vody.
„Chtěla jsem černý a ne ovocný!“
Přinese ovocný.
„Uvař mi radš kafe!“
Raději samotného čerta obsluhovat, pomyslela si kacířsky, než jednu tchýni.

„No, Andulko, musím ti říct, že ten chlapec se mi moc nepozdával. Mohl se alespoň slušně obléknout, když k nám šel na návštěvu…. „
„Ale maminko…“
„… a taky ostříhat nebo alespoň učesat se mohl. Zdá se, že nemá žádné vychování. Nečekám, že by se ti dnešní mladí dokázali chovat podle Gutha-Jarkovského, ale alespoň základy slušného chování…“
„Ale maminko…“
„… a vůbec, přijde mi povrchní a neupřímný, čertovina mu kouká z očí, Andulko!“
„Neříkej mi Andulko!“
„Ne, jak jsem řekla, s tímhle chlapcem prostě kamarádit nebudeš, dítě!“
„Ale já už nejsem dítě, maminko. Je mi pětatřicet a s Honzou jsme se včera vzali.“

"Ještě včera jsem měla vlásky žluté jako sluníčko a dneska?
Bílé chomáčky, které se připravují odletět po sebemenším doteku. Jako kdybych chodila na chemoterapii.
Ale stejně jsem dopadla líp než sestřičky, které zmizely ze dne na den, jako by si je vzala kosa.
Kdepak asi můžou být? Jsem tu už samotná, samotinká a vlasy mizí, stejně jako letní počasí. Přišel můj podzim?
Ale co, něco jsem v životě dokázala!"
Starý krtek vyhlédl z nory, a podíval se na poslední pampelišku. Její chmýří mizelo společně s babím létem, ale bylo mu to jedno.
Nebyl už dítě, které by se divilo všemu.

"Můžete to podepsat."
"Omlouvám se, ale nesouhlasím. Nepodepíšu."
"Podepište to."
"Nepodepíšu."
"Soudružko, PO-DE-PIŠ-TE TO!"
"NE-PO-DE-PÍ-ŠU!"
"To bys nevěřila. Moje sousedka a její manžel to nepodepsali, jejich syna vyhodili z univerzity a dceru nepřijali na gymnázium. Ta dcera taky byla na soutěži ve zpěvu a byla tam nejlepší, ale nevyhrála. Její manžel se vůči tomu ohrazoval, včera k nim přišli, našli tam Pána prstenů a toho jejího manžela prostě zavřeli. Zavřeli, chápeš to?! Určitě je to kvůli tomu."
"Dobrý den, já..."
"Ano, soudružko? Změnila jste názor? Pořád ještě máte možnost to podepsat."
"A-ano prosím. Kde?"
"Tady. Tak, vidíte, že jste rozumná."